Stres

1. Fyziologie stresu a psychosomatická onemocnění

Stres představuje v současnosti velmi diskutované téma, a to zejména díky své roli při vzniku hromadných neinfekčních onemocnění.

I přesto je obtížné stres jako termín definovat a přesná, jednotně používaná definice není prozatím vůbec zavedena.

Třebaže je stres širokou veřejností vnímán především negativně, jedná se o fyziologickou odpověď organismu na potenciálně nebezpečné podněty, s nimiž se lidský organismus musí vypořádat. Stresová reakce je spouštěna potenciálně nebezpečnými nebo škodlivými podněty, které porušují homeostázu. Tato fyziologická odpověď motivující jedince k vyšším výkonům se nazývá eustres.

Eustres

Glukokortikoidy zvyšují hladinu glukagonu v krvi, což přirozeně vede k nárůstu glykemie. Při současném zvýšení tepové frekvence a krevního tlaku se zvyšuje i průtok krve vitálními orgány a glukóza tak může být velmi efektivně dopravována k cílovým orgánům. Vzhledem ke schopnosti glukokortikoidů indukovat periferní rezistenci vůči inzulínu je většina glukózy rezervována pro mozek. Tím dojde ke zlepšení kognitivních funkcí stresovaného jedince.

Distres

Při dlouhodobě udržované periferní rezistenci vůči inzulínu začne insulární tkáň pankreatu produkovat více inzulínu. Tyto signály také aktivují centra hladu v hypotalamu a jedinec začne vyhledávat větší množství vysokokalorické stravy. Přebytečná energie je pak uložena ve formě tuků. Dlouhodobě vede distres spojený se změnami stravovacích návyků k dalšímu zvyšování inzulinové rezistence, až vyústí v chorobný stav zvaný steroidní diabetes.

Určujícím faktorem pro vznik stresové reakce je stresor, na který reagujeme s velkou individuální variabilitou. Každý jedinec reaguje na daný stresor různě.  

Stresory mohou mít jak endogenní, tak exogenní původ. Jedná se celou řadu podnětů, které zahrnují stavy hladovění, zranění, nemoc, změnu vnějšího prostředí spojenou s tepelným diskomfortem, strach, atd. Stresorem mohou být faktory fyzikální, chemické, biologické, psychosociální.
Podle doby působení rozeznáváme akutní a chronický stres vyvolávající stresový syndrom.
Odpověď organismu je v rovině neurohumorální, kde základní úlohu hrají struktury hypotalamu, a to jak na podněty zevní, tak na impulzy z CNS. V hypotalamu stoupá koncentrace adrenalinu, dochází k vyplavování katecholaminů na periferii nervového systému a později i z dřeně nadledvinek s ovlivněním cílových orgánů, zvedá se hladina glukokortikoidů a mineralkortikoidů vyplavovaných z kůry nadledvinek.
Existence neurohumorální stresové osy zapojující mozkovou kůru, hypotalamus, hypofýzu, nadledvinky, sympatický nervový systém až k ovlivnění orgánů a tkání určuje i charakter stresové reakce. Obecně jde o přípravu na útěk, boj nebo nepříznivou reakci celkového strnutí.
Prvotní stresová reakce je tedy pro organismus výhodou, ale při delším působení stresoru dochází k vyčerpání rezerv s nástupem nepříznivých důsledků vedoucích až k patologickým stavům. Příkladem je celá řada civilizačních chorob.

Ukazuje se, že vývojově je určitá míra stresu pro organismus nutná. Organismy se také lépe vypořádávají s akutním stresem, oproti tomu hůře je snášen chronický stres, který vede často k závažným poruchám celého organismu.
Lze shrnout, že stresová reakce od svého spuštění probíhá automaticky, na stejný stresor může být různá patogenní odpověď a vnímavost je odlišná u různých lidí, stejně jako míra adaptace. Svou roli hraje i vyváženost typu nervové soustavy, vlivy genetické a intenzita a souběžnost stresorů.
Z pohledu patologické fyziologie zaznamenáváme poškození organismu při akutním stresu, které může vyústit do závažných stavů, a dokonce končit smrtí, oproti celé škále chronických stresů vedoucích k rozsáhlé patologii organismu.
Co do závažnosti směrem k patologickým stavům existuje určitá škála závažnosti stresorů od nejzávažnějších, jako živelné katastrofy, války, mučení, terorismus, rukojmí, smrt dítěte, závažná onemocnění, smrt blízké osoby, existenční problémy, rozvod, trauma, po rodinné konflikty a pracovní neshody. Zajímavá je statistika chování lidí při živelných pohromách, případně extrémní zátěži, kdy až 25 % zůstane klidných a chová se racionálně, dalších až 25 % zpanikaří a zbytek se nechá řídit a ovládat.

Akutní silný stres vyvolává posttraumatickou stresovou poruchu projevující se emoční labilitou, nepřiměřenými reakcemi, ale i stavy deprese, desorientace a úzkosti až po paniku.
Chronický silný stres vede ke vzniku psychosomatických onemocnění projevujících se na oběhovém nebo trávicím, dýchacím a kožním ústrojí, promítá se i do endokrinních, reprodukčních a imunitních postižení. Nelze úplně vyloučit i vliv na vznik nádorových a některých akutně vzniklých psychických poruch.

2. Protistresová prevence

Základní mechanismy se odvíjí od technik.
Pasivní technika rozlišuje dle psychologů popření, únik do samoty nebo nemoci, regresi a denní snění.

Aktivními technikami jsou agrese (i s jejím vyústěním do různých sportů), upoutávání pozornosti v dobrém i zlém slova smyslu, sublimace a kompenzace.

Jak bojovat proti stresu: 

• Změnou situace

• Nácvikem dovedností zvládat situaci

• Změnou pohledu na situaci 

Jak minimalizovat důsledky stresu:

• Omezení stresových situací

• Správná organizace času

• Rozhovor s druhými lidmi, sdílení

• Ovládnutí relaxačních technik

Metody zvládání stresu rozdělujeme na ty:

• které se zaměřují na stresový podnět, např. problem solving - řešení problémů, time management - hospodaření s časem, zlepšení rozhodovacích procesů, delegování při řízení, optimální komunikace v mezilidských vztazích, efektivní přístup k řešení problémových situací a konfliktů.
• které se zaměřují na stresovou reakci, a její modifikaci, např. relaxační techniky, kognitivní strategie, využití sociálních vztahů, sociální opora, sdílení, tělesné aktivity, relaxační aktivity a emoční uvolnění při změně životního stylu.
• které se zaměřují na osobní, individuální podíl člověka při vzniku stresu, např. analýza životního stylu, životních cílů a hodnot, analýza osobních determinant, vycházejících z individuální historie - rodinné modely - sourozenecké modely - další formující a kritické zážitky - traumata.

Psychohygiena

Psychohygiena je péče o duševní zdraví. V praxi psychohygieny jde o pěstování těch dovedností, těch způsobů prožívání, myšlení a jednání, které přispívají k realistickému a harmonickému vedení každodenního života. Psychohygiena je umění žít šťastně. K umění žít šťastně patří, že přijímáme a řešíme ty skutečnosti a situace, které mohou působit potíže.

Jedním z účinných systémů, který má ucelený a propracovaný systém psychohygieny,  se nazývá abhidhamma, což je eticko-psychologický systém vědění používaný již 25 století jako podklad budhistických technik kultivace mysli, meditace, psychohygieny a psychoterapie. Obsahem našeho osobního psychologického úsilí je tedy jednak udržování čistoty mysli, jež spočívá v meditativním zpracování denních zbytků a rozpouštění jejich emočních nábojů, jednak v přípravě a vylepšování předpokladů pro budoucí používání myšlení a jednání. Psychohygiena podobně jako tělesná cvičení by měla být záležitostí každého z nás. Pravá péče o zdraví je aktivní přístup k vlastní osobě a jejímu prostředí, který je řízen zájmem o dobro (Neudertová 2020). 

Metody a techniky psychohygieny:

1.      Autogenní trénink

2.      Jacobsonova progresivní relaxace

3.      relaxace

4.      meditace

5.      komplentace

6.      imaginace

7.      hypnóza

8.      dechová cvičení

9.      techniky navozující změnu představy v mysli

10.    techniky vedoucí k somatickému uklidnění

11.    léčba smíchem

12.    pozitivní myšlení

13.    strečink

14.    fyzická cvičení

15.    zdravá životospráva 

3. Psychosomaticky podmíněné onemocnění

Základním východiskem (nejen) pro psychosomatický přístup je pojetí jedince jako biopsychosociální jednotky. Znamená to, že onemocnění mívá své příčiny ve všech těchto složkách: biologické, psychické i sociální.

Nepohoda a stres duše může vést k onemocnění těla. Existuje řada teorií, které vysvětlují princip vzniku psychosomatického onemocnění, kdy je jedním z hlavních činitelů choroby psychický faktor. Tím častým a typickým vysvětlením bývá neodreagovaný vnitřní konflikt, a to mezi zvýšenou potřebou závislosti a zvýšenou potřebou vzdoru a sebeprosazení. Další koncept zdůrazňuje význam naší tělesné konstituce pro vznik těchto poruch, tedy dispoziční zranitelnost jednotlivých částí na úrovni orgánů a tkání a výše pak na úrovni organismu a jeho regulačních soustav (nervové, hormonální, imunitní), které jsou aktivovány nedostatečně nebo nadměrně. Také infekce, úrazy a další tělesná oslabení zranitelnost prohlubují. Významnou roli hraje také konstituce psychická – tedy osobnostní charakteristiky, trvalé duševní vlastnosti, povaha člověka, temperament a jeho odolnost vůči zátěži (věk je rovněž určující, děti reagují např. více psychosomaticky – typické je bolení bříška, apod.). Je nezbytné pohlížet na člověka rovněž jako na člena určitého společenství, zejména rodiny, kde se odehrávají ty primárně nejdůležitější mezilidské vztahy, které mohou často nevědomě napomáhat či dokonce nepřímo odměňovat udržování symptomů (např. pozornost od manželské krize je odvedena již výše zmíněnou bolestí bříška jejich dítěte). (Teoretickými východisky psychosomatiky se zabývají např. autoři F. Alexander, M. Dunbarová.)

K typickým psychosomatickým onemocněním patří žaludeční vřed, kolitida, esenciální hypertenze, migréna, průduškové astma, neurodermatitida (ekzémy), některé případy obezity, diabetu mellitu a poruchy funkce štítné žlázy. Výrazné psychosomatické vlivy se předpokládají při vzniku některých nádorových a alergických chorob. Pro zajímavost můžeme uvést, že američtí kardiologové Rosenman a Friedman dělí jedince podle převažujícího způsobu chování na několik typů (A, B a C). Typ A se podle nich vyznačuje právě náchylností ke vzniku psychosomatických chorob, zmiňují zejména ischemické choroby srdeční a hypertenzní choroby. Jedná se o osoby ambiciózní a soutěživé, jež se své vlastnosti snaží před okolím skrývat, podobně jako agresivitu či nesouhlas s autoritou.

V širším slova smyslu můžeme chápat – v souladu s biopsychosociálním (psychosomatickým) přístupem - každé onemocnění jako výsledek všech tří již zmíněných faktorů, tzn. že se na něm vedle tělesných vlivů významně podílejí i ty psychické a sociální.

Použitá literatura:
Duševní poruchy a poruchy chování (MKN-10)
Robinson David J., Poruchy osobnosti podle DSM-IV, Trenčín, 2002
Zvolský P., Speciální psychiatrie, Praha 1996

https://psycholog-praha.cz/klasifikace-dusevnich-poruch/psychosomaticky-podminene-onemocneni