Harmonizace finančního účetnictví - obecně uznávané účetní zásady

9.3 Základní předpoklady

Akruální princip, zásada přiřazování nákladů výnosům

Zásada akruálnosti (accrual basis). Tato zásada je považována za jeden z pilířů moderního účetnictví. Je založena na tom, že náklady a výnosy vykazujeme v tom účetním období, se kterým věcně a časově souvisí, bez ohledu na to, kdy se uskutečnily nebo uskuteční výdaje a příjmy vyvolané těmito náklady a výnosy. Věcná shoda znamená, že zisk nebo ztrátu zjistíme porovnáním nákladů a výnosů, které se vážou k určitému časovému intervalu (nikoliv k prodaným výkonů), což může vést k tomu, že výnosy se váží k jiným výkonům, než na které byly v daném období vynaloženy náklady (například výrobky vyrobené v běžném období zvyšují náklady běžného období, ale nejsou-li prodány, neváže se k nim zatím tržba). Časová shoda znamená uznat pouze takové výsledkové operace, které se k běžnému období váží bez ohledu na současné či budoucí příjmy a výdaje peněžních prostředků. Jedná se o časové rozlišování nákladů a výnosů. Česká legislativa zakotvila tuto zásadu v zákoně o účetnictví následovně: „Účetní jednotky účtují podvojnými zápisy o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvisí; není-li možno tuto zásadu dodržet, mohou účtovat i v účetním období, v němž zjistily uvedené skutečnosti ... o veškerých nákladech a výnosech účtují bez ohledu na okamžik jejich zaplacení nebo přijetí."[1]

Lze říci, že zásada akruálního principu je v české legislativě přijata v původním významu. 

Zásada přiřazování nákladů výnosům (matching principle) je založena na tom, že pokud chce podnik měřit výnosnost vložených prostředků, je třeba, aby k výnosům v daném období uznaným a tedy vykázaným byly přiřazeny pouze ty náklady, které se těchto výnosů týkají. Problémy obvykle způsobuje uznání nákladů; ačkoliv nastaly dříve, než byl uznán výnos, jsou k tomuto výnosu přiřazovány dodatečně. Při uznávání nákladů je třeba brát v úvahu dvě kritéria: 1) náklady spojené s aktivitami běžného období se přiřazují do tohoto období; 2) náklady, které nemohou být přiřazeny k výnosům, neboť tyto výnosy nastanou v budoucnosti, jsou též chápány jako náklady běžného období. Některé výdaje nelze k dosaženým výnosům přiřadit zcela vzhledem k tomu, že mají vztah k více obdobím (například výdaje spojené s pořízením dlouhodobých aktiv se rozdělí do více období formou odpisů), to je základem zásady periodické alokace nákladů.

Zásada nepřetržitého trvání účetní jednotky

se opírá o předpoklad neomezenosti doby trvání organizace. Jedná se vlastně o předpoklad, že podnik byl založen s cílem dlouhého trvání, to se odráží v ocenění majetku především dlouhodobé povahy, ale i ve vykazování veškerého majetku a dluhů. Pokud trvá předpoklad, že podnik bude ve své činnosti pokračovat, oceňují se položky aktiv v hodnotách, které byly vydány na jejich pořízení. Hodlá-li podnik svou činnost ukončit, měl by aktiva vyjádřit v běžných likvidačních cenách. V českém zákonu o účetnictví je tato zásada vymezena následovně: „Účetní jednotka je povinna použít účetní metody způsobem, který vychází z předpokladu, že bude nepřetržitě pokračovat ve své činnosti a že u ní nenastává žádná skutečnost, která by ji omezovala nebo ji zabraňovala v této činnosti pokračovat i v dohledné budoucnosti. V případě, že účetní jednotka má informaci o tom, že u ní taková skutečnost nastává, je povinna použít účetní metody způsobem tomu odpovídajícím ..."[1]

Lze říci, že tato zásada poté, co byla aplikována v českém prostředí v zákonu o účetnictví, nepozbyla v podstatě svůj význam a odpovídá principu vycházejícímu z US GAAP.