Zdatnost a zdravotně orientovaná zdatnost

1. Tělesná zdatnost

Součástí obecné zdatnosti je tělesná zdatnost.

Tělesná zdatnost je stav organismu člověka umožňující provádět denní činnosti bez nepřiměřené únavy a s dostatečnou rezervou pro příjemné strávení volného času (Malina et al., 2004).

Podle Bunce  (1995) vyjadřuje stupeň rozvoje adaptačních potenciál a v důsledku to pak znamená optimalizaci funkcí organismu při řešení vnějších úkolů spojených s pohybovým úkolem, zvládnutí vnějších požadavků na jedince s menšími nároky na organismus (např. zvládnutí uběhnutí určité distance na hladině nižší úrovni SF).

Tělesnou zdatnost lze pojmout ze dvou hledisek, orientovanou na výkon – výkonově orientovaná zdatnost (podmiňující výkony ve sportovních disciplínách) nebo jako zdravotně orientovanou zdatnost – (health-related fitness, ZOZ), zdatnost ovlivňující zdravotní stav a působící jako prevence zdravotních problémů spojených s hypokinézou (Corbin a Pangrazi, 1992). 

Za nejdůležitější přínos tělesné výchovy je dnes považováno zvýšení tělesné zdatnosti dětí, mládeže i dospělých na optimální úroveň, která by byla dostatečnou prevencí civilizačních  chorob. Z tohoto důvodu tělesná zdatnost v dnešním pojetí není chápana jako kategorie odrážející výkon (tzv. výkonově orientovaná zdatnost), ale jako zdatnost ovlivňující zdravotní stav a působící preventivně na problémy spojené s hypokinézou (pohybovou nečinností).

2. Zdravotně orientovaná zdatnost

Komponenty a faktory zdravotně orientované zdatnosti:

Hodnocení úrovně zdravotně orientované zdatnosti posuzujeme především pomocí těchto jejích jednotlivých komponent:

1. Aerobní zdatnost
2. Svalová zdatnost maximální svalová síla, svalová vytrvalost
3. Flexibilita
4. Složení těla  (Haskel et al. 1985)

Diagnostika komponent zdravotně orientované zdatnosti

 Aerobní zdatnost

 aerobní, kardiovaskulární, nebo kardiorespirační vytrvalost je pilířem zdravotně orientované zdatnosti. Sharkey (1984) ji definuje jako schopnost přijímat, transportovat a využívat kyslík. Fyziologickým podkladem je zapojování “pomalých” svalových vláken a uplatnění oxidativního způsobu uspokojování energetických nároků. Základem je přirozeně rozvoj vytrvalostních schopností a k diagnostice jsou využívány déletrvající vytrvalostní lokomoce.

Testy: běh na 12 min, člunkový běh, chůze na 2 km. 

K diagnostice úrovně aerobní výkonnosti (zdatnosti) jsou využívány i funkční zátěžové zkoušky v laboratorních podmínkách, se stanovením maximální spotřeby kyslíku. Tato vyšetření jsou poměrně komplikovaná, finančně náročná a např. školní praxi víceméně nevyužitelná.

P

 Svalová zdatnost

Silové schopnosti, které jsou podkladem svalové zdatnosti dělíme na:

- statickou sílu, tj. schopnost vyvinout maximální sílu při izometrické kontrakci svalstva.

Z metodologického hlediska je tato schopnost nejsnáze přístupná měření. Výsledkem testu schopnosti statické síly je kvantitativní charakteristika na ekviintervalové stupnici (počet newtonů). Motivace, vůle apod. mají v této oblasti poměrně malou úlohu. Spolehlivost těchto testů bývá dobrá až velmi dobrá,nedoporučuje se ji zjišťovat jednoduchou metodou test-retest. při měření je nezbytné uskutečnit raději více pokusů.

Příklady testů:    ruční dynamometrie,   zádová dynamometrie, výdrž ve shybu nadhmatem,  výdrž v záklonu v lehu                

-dynamicko sílu; schopnost vyvíjet sílu při převaze izotonické kontrakce svalstva při maximálním počtu opakování.

Značný počet testů dynamické síly nemá normální rozdělení četností. Psychické vlivy jako je motivace a vůle můžou velmi výrazně ovlivnit výsledek testu. Spolehlivost testů dynamické síly je obvykle dobrá. Únava znemožňuje pokusy a měření opakovat vícekrát v krátkém časovém intervalu.

Příklady testů:         shyby nadhmatem, sed - leh opakovaně,  kliky

- výbušnou (explozivní) sílu; schopnost vyvinout maximální sílu v minimálním časovém intervalu při převládající izotonické kontrakci.

Výsledky těchto testů do jisté míry závisí na koordinaci a předchozí zkušenosti testovaných osob. Spolehlivost je obvykle velmi dobrá        

Příklady testů:          vertikální výskok,   hod obouruč

Při diagnostice silových schopností je potřeba respektovat kvalit přístrojů a měřících zařízení, dodržovat předepsané polohy a přísně respektovat způsoby vykonání pohybového úkolu (např. úhel působení svalových skupin).

 Svalová rovnováha a flexibilita

Předmětem diagnostiky v této oblasti je především fyziologický rozsah jednotlivých kloubních spojení a fyziologický rozsah páteře. Se znalosti svalů s tendencí k oslabování a svalů s tendencí ke zkrácení můžeme vhodnými prostředky a metodami intervenovat ve směru dosažení optimálního fyziologického rozsahu. V praxi se setkáváme ponejvíce s hypomobilitou, jejíž korekce spočívá v protažení zkráceného (nejčastěji tonického) svalu a následném posílení příslušného antagonisty (nejčastěji fázického).

Hypermobilita v kloubních spojích je méně častá (odhlédneme- li od hypermobility záměrně stimulovaná z důvodu sportovní výkonnosti, např. v moderní gymnastice). Možnost korekce je v cíleně zaměřených posilovacích cvičeních.

Svalová nerovnováha mezi svaly fázickými a tonickými se nejvýrazněji projevuje v oblasti ramenního pletence a v oblasti bederní a pánevní. Tyto oblasti, spolu s držením hlavy a postavením dolních končetin mají zásadní význam pro hodnoceni držení těla (viz dále)

Držení těla v zákl. posturálních polohách a kvalita zákl. pohybových stereotypů

 Každý jedinec má vlastní stereotyp držení těla, které je obrazem jeho vnějšího a vnitřního prostředí, odpovídá jeho tělesným a duševním vlastnostem, tělesné stavbě a stavu svalstva. Ovlivňují jej např. únava, duševní stavy, pohybová aktivita, pracovní a sportovní zaměření.

Výsledkem působení těchto komponent je individuálně optimální ("správné") držení těla. Konkrétní podobu “správného” držení těla je možné přiblížit modelem tzv.ideálně drženého těla. Při tomto postoji jsou nohy volně u sebe, kolena a kyčle nenásilně nataženy. Pánev je v takovém postavení, aby hmotnost tropu byla vycentrována nad spojnicí středů kyčelních kloubů. páteř je plynule fyziologicky zakřivena. Ramen jsou spuštěna volně dolů, lopatky jsou celou plochou přiloženy k zadní straně hrudníku a přitaženy k páteři. Hlava je vzpřímena, brada svírá s osou těla pravý úhel. (Bursová,2001)

Vadné držení těla u dětí i dospělých je v rehabilitaci a v oblasti zdravotně orientované zdatnosti často užívanou diagnostickou kategorií. Podle různých kriterií můžeme abnormity v posturální motorice prokázat až u 6-18% dětí ve věku do 16 let (Johnson,1998).

Celkové držení těla kinesiologie chápe jako momentální výslednici vzájemného uspořádání jednotlivých částí tělesného schématu. Jakákoliv změna v jednom pohybovém segmentu zákonitě determinuje celý řetěz dalších změn. Správné držení je proto definováno spíše ekonomicky než normou či estetikou. Vektorově optimálně centrovaným postavením v kloubech a minimálními nároky na svalovou aktivitu pro zaujetí a korekce dané postury. Z tohoto aspektu držení, které vyžaduje zvýšené nároky, je vždy nedokonalé. Staticky vadné držení je do určité míry kompenzováno dynamickými schopnostmi jedince.

K hodnocení držení těla lze použít různé diagnostické metody. V tělovýchovné praxi vycházíme ze subjektivního hodnocení jednotlivých parametrů držení těla za použití metodiky dle Jaroše a Lomíčka.

Hodnocení somatických znaků

Základní somatické znaky nejsnáze přístupné diagnostice jsou tělesná výška, kterou měříme nejlépe pomocí nástěnné stupnice a pravoúhlého trojúhelníku s přesností 0,1 cm a tělesná hmotnost, kterou měříme na osobní pákové váze v minimálním oblečení s přesností 0,1 kg. Obě hodnot můžeme využít ke stanovení tzv. Body Mass Indexu (BMI). Měření podkožního tuku provádíme pomocí kaliperu, měříme tloušťku dvojité vrstvy kožní řasy a odpovídající podkožní tuk. Normy pro českou populaci uvádí Měkota a Kovář  v manuálu k testové  baterii Unifittest 6-60.