Studijní opora: Specifika výrobních podniků (NEW)

1. Úvod ke kapitole Specifika výrobních podniků

2. Specifika výrobních podniků

Obr. Výrobní podniky podle odvětví ekonomické činnosti CZ-NACE

Význam výrobních podniků pro národní hospodářství se dá odvodit z dostupných statistik - z grafu je patrné, jaký podíl tvořili zaměstnanci výrobních podniků (vymezeno šipkami) v roce 2017.

Výrobní podniky se vzájemně liší nejen předmětem své činnosti, ale celou řadou dalších charakteristik, např. jak uvádí Synek (2015) mírou závislosti na přírodních podmínkách (projevuje se např. sezónností), rozsahem a počtem funkcí, které plní, významem jednotlivých výrobních faktorů, mírou specializace, formami řízení a organizace podniku, složitostí vnitřních vazeb a řadou dalších zvláštností.

Specifikům výrobních podniků se bude věnovat další text.

3. Průmyslové podniky

Co vlastně znamená slovo průmysl?

Jako průmysl označujeme všechny výrobní činnosti, při kterých se pomocí technologií, tedy výrobních prostředků a výrobních postupů, získávají a zpracovávají suroviny na konečné výrobky.

Slovo průmysl pochází z latinského industria, což znamená "píle".

Slovník spisovného jazyka českého definuje průmysl jako „odvětví národního hospodářství zabývající se těžbou surovin, jejich zpracováváním a výrobou výrobních prostředků nebo spotřebních předmětů ve velkém; části tohoto odvětví.“

Průmyslové podniky

Do průmyslu se obvykle řadí tři skupiny podniků:

• dobývání nerostných surovin,
• zpracovatelský průmysl,
• výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody.

Podle Klasifikace ekonomických činností (CZ-NACE) se do průmyslu zahrnují podniky s hlavní průmyslovou činností, tedy s tou, která patří do sekce B – Těžba a dobývání, C – Zpracovatelský průmysl, D – Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu nebo E – Zásobování vodou; činnosti související s odpadními vodami, odpady a sanacemi. Podrobnější členění podle CZ-NACE zahrnuje 34 oddílů. Pozn. Podle požadavků Eurostatu, pokud není pro konkrétní ukazatele stanoveno jinak, tak se do krátkodobé statistiky ČSÚ nezahrnuje sekce E.

Průmysl je hlavním odvětvím národního hospodářství České republiky. Průmysl v České republice je soustředěn převážně do odvětví zpracovatelského průmyslu. Ten dlouhodobě vytváří přibližně čtvrtinu hrubé přidané hodnoty českého národního hospodářství celkem a více než čtyři pětiny hrubé přidané hodnoty průmyslu celkem.

V roce 2018 (ČSÚ, 2019) zaměstnával průmysl 1 600 900 pracovníků, kteří tvořili cca 30 % všech pracujících v národním hospodářství ČR (5293,8 tis.).

Obr. Podíl pracujících v průmyslu v roce 2018

Z toho 33 300 pracovalo v těžbě a dobývání, 1 458 400 ve zpracovatelském průmyslu, 52 800 ve výrobě a rozvodu elektřiny, plynu a tepla a 56 400 v zásobování vodou.

Pro srovnání v roce 2017 zaměstnával průmysl 1 595 000 pracovníků, kteří tvořili cca 30 % všech pracovníků v národním hospodářství ČR (5221,6 tis.).

Aktuální informace zjistíte na stránkách Českého statistického úřadu. Informace za rok 2018 jsou k dispozici ve statistické ročence.

3.1. Průmysl lehký a těžký

Často se používá členění průmyslu na těžký a lehký, příklady jsou uvedeny na obr. níže.

Do těžkého průmyslu zahrnujeme odvětví vyrábějící investiční statky velké nebo rozměrné svou podstatou (výroba oceli, stavba lodí, těžké stroje). Výrábí se především výrobní prostředky.

Do lehkého průmyslu zahrnujeme odvětví vyrábějící relativně lehké a malé zboží, většinou spotřební statky (oděvy, televizory, potraviny, léky). Produkce spotřebních předmětů, proto se nazývá také jako spotřební průmysl.

Obr. Příklady odvětví těžkého a lehkého průmyslu

3.2. Průmysl těžební a zpracovatelský

Průmyslové podniky působí jak ve sféře prvovýroby, tak ve sféře druhovýroby, podle toho, zda jde o získávání surovin přímo z výroby či až o jejich zpracování.

Těžební průmysl

Těžební průmysl, který patří k prvovýrobě, zahrnuje hornictví, tj. těžba uhlí, železných a neželezných rud, ropy a zemního plynu, chemických surovin, dále kamenolomy a zpracování druhotných surovin.

Jeho produkce je hromadná a vyžaduje dlouhou dobu přípravy na těžbu a vysoký počáteční kapitál. Podnikání v těžebním průmyslu je značně rizikové (chybný odhad velikosti a kvality ložiska s sebou nese vysoké riziko) a je silně ovlivňováno vývojem světového trhu surovin.

Silně působí i přírodní podmínky, které předurčují náklady těžby (např. náklady na těžbu černého uhlí jsou závislé na hloubce dolu, síle sloje, množství vody a metanu, které se musí odčerpávat). Počasí může mít přímý vliv na průběh těžby (např. u povrchových dolů a v kamenolomech).

Těžba uhlí v posledních desetiletích v České republice prudce klesá. Tento trend se především odvíjí od globálních faktorů, jakými jsou například celosvětová nadprodukce uhlí, zpřísňující se legislativa v souvislosti s obnovitelnými zdroji a životním prostředím a v neposlední řadě snižování cen uhlí. V posledních 25 letech se těžba uhlí v ČR snížila téměř o polovinu.

Obr. Těžba černého a hnědého uhlí (ČSÚ)

Obr. Těžba černého a hnědého uhlí od roku 1990 (v tis. tun) (ČSÚ)

Dle klasifikace CZ-NACE se jedná o sekci B Těžba a dobývání.

Video s ukázkou, jak probíhá těžba nerostných surovin.

ČR má bohatá ložiska kaolínu, žáruvzdorných hlín, dostatek vápenců, stavebního kamene, cihlářských hlín a písků všeho druhu. Na ložiska těchto surovin je pak často navázaný průmysl stavebních hmot, který těží suroviny, upravuje je a vyrábí stavebniny, jak klasické, tak nové – prefabrikované dílce atd. Do tohoto průmyslového odvětví se řadí především cihelny, cementárny, vápenky, výrobci betonů, stavebních směsí a také výrobci keramických obkládaček a dlaždic. Toto odvětví vyvolává velké změny v obraze krajiny a často vyžaduje převážení velkého objemu hmot.

Pro potřeby stavebnictví a průmyslu stavebních hmot se na území ČR těží tzv. stavební suroviny (štěrkopísek, stavební kámen a další), pro využití ve sklářském a keramickém průmyslu a pro výrobu porcelánu se těží kaolín a sklářské a slévárenské písky.

Ostatní těžba a dobývání nerostných surovin byla většinou po roce 1989 ukončena, a to buď z důvodu nízké efektivity, nebo vyčerpání ložiska. Dříve Rudné doly Jeseník těžily měď, olovo, stříbro, zlato a grafit v lokalitách Zlaté Hory a Malé Vrbno. U Kutné Hory se těžila železná ruda a cín; u Příbrami antimon a fluorit. Drahé kameny se těží na třech ložiscích – Podsedlice (pyrop), Besednice a Ločenice (vltavíny).

Průmysl zpracovatelský

3.3. Energetika

Energetika je odvětvím, které se zabývá získáváním, úpravou, zpracovaným, přenosem a rozvodem energie. Zahrnuje tři energetické soustavy:

• elektroenergetickou (elektrizační),
• teplárenskou a
• plynárenskou.

V energetice bylo v roce 2018 zaměstnáno cca 52 tis. pracovníků, tj. necelé 1% všech pracovníků národního hospodářství.

Z hlediska klasifikace CZ-NACE se jedná o sekci D Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu.

Tato sekce zahrnuje zásobování elektřinou, plynem, párou, teplou vodou apod. prostřednictvím stálé sítě infrastruktury, vedením, rozvodem a potrubím. Rozsah sítí není rozhodující. Sekce zahrnuje distribuci elektřiny, plynu, páry, horké vody apod. do průmyslových areálů nebo do obytných budov. Tato sekce tedy zahrnuje provoz zařízení, která vyrábějí, regulují a rozvádějí elektřinu nebo plyn. Sekce zahrnuje rovněž výrobu a dodávání tepla, klimatizovaného vzduchu a ledu.

Energetika se ve vztahu k ostatním odvětvím vyznačuje určitými zvláštnostmi. Je to patrné zejména u výroby elektřiny, která je specifickým výrobkem. Nedá se skladovat.

Hlavními energetickými zdroji České republiky jsou fosilní paliva (uhlí, ropa, zemni plyn), jaderná energie a energie z vodních toků. Jak fosilní, tak jaderná paliva, jsou neobnovitelným (vyčerpatelným) energetickým zdrojem. Většina ropy a zemního plynu se dováží.

Podíl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů (např. spalování odpadů, využití energie vody, větru nebo sluneční energie, biomasy) se zvyšuje. Do roku 2030 chce EU zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie na 32 %. V roce 2016 činil podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě energie v EU cca 14,9 %, v ČR činil cca 11 %.

Obr. Instalovaný výkon v energetické soustavě ČR 2017 (ERÚ, 2018)

Obr. Podíl instalovaného výkonu v energetické soustavě ČR 2017 (ERÚ, 2018)

Strategické záměry ČR jsou stanoveny v dokumentu Státní energetická koncepce. V roce 2001 byl zřízen Energetický regulační úřad, jehož úkolem je regulace trhu v těch podmínkách, kde není možná konkurence. V roce 2007 byla založena Pražská energetická burza.

Elektrárenství

Rozhodující formou energie je elektřina. Většina elektrické energie je vyrobena v parních elektrárnách (cca 50 %), 20 % z jaderných elektráren, 5 % z elektráren vodních, více viz obr.

Elektřinu vyrábí elektrárny, které rozdělujeme na:

• tepelné (parní a jaderné – ty jsou někdy samostatně, a se spalovacími motory),
• vodní (průtokové a akumulační),
• ostatní (geotermální, sluneční a větrné, aj.).

Hlavní parní elektrárny jsou soustředěny v severozápadních Čechách. Spalovaly značně sirnaté uhlí, což mělo negativní dopad na životní prostředí. Rekonstrukce a modernizace přinesla výrazné snížení těchto dopadů. Mezi největší parní elektrárny patří: Tušimice, Prunéřov u Kadaně, Počerady u Loun, Ledvice u Duchova, Mělník, Tisová u Sokolova, Chvaletice u Pardubic, Dětmarovice u Karviné.

Jaderné elektrárny jsou v ČR dvě, a to: Dukovany a Temelín.

Obr. Jaderné elektrárny v České republice (Dukovany a Temelín)

Velké vodní elektrárny u nás byly budovány až po roce 1945. Význam vodní síly je v elektroenergetice ČR větší než lze vyvodit z nízkého podílu ve výrobě elektřiny. Velmi výhodné podmínky má především Vltava, kde byla postavena řada i velmi špičkových elektráren. Mimo vltavskou kaskádu patří mezi velké vodní elektrárny: Dalešice na řece Jihlavě (přečerpávací) a Dlouhé Stráně v Jeseníkách (přečerpávací). Malé vodní elektrárny mají lokální význam (a jsou jich desítky).

Protože výrobek, tj. elektřina se nedá skladovat, musí být k dispozici jejím spotřebitelům v takovém rozsahu a čase, jak právě potřebují. Z toho vyplývá, že základní charakteristikou výrobní schopnosti elektrárny je její výkon (u jiných výrobních jednotek, např. průmyslového podniku, je to výrobní kapacita). V důsledku toho velkou část výrobních nákladů představují fixní náklady, z nichž velkou část tvoří odpisy rozsáhlých investičních nákladů.

Elektroenergetický systém ČR je organizován podle úrovní jednotlivých napětí. Veřejné elektrárny, distribuční sítě velmi vysokého napětí (většinou 200 a 400 kW) a mezinárodní elektrické spojení zabezpečují České energetické závody, a.s. (ČEZ a.s.), které jsou největším výrobcem elektřiny. Největšími distributory jsou zmíněné ČEZ, skupina PRE a E.On; distribuční sítě nižších řádků regionální společnosti (např. Severočeská energetická, a.s.).

Obr. Tepelné (červená), jaderné (žlutá) a vodní (modrá) elektrárny v ČR (ČEZ, 2018)

Teplárenství

Úkolem teplárenství je výroba a přenos tepla od výrobce ke spotřebiteli. Při klasické výrobě teply je teplo jediným produktem; obvykle vzniká spalováním energetického paliva v kotli. Výrobnou je teplárna, popř. výtopna a kotelna. Výtopny dodávají páru nebo horkou vodu pro průmyslový závod nebo část města. Kotelny vyrábějí teplo pro jednu nebo více budov a mají místní význam. Z hlediska znečištění ovzduší jsou místní kotelny jedním z nejvýznamnějších zdrojů znečištění.

Plynárenství

Úkolem plynárenství je těžba, úprava, výroba, dálkový i místní rozvod topných plynů pro potřebu průmyslu, veřejné spotřeby a domácnosti. Výrobnou plynu je plynárna. Topné plyny se získávají převážně úpravou zemního plyn a zčásti zplyňováním tuhých paliv, v současnosti se využívá i možnost zpracování biomasy. Plynárenské podniky kromě výroby plynu zajišťují jeho čištění, úpravu jeho složení, uskladňování, rozvod  jiné činnosti. Dálkový rozvod je u zemního plynu a svítiplynu. Kapalné topné plyny se přepravují v talkových lahvích.

Oproti elektrické energii se plyn dá skladovat. Rovnováhu mezi zdroji a spotřebou (léto – zima) udržují podzemní zásobníky zemního plynu. Většina zemního plynu se dováží z Ruské federace, z Norska, resp. z Německa.

Výlučným přepravcem plynu na území ČR je RWE Transgas Net, na přepravní soustavu je napojeno osm regionálních distribučních soustav.

3.4. Vodní hospodářství

Mezi průmyslová odvětví se řadí také vodní hospodářství. Úkolem je zajišťovat dostatek vody pro potřeby obyvatelstva i celého národního hospodářství. Součástí vodohospodářských činností jsou i kanalizace, tj. odvádění odpadních vod a jejich čištění.

Z hlediska klasifikace CZ-NACE je vodní hospodářství součástí sekce E Zásobování vodou; činnosti související s odpadními vodami, odpady a sanacemi. 

Tato sekce zahrnuje činnosti související s nakládáním (shromažďováním, sběrem, úpravou, odstraňováním) s různými druhy odpadů, např. pevnými nebo nepevnými průmyslovými nebo komunálními odpady a sanace kontaminovaných míst. Konečné produkty úpravy odpadů a odpadních vod mohou být buď odstraněny, nebo využity v nových výrobních procesech jako druhotná surovina. Tato sekce zahrnuje také činnosti spojené se zásobováním vodou, protože jsou často prováděné ve spojení s úpravou odpadních vod nebo je provádějí jednotky, které se zabývají také úpravou odpadních vod.

Vodovody a kanalizace jsou organizovány podle území. Většinou jsou přirozeným monopolem, proto je jako ochrana před zneužitím tohoto postavení jejich činnost regulována vodním zákonem (č. 254/2001 Sb., zákon o vodách). Účelem tohoto zákona je chránit povrchové a podzemní vody, stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl.

V zákoně se rozlišují povrchové vody (tekoucí i stojaté) a podzemní vody (které jsou přednostně určeny pro zásobování pitnou vodou). Ani jedna skupina není předmětem vlastnictví, ani nejsou příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují.

Voda je základním předpokladem života, ale je nezbytná i pro zemědělskou a průmyslovou výrobu (jako zdroj i úložiště odpadů), a poskytuje řadu dalších ekosystémových služeb. Navíc jsou vodní toky významné dopravní cesty a jsou obnovitelným zdrojem energie. Vodní toky jsou zákonem prohlášeny za národní majetek a jejich rozhodující část je svěřena do správy vodohospodářských organizací (Povodí). 

Čistota vody ve vodních tocích je chráněna zákonem. Na dodržování přípustných norem znečištění dohlížejí vodosprávní orgány státu, především Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí ad. Pro ochranu kvality vod jsou stanoveny přípustné limity znečištění. Díky restrukturalizaci ekonomiky v 90. letech a díky nastavení limitů došlo k výraznému zlepšení kvality povrchové vody. V současnosti je jednou z klíčových hrozem sucho a s tím spojený problém s dostupností pitné vody.

4. Zemědělské, lesnické a rybářské podniky

Zemědělské, lesnické a rybářské podniky se dle CZ-NACE do sekce A.

Tato sekce zahrnuje činnosti spojené s využíváním rostlinných a živočišných přírodních zdrojů. Patří sem činnosti jako pěstování zemědělských plodin, chov hospodářských zvířat, těžba dřeva a výroba jiných rostlinných a živočišných produktů v zemědělských podnicích nebo jejich získávání z volné přírody. V některých statistikách se souhrnně nazývá zemědělství.

V roce 2017 bylo zaměstnáno 146 tis. pracovníků, tj. 2,8 % všech pracovníků národního hospodářství. (ČSÚ, 2018)

Podle Klasifikace ekonomických činností CZ-NACE jsou v sekci A tři odvětví:

• zemědělství (oddíl 01 Rostlinná a živočišná výroba, myslivost a související činnosti),
• lesnictví (oddíl 02 Lesnictví a těžba dřeva),
• rybářství (oddíl 03 Rybolov a akvakultura).

Zemědělství

Zemědělství můžeme charakterizovat jako kvalifikované obdělávání půdy za účelem získaní úrody (rostlinná výroba), chov hospodářských zvířat (živočišná výroba) včetně různých přidružených činností.

Oddíl 01 Rostlinná a živočišná výroba, myslivost a související činnosti zahrnuje dvě oblasti činnosti - výrobu rostlinných produktů a výrobu živočišných produktů. Dále zahrnuje ekologické zemědělství a pěstování geneticky modifikovaných užitkových plodin a chov geneticky modifikovaných hospodářských zvířat. Oddíl zahrnuje kultury pěstované na volném prostranství i ve sklenících.

Zemědělské podniky plní základní funkci – zabezpečení potravin pro obyvatelstvo a zemědělských surovin pro průmysl, tj. funkce produkční. Plní však také důležité funkce mimoprodukční, jako je peče o krajinu a životní prostředí (krajinotvorná funkce), rekreační. Svými produkty se zemědělské podniky podílí na zahraničním obchodu.

Zemědělská výroba má oproti průmyslové výrobě některé zvláštnosti, k nimž patří:

• zemědělský výrobní proces se musí přizpůsobovat nárokům živých organizmů,
• silně působí klimatické jevy,
• půda má rozdílnou úrodnost (bonitu), což ovlivňuje výsledky hospodaření podnikatelských subjektů,
• sezónnost práce (nerovnoměrné využívaní strojů, pracovníků, kolísaní příjmů).

Hlavními výnosy zemědělského podniku jsou tržby za zemědělské výrobky, hlavními náklady jsou výdaje za osiva, sadbu, krmiva, hnojiva, stroje, postřiky, pohonné hmoty atd.

5. Stavební podniky

6. Podrobnější informace k vybraným odvětvím průmyslu

V následujících kapitolách jsou uvedeny podrobnější informace k vybraným významným odvětvím průmyslu.

6.1. Hutnictví

K významným odvětvím českého průmyslu patří také hutnictví. Hutnický průmysl se zabývá výrobou základních kovů, hutních a kovodělných výrobků. Dodává své výrobky pro strojírenství, stavebnictví a ostatní odvětví. Jeho přínosy k rozvoji ekonomiky jsou značné, na druhé straně má však výrazný dopad na životní prostředí.

Převažuje hromadná výroba s omezeným počtem výrobků.

Do roku 1989 patřila ČR k ocelářským velmocím – výroba surového železa a oceli na 1 obyvatele byla jedna z největších na světě. Hutnictví však vstupovalo do období transformace za velmi ztížených odbytových podmínek vytvářených výrazným útlumem poptávky po oceli téměř na celém světě. Využití kapacit se naštěstí podařilo udržet na ekonomicky únosné úrovni, přestože některé provozy zastavily výrobu, čímž došlo k masivnímu propouštění,

I současné české hutnictví je konkurenceschopné, a to díky přechodným komparativním výhodám, zejména relativně levné pracovní síle a tradici (kvalifikovaní pracovníci). Problémem je naopak vysoká investiční náročnost v tomto odvětví a některé ekologické aspekty.

Obr. Hutnický průmysl v ČR

V barevné metalurgii (hutnictví barevných kovů) ČR nevyniká. Hlavním důvodem je nedostatečná surovinová základna a energetická náročnost.

6.2. Strojírenství

Strojírenství je nejvýznamnější odvětví národního hospodářství, podílí se více než jednou třetinou na celkové průmyslové produkci. Zabývá se návrhem a výrobou strojů a zařízení. Patří do sekundárního sektoru.

Toto odvětví je charakteristické mimořádně bohatým sortimentem výrobků, kterými jsou stroje a zařízení, přístroje, kovové spotřební zboží aj., přičemž základní druhy výrobků se vyrábějí v desítkách typů a rozměrů, technologiemi převážně mechanickými a tvářecími, ze surovin, kterými jsou převážně kovy, zvláště ocel a hliník. (Synek, 2016) Klasifikace strojírenství je patrná z následujícího obr.

Obr. Odvětví strojírenského průmyslu

Strojírenský průmysl dosáhl v ČR vysoké úrovně již v době předsocialistické. V 1. polovině 19. století vznikly pod vlivem potřeb nejdříve textilního a potom i potravinářského průmyslu významné závody v Praze, Liberci a Brně nebo v jejich okolí. Začátkem 2. poloviny 19. století nastal kvalitativní přelom – zvětšil se počet parních strojů, které toto odvětví muselo dodat a přistoupily významné požadavky železniční dopravy i jiných složek národního hospodářství. Dopravní strojírenství vzniklo v Praze a na Ostravsku (Vítkovice). Vedle Prahy a Brna (Královopolská), Plzně a Ostravy vznikly další strojírny ve středočeských městech, v Hradci Králové, v okolí Brna (Adamov), Ostravy (Kopřivnice, Frýdlant n. O.) a jinde. První strojní zařízení, která se ve významné míře začala vyvážet, byla určena pro cukrovary a pivovary.

Na přelomu 19. a 20. století začala i výroba automobilů. České strojírenství se významně uplatňovalo ve výrobě zbraní. Škodovka vyrostla v jeden z největších zbrojních závodů v Evropě; za První republiky vznikla Československá zbrojovka v Brně a také ČZ ve Strakonicích (později motocykly).

Hospodářská krize přinesla na období 1930–1935 útlum průmyslové výroby. K oživení došlo až za zvýšeného ohrožení republiky ze strany Německa – ze strategických důvodů však vznikaly nové strojírny na východě (Vsetín, Slovensko). Za okupace byl průmysl podřízen vedení války – došlo k deformaci struktury průmyslové výroby i velkým válečným škodám (nálety).

Po roce 1948 nastala „socialistická éra“ a došlo ke znárodnění a socializaci průmyslu. Byl nastartován velký rozvoj a hlavním odvětvím průmyslu se stalo strojírenství. Bylo vybudováno mnoho nových závodů, především na Slovensku nebo na východní Moravě. Přesto zůstalo těžiště výroby v původních hlavních centrech strojírenství, kterými byla zpravidla největší města. Československo však postupně ztrácelo náročné strojírenské trhy, snižovala se konkurenceschopnost a vůbec nedošlo k zachycení pokroku v progresivních odvětvích, jako je elektronika, moderní technologie aj. Poválečnou výstavbou postupně vznikla nejen rozsáhlá výrobní základna, ale také specifická struktura, která se v mnohém lišila od struktur vyspělých zemí západní Evropy (nadprůměrný podíl výroby strojů a zařízení investičního charakteru, mechanického strojírenství, strojů a zařízení pro těžbu, a to vše se uplatnilo na „bezedném“ východním trhu). Celkovým objemem strojírenské výroby se však tehdejší Československo řadilo na 10. místo mezi státy světa (1983).

V roce 1989 pracovalo v Československu téměř 700 tisíc osob ve strojírenství a kovodělném průmyslu. Podíl odvětví na průmyslové výrobě ČR dosahoval 25,3 % a na zaměstnanosti 32,3 %.

V 1. polovině 90. let prošel strojírenský průmysl obdobným vývojem jako většina ostatních průmyslových odvětví. K nejhlubšímu propadu strojírenské výroby došlo v roce 1993. Vysokou ztrátu zaznamenaly především podniky zabývající se vojenskou výrobou. Řada strojírenských podniků zápasila s nedostatkem zakázek a ztrátou kvalifikovaných pracovníků, kteří odešli za vyššími výdělky. Mezi další problémy patřilo např. to, že zpracovatelé a výrobci často dávají přednost exportu materiálu a polotovarů do zahraničí a často pak docházelo k nelogickým reexportům. Nárůst podílu sofistikovaných výrobků s vyšší hodnotou zpracování byl velmi pomalý.

 
Obr. Strojírenský průmysl (MUNI, 2013)

6.3. Chemický průmysl

Chemický průmysl má rozhodující význam pro tzv. chemizaci hospodářství (uplatňování chemických výrobků a chemických technologií).

Jeho výrobní procesy jsou kombinací mechanických, fyzikálněchemických, biochemických a chemických procesů. Chemickými výrobními procesy dochází k vnitřní změně vlastností zpracovávaných surovin.

Převažuje hromadná, specializovaná výroba.

Chemický průmysl se u nás začal vyvíjet ze starších řemeslnických počátků v polovině 19. století (výroba kyseliny sírové z domácího pyritu). Opravdový začátek průmyslové chemie je spojen se vznikem závodů na Ostravsku (Hrušov, Petřkovice), v Ústí nad Labem (r. 1847) a v Praze a okolí. Podniky vyráběly produkty anorganické chemie (kyselinu sírovou/solnou, sodu apod.) pro potřeby textilního průmyslu. Nedlouho potom začala výroba průmyslových hnojiv z dovážených fosforitů, vyrostly i podniky v zemědělských oblastech (Kolín – r. 1871, Přerov, Poštorná). Koncem 19. století vznikaly závody organické chemie, tj. destilace černouhelného dehtu v Ostravě a výroba anilinových barev v Ústí nad Labem. V Pardubicích byla v roce 1888 založena rafinérie ropy. V Lovosicích začala chemická výroba v roce 1900.

Po vzniku Československé republiky trval vliv cizího kapitálu a např. I. G. Farben brzdila rozvoj organické chemie. Český kapitál založil velký závod anorganické chemie a výbušnin u Pardubic – Synthesia. Byla zavedena výroba umělých vláken – Lovosice. Za okupace vystavěli Němci v Záluží u Mostu velký kombinát na výrobu tekutých paliv z hnědého uhlí.

Po 2. světové válce byla československá chemie nejméně vyvinutým odvětvím těžkého průmyslu. Vzhledem k nedostatku surovin a energie nedávala daná situace velké naděje. Bylo však známo, že chemický průmysl, který stupňuje využití surovin, by se měl vyvíjet rychleji než ostatní odvětví. Bylo žádoucí rozvinout např. výrobu umělých a syntetických hmot, maximálně a komplexně využívat vlastní chemické suroviny i odpady. Rovněž přistupuje potřeba chemických produktů pro všechny moderní obory. V první fázi budování tzv. socialistického hospodářství vznikla samostatná československá farmaceutická výroba. Rozšiřuje se produkce textilních barviv, plastů, umělých vláken – silon… Od roku 1960 bylo vybudováno několik velkých závodů chemických a gumárenských, vzrostla výroba kyseliny sírové, dusíkatých hnojiv. Později nastoupil výrazný rozvoj petrochemie na bázi sovětské ropy. Po roce 1980 se výrazně rozšířila výroba chemických vláken, polyamidových, polyesterových a polypropylenových, vzrostla výroba plastických hmot a PVC.

Po roce 1990 i chemický průmysl prošel v období ekonomické transformace obdobím poklesu výroby a snížením počtu pracovníků. Pokles se navíc časově překrýval s recesí chemického průmyslu, zejména petrochemie v celé Evropě. Postavení československého chemického průmyslu velmi záviselo na jeho schopnosti restrukturalizovat a modernizovat výrobu. Na to samozřejmě navazuje i nutnost zlepšení struktury vývozu a prodeje, kde stále převládá vysoký podíl výrobků s relativně nízkým stupněm zpracování finálních výrobků.

Dle CZ-NACE je odvětvová struktura chemického průmyslu následující:

• Výroba chemických látek a chemických přípravků;
• Výroba základních farmaceutických výrobků a farmaceutických přípravků;
• Výroba pryžových a plastových výrobků.

 
Chemický průmysl (MUNI, 2013)

6.4. Textilní a oděvní průmysl

Tato odvětví patří v ČR k nejstarším, zejména předení lnu, vlny a výroba tkanin z domácích surovin. Od 18. století se po ztrátě Slezska velmi rozmohlo severočeské plátenictví a později i vlnařství, ještě v témže století začalo i zpracování dovážené bavlny.

Textilní manufaktury a továrny byly lokalizovány především v severočeském pohraničí, kde jsou vhodné přírodní podmínky (voda, částečně surovina), pracovní síly, ale i vliv sousedství ekonomicky vyspělého Saska a pruského Slezska. S textilním průmyslem je neoddělitelně spojena kapitalistická industrializace Českých zemí. Zpracování bavlny, které nejvíce umožňovalo mechanizaci, se rozšířilo na úkor zpracování lnu. Labská vodní cesta umožňovala dovoz bavlny přes Hamburk. Dostatek paliva ze Severočeského hnědouhelného revíru měl i Trutnov.

Vlnařský průmysl měl až do skončení úhorového hospodaření dostatek domácí vlny. Brno bylo v polovině 19. století největší středisko vlnařského průmyslu habsburské monarchie. Severočeská centra, a zejména Liberec, již vyrostla spíš na základě zpracování dovážené vlny australské.

Při vzniku Československa se ocitlo na jejím území více než 80 % textilního průmyslu bývalé monarchie, poté však nastaly těžkosti odbytu a textilní průmysl postupně ustoupil před strojírenstvím. Po roce 1945 byl textilní průmysl ještě dostatečně rozsáhlý, ale většinou zastaralý a po odsunu německého obyvatelstva i bez dostatku pracovních sil. V roce 1945 byly u nás ještě téměř 3 tis. textilních závodů. Jejich počet se likvidací a spojováním vyvíjel tak, že roku 1983 již bylo jen 55 národních podniků textilních, 16 konfekčních a 14 kožedělných, většina s více než 2 500 zaměstnanci. Byly však většinou složeny i z četných, místně oddělených výroben. Obcí s textilní výrobou s více než 500 zaměstnanci bylo až 155. Československý textilní průmysl té doby stačil plně zásobovat vnitřní trh a své výrobky i vyvážel (RVHP).

V letech 1990–1994 došlo k poklesu výroby. Po roce 1994 byl pokles zastaven především vlivem exportních aktivit – řada západoevropských textilek uzavírala provozy a výrobu přesouvala na východ (nejen do Asie, ale i do ČR). V roce 1995 zaujímala odvětví textilního, oděvního a kožedělného průmyslu 3. místo, s téměř 11% podílem na našem exportu; největším odběratelem byly země EU.

V současné době domácí trh spíše stagnuje – pro dražší kvalitnější výrobky chybí kupní síla, zákazníci často dávají přednost nákupu levných oděvů z JV Asie. Řada textilních firem kvůli obtížím s odbytem uzavřela desítky málo efektivních provozů a propustila tisíce zaměstnanců.

 
Obr. Textilní, oděvní a kožedělný průmysl (MUNI, 2013)

7. Shrnutí

Hlavním odvětvím České republiky je průmysl, v němž rozhodující místo zaujímá strojírenství. Dalším významným průmyslovým odvětvím je hutnictví, chemie, textilní a oděvní průmysl. Neopominutelný význam má i zemědělství, energetika a stavebnictví.