Studijní opora: Historie a současnost průmyslových podniků (NEW)

2.2. První průmyslová revoluce

První průmyslová revoluce – též vědecko-technická revoluce – začala v Anglii koncem 18. století, v dalších evropských zemích až v 19. století. Postupně došlo k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární strojní velkovýrobě. Skončilo staletí trvající období, kdy základem hospodářství byla převažující zemědělská výroba. Toto období lze označit za jednu z klíčových etap vývoje lidské společnosti.

První průmyslová revoluce by nebyla bez vynálezu parního stroje v roce 1769. Již ve starověku se vědci snažili najít způsob, jak zkrotit sílu páry. Tento princip se podařilo využít v praxi až v 18. století - ale objem parního stroje změnil lidské životy a pracovní podmínky lidí od základů a jednou pro vždy. Umožnil vlastně velmi primitivní automatizaci výroby. 

Věk páry Vám přiblíží video (klikněte na odkaz). 

Nové technologie a stroje se šířily také v zemědělství (zvýšily se hektarové výnosy a užitkovost zvířat). 

Soustředění výroby do továren a využívání dělby práce, specializace a strojní výroby umožnilo masovou produkci, vznik velkých továren i zvýšené požadavky na dopravu lidí i nákladu. Stroje umožnily podstatný nárůst produktivity práce a hrubého domácího produktu. Výroba strojů a strojních součástek vedla k rozvoji celé řady nových odvětví a oborů: strojírenství, hutnictví, těžařství (uhlí se stalo novým zdrojem energie). Nástup železniční dopravy znamenal kvalitativní změnu v dopravě. 

Lidé se začali z venkova stěhovat za prací do měst, urbanizace se zrychlila. S tím je samozřejmě spojena i změna životního stylu lidí. Dokonalejší zdravotní péče, snadnější přeprava potravin a kvalitnější výživa obyvatelstva vytvořily podmínky pro zvyšování životní úrovně.

Od 30. let 19. století bylo také možné prostřednictvím telegrafní sítě posílat zprávy.

Pro Čechy a Moravu znamenala první průmyslová revoluce rozvoj textilního průmyslu, průmyslu sklářského, došlo k rozmachu potravinářství, zejména cukrovarnictví a byl založen i plzeňský pivovar.

Vynález parního stroje (1769) 

V roce 1712  sestrojil anglický Kovář Thomas Newcomen (1663 až 1729) první funkční parní stroj, který poháněl vodní pumpy v uhelném dole. Stroj pracoval na principu tlaku, což znamená, že skutečnou práci vykonával tlak vzduchu. Pákové ústrojí pumpy bylo spojeno s pístem umístěným uprostřed válce tak, že váha páky tlačila píst směrem nahoru. Ve stejném okamžiku se do válce pouštěla pára ze zvláštního kotle. Když se píst zdvihl, byl přívod páry přerušen a ta se srazila na studenou vodu. Tak uvnitř válce vzniklo vakuum, čímž atmosférický tlak stlačil píst znovu dolů a ten svým pohybem způsobil, že se páka pumpy zdvihla. (Asenbaum, 2009)

Newcomenův přístroj se při odčerpávání vody z dolu dobře osvědčil a stal se vítaným pomocníkem horníků. Postupně se začal hojně používat v uhelných dolech po celé Británii. 

K dalšímu zdokonalení přístroje pomohla shoda náhod. Když v roce 1765 mechanik James Watt Newcomenův stroj opravoval, všiml si, jak moc se při neustálém zahřívání a ochlazování válce plýtvá energií. Byl přesvědčen, že tento problém lze vyřešit použitím zvláštního kondenzátoru tak, aby byl válec neustále horký a kondenzátor měl stále stejně nízkou teplotu. 5. ledna 1769 si zažádal o patentování svého vynálezu nízkotlakého parního stroje, který tak pojmenoval podle nízkého tlaku odváděné páry. Tento patent se vztahoval na nově objevenou metodu snížení spotřeby páry a paliva u “ohňových strojů”, jak se Newcomenovu vynálezu říkalo. (Asenbaum, 2009)

Wattův parní stroj s odděleným kondenzátorem spotřeboval pouhou čtvrtinu uhlí, které bylo potřeba k činnosti stroje Newcomenova. James Watt svůj stroj pronajímal za jednu třetinu ceny ušetřeného uhlí. (Asenbaum, 2009)

Prvním průmyslovým odvětvím, které začalo Wattův parní stroj používat, se stal textilní průmysl. V roce 1785 se objevily první parní spřádací stroje a po nich v roce 1806 následoval první parní mechanický tkalcovský stav. Protože byl tento zdroj energie dosažitelný kdykoliv a kdekoliv, byla vytvořena jedna ze základních podmínek pro to, aby se průmysl začal stěhovat do měst, kde mohl rapidně vzrůstající počet obyvatel nabídnout svou pracovní sílu. Tento vývoj však měl i svou stinnou stránku. Postaral se o vznik pochmurných dělnických měst, pro která se stala charakteristická dětská práce, nízké výdělky a neúnosně dlouhá pracovní doba. (Asenbaum, 2009)

Vynález mechanického tkacího stavu (1785)

Textilní manufaktury byly vždy hnacím motorem ekonomického rozvoje. S vynálezem klasického tkalcovského stavu a ručního kolovrátku ve středověku postupně začal mechanický způsob výroby v textilní výrobě v Evropě převládat nad ryze manuálním procesem. 

Významným impulsem byl vynález pohyblivého člunku, který urychlil proces tkaní. Bylo možné vyrábět větší množství látky, čímž se výrazně zvýšila poptávka po vláknu. Přádelny začaly hledat způsob, jak proces výroby zefektivnit. Přišel vynález mechanického spřádacího stroje, který byl později poháněn vodní energií, od roku 1785 párou. To si zase žádalo další objevy v oblasti tkaní látek, které by dokázaly zpracovat vyrobené vlákno. 

V roce 1785 si o patent na mechanický tkací stav (obr.) zažádal anglicky venkovský farář Edmund Cartwright (viz obr.). 

 

Obr. Edmund Cartwright

Zdroj: Encyclopaedia Britannica

Obr. Mechanický tkací stav

Zdroj: cartwrightavila

První kusy látky, které stroj utkal, vyvolaly mezi ručními tkalci posměch, protože jejich kvalita byla vskutku bídná. Vývoj pokračoval, kvalita látek se zvýšila, a v roce 1806 začala mechanický stav pohánět pára. Tento nový vynález umožnil výrobcům textilu vyrábět látky (nejen z bavlny) v množství, které bylo do té doby nepředstavitelné. Tento vynález zasadil smrtící ránu tradičnímu tkalcovství, které se do té doby provozovalo po chalupách. Výroba se z domů a malých manufaktur přesunula do továren a průmyslových měst, tím se zároveň dramaticky zhoršily životní podmínky tkalců (kteří se začali domáhat zlepšování pracovních podmínek). 

Vynález parní lokomotivy (první cesta 1804)

Jednou z priorit na začátku průmyslové revoluce byla snadná doprava lidí a nákladu. Wattův nízkotlaký parní stroj se pro pohon parních vozidel použít nedal, protože kdyby měl mít skutečně vysoký výkon, jednotlivé součástky by dosahovaly ohromných rozměrů. Problém vyřešil anglický inženýr Richard Trevithick, který spojil dva vynálezy: vysokotlaký parní stroj a vůz jezdící po kolejích; s jejich pomocí postavil první parní lokomotivu. 

Premiérová cesta se konala v roce 1804 v Jižním Walesu. Rychlostí zrovna nevynikala, trasu dlouhou 16 km projela za čtyři hodiny a pět minut, s max. rychlostí okolo osmi kilometrů za hodinu. Ale byla to pouze síla parního stroje, který na této trati, kde doposud vagony tahali koně, přepravil deset tun železné rudy a sedmdesát mužů. (Vincent, 2020) Trevithick dokázal, že parní stroj se skutečně dá do pohybu. 

Další inženýři se museli poprat s kolejemi, které nedokázaly odolávat donekonečna váze lokomotivy. Pevnější koleje a vylepšený model parní lokomotivy umožnily otevření železničních tratí s pravidelnou dopravou. V Čechách byl zahájen provoz parní železnice ve 30. letech 19. století.