Studijní opora: Specifika výrobních podniků (NEW)
6. Podrobnější informace k vybraným odvětvím průmyslu
6.2. Strojírenství
Strojírenství je nejvýznamnější odvětví národního hospodářství, podílí se více než jednou třetinou na celkové průmyslové produkci. Zabývá se návrhem a výrobou strojů a zařízení. Patří do sekundárního sektoru.
Toto odvětví je charakteristické mimořádně bohatým sortimentem výrobků, kterými jsou stroje a zařízení, přístroje, kovové spotřební zboží aj., přičemž základní druhy výrobků se vyrábějí v desítkách typů a rozměrů, technologiemi převážně mechanickými a tvářecími, ze surovin, kterými jsou převážně kovy, zvláště ocel a hliník. (Synek, 2016) Klasifikace strojírenství je patrná z následujícího obr.
Obr. Odvětví strojírenského průmyslu
Strojírenský průmysl dosáhl v ČR vysoké úrovně již v době předsocialistické. V 1. polovině 19. století vznikly pod vlivem potřeb nejdříve textilního a potom i potravinářského průmyslu významné závody v Praze, Liberci a Brně nebo v jejich okolí. Začátkem 2. poloviny 19. století nastal kvalitativní přelom – zvětšil se počet parních strojů, které toto odvětví muselo dodat a přistoupily významné požadavky železniční dopravy i jiných složek národního hospodářství. Dopravní strojírenství vzniklo v Praze a na Ostravsku (Vítkovice). Vedle Prahy a Brna (Královopolská), Plzně a Ostravy vznikly další strojírny ve středočeských městech, v Hradci Králové, v okolí Brna (Adamov), Ostravy (Kopřivnice, Frýdlant n. O.) a jinde. První strojní zařízení, která se ve významné míře začala vyvážet, byla určena pro cukrovary a pivovary.
Na přelomu 19. a 20. století začala i výroba automobilů. České strojírenství se významně uplatňovalo ve výrobě zbraní. Škodovka vyrostla v jeden z největších zbrojních závodů v Evropě; za První republiky vznikla Československá zbrojovka v Brně a také ČZ ve Strakonicích (později motocykly).
Hospodářská krize přinesla na období 1930–1935 útlum průmyslové výroby. K oživení došlo až za zvýšeného ohrožení republiky ze strany Německa – ze strategických důvodů však vznikaly nové strojírny na východě (Vsetín, Slovensko). Za okupace byl průmysl podřízen vedení války – došlo k deformaci struktury průmyslové výroby i velkým válečným škodám (nálety).
Po roce 1948 nastala „socialistická éra“ a došlo ke znárodnění a socializaci průmyslu. Byl nastartován velký rozvoj a hlavním odvětvím průmyslu se stalo strojírenství. Bylo vybudováno mnoho nových závodů, především na Slovensku nebo na východní Moravě. Přesto zůstalo těžiště výroby v původních hlavních centrech strojírenství, kterými byla zpravidla největší města. Československo však postupně ztrácelo náročné strojírenské trhy, snižovala se konkurenceschopnost a vůbec nedošlo k zachycení pokroku v progresivních odvětvích, jako je elektronika, moderní technologie aj. Poválečnou výstavbou postupně vznikla nejen rozsáhlá výrobní základna, ale také specifická struktura, která se v mnohém lišila od struktur vyspělých zemí západní Evropy (nadprůměrný podíl výroby strojů a zařízení investičního charakteru, mechanického strojírenství, strojů a zařízení pro těžbu, a to vše se uplatnilo na „bezedném“ východním trhu). Celkovým objemem strojírenské výroby se však tehdejší Československo řadilo na 10. místo mezi státy světa (1983).
V roce 1989 pracovalo v Československu téměř 700 tisíc osob ve strojírenství a kovodělném průmyslu. Podíl odvětví na průmyslové výrobě ČR dosahoval 25,3 % a na zaměstnanosti 32,3 %.
V 1. polovině 90. let prošel strojírenský průmysl obdobným vývojem jako většina ostatních průmyslových odvětví. K nejhlubšímu propadu strojírenské výroby došlo v roce 1993. Vysokou ztrátu zaznamenaly především podniky zabývající se vojenskou výrobou. Řada strojírenských podniků zápasila s nedostatkem zakázek a ztrátou kvalifikovaných pracovníků, kteří odešli za vyššími výdělky. Mezi další problémy patřilo např. to, že zpracovatelé a výrobci často dávají přednost exportu materiálu a polotovarů do zahraničí a často pak docházelo k nelogickým reexportům. Nárůst podílu sofistikovaných výrobků s vyšší hodnotou zpracování byl velmi pomalý.
