Studijní opora: Výrobní podnik a životní prostředí (NEW)

1. Úvod ke kapitole výrobní podnik a životní prostředí

Nové možnosti rozvoje vzdělávání na Technické univerzitě v Liberci

Specifický cíl A3: Tvorba nových profesně zaměřených studijních programů

NPO_TUL_MSMT-16598/2022 

 Výrobní podniky a životní prostředí

Studijní opora

 Ing. Magdalena Zbránková, Ph.D. 

Studijní cíle

Studující po nastudování tématu dokáže

• popsat systém vnějších vztahů výrobního systému,
• vysvětlit, jaká je souvislost mezi výrobou a životním prostředím,
• definovat pojem životní prostředí,
• popsat rozdíly mezi znečišťováním a poškozováním životního prostředí,
• vysvětlit, v čem spočívá ochrana životního prostředí,
• klasifikovat tři základní typy přístupu podniku k ochraně životního prostředí,
• vysvětlit, proč podniky přistupuje k zavádění dobrovolných aktivit v oblasti ochrany životního prostředí,
• najít aktuálně platné normy pro oblast životní prostředí,
• vysvětlit koncepci udržitelnosti,
• popsat vliv spotřeby a výroby na životní prostředí,
• určit hlavní negativní dopady vybraných odvětví průmyslu na životní prostředí.

Klíčová slova

Životní prostředí, znečišťování, poškozování, ochrana, proaktivní přístup, dobrovolný přístup, udržitelnost, udržitelná spotřeba a výroba.

Požadované vstupní znalosti

Požadovány jsou znalosti z předmětu nauka o podniku a předchozích kapitol.

Časové požadavky ke studiu

Celkový doporučený čas k prostudování kapitoly jsou 4 hodiny.

2. Proč je zájem o problematiku životního prostředí?

V souvislosti s klimatickými změnami, snižujícími se zásobami neobnovitelných zdrojů, včetně sladké vody, znečišťováním životního prostředí, kterým dochází ke změně kvality (zhoršení) tohoto prostředí, roste zájem o problematiku ochrany životního prostředí. Zájem nejen ze strany aktivistů, ale široké veřejnosti, a na tuto skutečnost musejí reagovat i podniky.

Aby podniky životnímu prostředí neškodily nebo škodily co nejméně, musí vědět, co vlastně životnímu prostředí škodí, mely by vědět, které z aktivit konkrétně škodí životnímu prostředí (Koontz, 1993). Je potřeba se smířit s tím, že přírodu je nutné do nějaké míry poškozovat, abychom zde mohli žít a uspokojovat své potřeby. Ale potom je nezbytné dbát na to, aby poškození přírody bylo minimální.

Následující kapitola bude zaměřena na vysvětlení základních pojmů z oblasti životního prostředí a souvislostí s činnostmi podniku.

3. Výroba a životní prostředí

Podle zákona o životním prostředí (Česko, 1992) je životním prostředím vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Výroba je s životním prostředím úzce provázaná a může negativně ovlivňovat všechny jeho složky (Váchal, 2013), a to jak přírodní (viz obr. 1), nebo uměle vytvořené, jako jsou např. budovy.

Obr. 1 Složky životního prostředí (vlastní zpracování podle Česko,1992)

Všechny složky životního prostředí jsou vzájemně provázané a fungují jako systém.

4. Vnější vztahy výrobních systémů

Struktura výrobních systémů je dána především charakterem a typem výroby, objemem práce, zamýšlenou strategií vlastníků a managementu, předpoklady z hlediska kooperací a dalšími faktory. Každá výrobní jednotka má dle svého vybavení a organizace vymezenou úlohu a postavení ve výrobě, jakož i vzájemné vnější a vnitřní vztahy (obr. 2).

Obr. 2 Schéma vnějších vztahů výrobních systémů

Vnější vztahy výrobních systémů jsou určovány především trhem, legislativou, výrobním programem, postavením výrobního systému, právní formou, státními institucemi, právními normami, případně dalšími vlivy.

4.1. Vztahy výrobních systémů s okolím

Výrobní systém je umístěn do určitého prostředí a podle výše uvedených vlivů a faktorů vytváří s okolním prostředím systém vnějších vztahů. Z přírodních činitelů, které mají podstatný vliv na utváření vnějších vztahů, to jsou především materiálové zdroje a jejich vzdálenost od výrobního systému, doprava, její způsob, energetické zdroje apod. Výrobní systémy mají přímý vliv na okolí, na kvalitu prostředí, a to např. vlivem znečišťování vod či ovzduší.

Vztahy výrobních systémů s okolím je patrný z obr. 3. 

Obr. 3 Vztahy výrobních systémů s okolím

Ekonomické, právní, dodavatelsko-odběratelské, sociální i ekologické vztahy mají velký vliv nejen na celkovou organizaci výrobního systému, ale i na další rozvoj a jeho efektivní fungování.

Ekonomické vnější vztahy jsou ovlivňovány a realizovány prostřednictvím ekonomických nástrojů. Ekonomickými nástroji jsou: ceny, mzdy vztažené k okolnímu prostředí, daně, odvody státním institucím, rentabilita aj.

Ekonomické nástroje mají rozhodující vliv na ekonomiku a hospodárnost výrobních jednotek a vedou k hospodárnému využívání všech zdrojů výroby.

Právní vnější vztahy určují základní principy vztahů výrobních jednotek a výrobních systémů s dalšími organizacemi.

Dodavatelsko-odběratelské vztahy vyplývají ze souhrnu procesů spojených se zajišťováním vstupů do výrobního systému a zajišťováním realizace výstupů u odběratelů.

Sociální vztahy jsou spojeny se zajišťováním pracovníků pro výrobní systém s vytvářením podmínek pro pracující, aby se mohli zapojit do aktivní a tvůrčí činností ve výrobní jednotce.

Ekologické vztahy řeší problémy životního prostředí. 

4.2. Ekologické vztahy

Jedná se především o vliv daného výrobního systému na životní prostředí a jeho regulaci dle příslušných ekologických zákonů, předpisů a norem týkajících se životního prostředí. Téměř každý výrobní systém ovlivňuje životní prostředí tím, že kromě své produkce výrobků nebo výkonů produkuje i odpady a škodlivé látky. Při výrobě spotřebovává zdroje, které mohou mít charakter zdrojů obnovitelných, ale i neobnovitelných.

Úkol: Zkuste vymyslet příklady zdrojů obnovitelných a neobnovitelných.

Řízení ekologických vztahů je součástí řízení výrobního systému jako celku a jeho úroveň mnohdy výrazně ovlivňuje výsledek hospodaření a ekonomiku výrobního systému. Snížení či eliminace negativního vlivu výrobního systému na životní prostředí obvykle vyžaduje určitá opatření technického charakteru, která jsou spojena s finančními investicemi.

Ale v současnosti není již možné konstatovat, že „ekologický přístup se nevyplatí“. Naopak, např. v oblasti hospodaření s odpady je možné díky novým technologiím snížit náklady spojené především se spotřebou vstupních surovin a zpracováním odpadů. V případě, že se podaří snížit množství zpracovatelských odpadů díky zamezení plýtvání, vysokému stupni využití surovin, či díky technologiím, které minimalizují množství odpadu, je možné dosáhnout významných úspor.

Ideálem a vizí budoucnosti jsou bezodpadové technologie, v rámci kterých jsou vytvářeny uzavřené technologické cykly, kdy se odpady recyklují a vracejí se zpět do výroby. Odpadní materiál se využívá při výrobě dalších produktů. Velmi důležitým faktorem při návrhu bezodpadové technologie je i množství potřebné energie, jejích výroba je spojená jednak s využíváním omezených přírodních zdrojů, a také se znečišťováním složek životního prostředí v průběhu výroby. Součástí bezodpadové technologie musí být i doprava, distribuce výrobků, metody a možnosti jejich používání.

5. Udržitelný rozvoj společnosti

V souvislosti se zhoršující kvalitou životního prostředí a prokázanou souvislostí mezi kvalitou životního prostředí a zdravím lidí, tedy kvalitou života, vyvstala v 60. letech 20. století potřeba zabývat se otázkou, jak by měl vypadat další vývoj společnosti. V této době se poprvé objevuje myšlenka, že rozvoj společnosti nemůže být založen pouze na hospodářském růstu, jak tomu bylo v době industriální ekonomiky. Další rozvoj musí zohlednit přirozené limity životního prostředí, protože ekonomický růst není možný donekonečna.

Je nutné změnit přístup, a místo maximalizace ekonomického rozvoje společnosti usilovat o změnu kvality rozvoje. To znamená uvést hospodářský a společenský vývoj do souladu s kapacitami ekosystémů, se zachováním přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro naše děti, pro další generace. Rozvoj společnosti by měl spočívat na třech pilířích, jak je uvedeno na obr. 4.

Obr. 4 Pilíře udržitelného rozvoje společnosti

V roce 1987 definuje Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (v tzv. Zprávě Brundtlandové) poprvé koncepci udržitelného rozvoje.

Definice zní: Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích, a aniž by se to dělo na úkor jiných národů. (Originál World Commission On Environment and Development, 1987;  v českém překladu Naše společná budoucnost, 1991.)

6. Ochrana životního prostředí a podniky

Dlouhou dobu nebyl vliv výroby na životní prostředí znát, protože životní prostředí se dokázalo do určité míry s negativními dopady podnikových činností vypořádat samo.

Ochrana životního prostředí zahrnuje činnosti, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. (Česko, 1992)

Znečišťování životního prostředí je vnášení takových fyzikálních, chemických nebo biologických činitelů do životního prostředí v důsledku lidské činnosti, které jsou svou podstatou nebo množstvím cizorodé pro dané prostředí.

Poškozování životního prostředí je zhoršování jeho stavu znečišťováním nebo jinou lidskou činností nad míru stanovenou zvláštními předpisy. (Česko, 1992)

Průmyslové podniky by měly ochranu životního prostředí klást na jedno z předních míst žebříčku svých priorit. Nejenže by měly podniky plnit nařízení státu v této oblasti, ale měly by přistoupit k zavádění dobrovolných aktivit nad rámec povinností daných zákonem, které vedou k aktivnímu přístupu k ochraně životního prostředí.

7. Vývoj přístupu podniků k ochraně životního prostředí

Lze rozeznávat tři základní typy přístupu podniku k ochraně životního prostředí, jak je vidět na obr. 5.

Obr. 5 Vývoj přístupu podniků k ochraně životního prostředí

7.1. Pasivní přístup podniků k ochraně životního prostředí

Podnik v tomto případě nevnímá a nepřijímá nové trendy v ochraně životního prostředí a omezuje se pouze plnění legislativních předpisů; neusiluje o snižování negativních dopadů svých činností na životní prostředí nad rámec legislativních nařízení.

Využívá se např. strategie zřeďování, kdy se odpadní vody vypouští do co největších prostor (tedy objemu vody). Celkové množství vypouštěné škodliviny se tak nemění, ale sníží se její koncentrace v dané složce životního prostředí. V praxi to může znamenat např. vypouštění odpadních vod do moří, nebo výstavba vysokých komínů (aby se zvětšil prostor pro rozptýlení škodlivin).  

Další možnou strategií je použití tzv. koncových technologií, které mají zachytit co největší množství škodlivé látky, nebo ideálně přeměnit vhodným způsobem na látku neškodlivou.  Příkladem je zachycování popílku v teplárnách, které výraznou měrou přispělo ke zlepšení kvality ovzduší.

7.2. Aktivní přístup podniku k ochraně životního prostředí

V roce 1991 byla na 2. světové průmyslové konferenci o environmentálním managementu přijata podnikatelskou veřejností Podnikatelská charta pro udržitelný rozvoj (The business charter for sustainable development, 1991). Jedná se o soubor 16 zásad, které se později staly základem pro vytvoření požadavků, které musí splňovat environmentální manažerské systémy vytvářené podle norem ČSN ISO 14001 a Programu EMAS.

Jednou z uvedených zásad je zásada preventivního přístupu. Uvádí se v ní, že v souladu s vědeckými a technickými poznatky je nutné modifikovat výrobu, prodej a způsob používání výrobků či služeb, popř. řízení činností, tak, aby se předcházelo závažnému nebo nevratnému poškozování životního prostředí. Další informace naleznete např. ve Výkladovém slovníku základních pojmů z oblasti udržitelného rozvoje (Remtová, 2009).

Preventivní přístup se rozšířil v souvislosti s tím, že některé podniky po čase zjistily, že preventivní opatření v ochraně životního prostředí mohou být pro podnik ekonomicky výhodná a dokonce mohou dosahovat vysoké návratnosti. Největší vliv na vznik aktivního přístupu mělo rozšiřování strategií čistší produkce (viz např. Remtová, 2003), která prokazatelně vedla k finančním úsporám.

7.3. Proaktivní přístup podniku k ochraně životního prostředí

Podniky s proaktivním přístupem akceptují nové trendy v ochraně životního prostředí, ale navíc jsou často i iniciátory změn. Tímto přístupem si zároveň budují dobré jméno na veřejnosti, z čehož může pro podnik plynout i konkurenční výhoda. Tento přístup je považován za tzv. win-win strategii, tedy strategii dvojího vítězství: jednak v oblasti snížení negativní dopadů svých činností na životní prostředí, ale také v oblasti ekonomické.

Tento přístup je v souladu s koncepcí udržitelného rozvoje, kdy v popředí zájmu nemá být pouze ekonomický rozvoj, ale tento má být v souladu s environmentálním a sociálním rozvojem.

8. Legislativa v oblasti ochrany životního prostředí

Význam životního prostředí pro člověka je zcela zřejmý. Není proto divu, že se potřeba zajištění kvalitního životního prostředí stala též předmětem právní regulace.

Administrativní pravidla, což jsou například právní normy, definují pravidla pro využívání jednotlivých složek životního prostředí. Snahou je zamezit vzniku konfliktů mezi subjekty, které mají zájem je spotřebovávat - a to nejen v daném okamžiku, ale i s ohledem na možnost užívat je i v budoucnosti (viz koncepce udržitelnosti).

Příklad

Konflikt ve využití čistého vzduchu mezi teplárnou a lidmi z okolí. Kdo má přednostní právo využívat čistý vzduch? Lidé, kteří ho potřebují k životu, k dýchání, nebo teplárna, která vzduch potřebuje k uložení škodlivin vzniklých při výrobě tepla?

Politika životního prostředí významným způsobem zasahuje a ovlivňuje i legislativní dění v dalších oblastech (vnitřní trh, energetika, průmysl, doprava, ochrana spotřebitele, veřejné zdraví, obchodní politika, zemědělství a rozvoj venkova, rybolovná a námořní politika atd.). Výsledkem je poměrně přísný systém norem a regulací týkající se řady oblastí, který se prostřednictvím legislativní aktivity odpovědných institucí stále více rozvíjí.

Přehled aktuálně platných norem je k dispozici na stránkách Ministerstva životního prostředí České republiky a přístupné po kliknutí na tento odkaz. Úvodní obrazovku, kde je vidět klasifikace norem v oblasti životního prostředí, můžete vidět na obr. 6.

Obr. 6 Platné právní předpisy a jejich výklady (MŽP, 2019)

9. Vliv spotřeby a výroby na životní prostředí

Na každý výrobek, který chceme vyrobit, je potřeba nějaký materiál. Ten se musí někde získat, někam dopravit a nějak zpracovat. K tomu všemu je potřeba velké množství energie, kterou člověk není schopen vlastními silami dodat, je potřeba ji průmyslově vyrábět.

Některé výrobky spotřebovávají energii i při jejich používání (např. elektrospotřebiče). Při používání jiných se zase do životního prostředí dostávají odpadní látky (např. u automobilů). A nakonec záleží i na tom, jak s výrobky naložíme, když doslouží a stanou se odpadem. Vliv na životní prostředí se tedy s výrobky nese v celém jejich životním cyklu (obr. 7). To samé platí i o službách a obchodu. I s jejich poskytováním je spojena spotřeba energie, doprava, výstavba a provoz budov a konečně i využívání půdy.

Obr. 7 Životní cyklus výrobku

Výrobu a spotřebu zkrátka nelze jednoduše oddělit. Podstatnou roli v tomto vztahu hraje spotřeba, která vytváří poptávku po výrobcích i službách, i přesto, že daleko větší vliv na životní prostředí má samotná výroba.

9.1. Udržitelná spotřeba a výroba

Udržitelná spotřeba a výroba (USV) je koncept, který hledá řešení základního konfliktu, se kterým se všichni setkáváme v našem každodenním životě: chceme produkty, které nám nabízí moderní společnost, ale nechceme negativní dopady na kvalitu našeho života, které jsou při zajišťování těchto produktů generovány (znečištění, nedostatek prostoru, negativní zdravotní a sociální jevy apod.).

V kontextu uvedeného můžeme USV definovat jako produkci a používání služeb a výrobků, které uspokojují základní potřeby společnosti a zlepšují kvalitu života, zároveň však minimalizují spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci odpadů a škodlivin v průběhu jejich celého životního cyklu tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací. (Dobeš, 2008)

Dříve problém nechtěných dopadů ekonomických aktivit řešil stát, který odpovídá za vytváření zdravých životních podmínek. Soustředil se přitom na regulování výrobních procesů a byl v tom velmi úspěšný – množství i nebezpečnost produkovaných odpadů a znečištění vypouštěného podniky se tímto přístupem podařilo podstatně snížit.

Na druhé straně jsou dnes podniky v této oblasti „přeregulované“ a často realizují neproduktivní nápravná opatření tam, kde by byla pro ně i pro společnost přínosnější prevence. A právě prevence je jedním ze základních principů USV.

Uplatňování postupů udržitelné spotřeby a výroby (USV) vede k žádoucí maximalizaci pozitivních a minimalizaci negativních dopadů ekonomických aktivit na zájmy lidí, tedy k naplnění našeho společného cíle. Pro podnikatelské subjekty přestavuje USV nástroj konkurenceschopnosti, který jim přináší snížení nákladů a rizik podnikání, ale i rozšíření trhu a/nebo nové podnikatelské příležitosti. (Dobeš, 2008)

9.2. Nástroje realizace udržitelné spotřeby a výroby

K praktické realizaci udržitelné spotřeby a výroby mohou být využity nejrůznější postupy a nástroje. Základním způsobem je můžeme rozdělit podle úrovní, na které působí v podniku: řídící úroveň, informační úroveň (systémy řízení) a fyzická úroveň (procesy – efektivní využívání materiálů a energií; produkty a jejich životní cyklus).

Jedním z nástrojů zaměřených na řídicí úroveň, je společenská odpovědnost (CSR – Corporate Social Responsibility). Společenská odpovědnost (Corporate Social Responsibility – CSR) je koncept, jehož pomocí se podniky rozhodují přispět k lepší společnosti a čistšímu životnímu prostředí. CSR vychází ze stejných „pilířů“ jako koncept udržitelného rozvoje (environmentální, ekonomický a sociální pilíř).

Ze systémových nástrojů je možné do podniku zavést standardizované systémy řízení, jako je ISO 14001 - systém environmentálního managementu (příp. také Program EMAS). Zavedení systému vyžaduje certifikaci nezávislou stranou, ale možné zavést systém řízení také bez certifikace. Jedná se o dobrovolnou normu, ale přistoupila k ní řada významných podniků, bez ohledu na velikost, protože ve svém důsledku je také významným konkurenčním prostředkem. Vypovídá o tom, jaký je vztah podniku k životnímu prostředí a tím i k celé lidské společnosti. Norma nestanovuje žádné číselné hodnoty o vypouštění emisí či znečišťování vod, protože podniky se mezi sebou liší (charakterem výroby, technologiemi apod.) a nebylo by možné takové hodnoty nastavit. Místo toho jsou uváděny jen hlavní zásady, které by měl podnik přijmout s tím, že konkrétní náplň si každý podnik stanoví sám dle svých podmínek a vlastního rozhodnutí. Cílem je, aby podniky navrhovaly a vyhodnocovaly účinnost postupů své environmentální politiky, dokázaly tyt o úkoly plnit a mohly prokázat tuto shodu jiným (Váchal, 2013).

Všechny nástroje USV zaměřené na procesy se snaží řídit materiálové a energetické toky (a související finanční toky) tak, aby docházelo k co nejnižším ztrátám a co nejvíce vstupů se přeměnilo na žádoucí produkt a aby nebyly zbytečně používány rizikové materiály.

Na dvě základní strategie udržitelné spotřeby a výroby, tj. náhradu a zvyšování účinnosti, se zaměřují i nástroje USV orientované na produkty. Jejich další charakteristikou je zaměření na celý životní cyklus produktu – tj. od fáze těžby surovin, přes fázi výroby až po užívání produktu a konec jeho života (likvidace, recyklace apod.), viz obr. 6.

Stále více dopadů na životní prostředí je generováno v jiných fázích než ve výrobní fázi životního cyklu. Tato skutečnost se promítla do legislativy, např. v podobě zákona o obalech, povinným štítkováním elektrospotřebičů anebo přijetím směrnice o ekodesignu.

Nástrojů je k dispozici široká paleta. Další informace je možné hledat v literatuře i v rámci navazujícího studia.

10. Jaké jsou hlavní negativní dopady průmyslu na životní prostředí

Průmyslová výroba zatěžuje vodu, vzduch i půdu emisemi znečišťujících látek, přetváří krajinu a negativně tak působí na životní prostředí i lidské zdraví. Vliv průmyslu na životní prostředí je dán těžbou surovin, vlastními průmyslovými technologiemi, výstavbou a provozem průmyslových areálů, dopravou a produkcí průmyslových odpadů. Průmysl však nejen vyrábí, ale i spotřebovává, je náročný na spotřebu energie.

Z jednotlivých průmyslových odvětví mají kromě energetického průmyslu na životní prostředí největší vliv materiálově a energeticky náročná odvětví, jako je hutnictví, výroba stavebních hmot nebo chemický průmysl.

Některá odvětví mají vliv hlavně na kvalitu ovzduší (energetika, hutnictví, výroba stavebních hmot, chemický průmysl; obr. 8), jiná ovlivňují více kvalitu vody (papírenský, textilní a potravinářský průmysl), další zas produkují značné objemy odpadů (např. hutnický průmysl, výroba stavebních hmot). Chemický průmysl je kromě jiného specifický úrovní nebezpečnosti svých produktů i odpadů, které obsahují často vysoce toxické látky.

Emise znečišťujících látek z průmyslu tvoří nejčastěji sloučeniny oxidů síry (SOx), uhlíku (CO a CO2), dusíku (NOx), chlóru (Cl), prachové částice (PM) a další chemické látky, jako jsou např. VOC. (CENIA, ©2013)

Aktuální informace a historický vývoj naleznete na stránkách Českého hydrometerologického ústavu (klikněte zde), dále na stránkách Ministerstva životního prostředí ČR, kde jsou zveřejňovány statistické ročenky.

Obr. 8 Struktura agregovaných emisí skleníkových plynů dle kategorií zdrojů (včetně dekompozice kategorie Energetika – spalovací procesy), bez sektoru LULUCF [%], 2015 (MŽP, 2017)

10.1. Těžba surovin

Průmyslová výroba začíná těžbou surovin (přehled těžby nerostných surovin na obr. 9), která představuje z hlediska životního prostředí významný zásah především do krajiny. K tomu, aby se bylo možné dostat k ložisku těžené suroviny (např. hnědého uhlí nebo bauxitu), je často nutné odkrýt velké plochy svrchních vrstev půdy a hornin. Někdy těžebním plánům padají za oběť celé kusy krajiny i s vesnicemi a městy. Takto zaniklo v severních Čechách kvůli těžbě uhlí 106 obcí včetně královského města Most.

Obr. 9 Přehled těžby nerostných surovin v ČR [mil. t], 2000–2016 (MŽP, 2017)

Životní prostředí ovlivňuje i těžba dalších materiálů, jakými jsou kámen, písek, kaolin, potřebných na výrobu stavebních hmot. Při těchto činnostech dochází ke změnám reliéfu krajiny, záborům půdy a vytváření nových krajinných prvků, kam patří těžební jámy, haldy a výsypky.

Pro životní prostředí a zdraví člověka může být riziková i vlastní technologie těžby. Zlato nebo uran se získávají z vytěžené rudy loužením v roztoku kyanidu, který je pro živé organismy prudce jedovatý. (CENIA, ©2013)

Významný vliv na životní prostředí má i nákladní doprava, která je s těžbou některých surovin nevyhnutelně spojená a způsobuje nárůst hlučnosti a prašnosti.

Jelikož v místě těžby surovin je zpravidla umisťován i průmysl k jejich zpracování a využití (např. Ostravsko-karvinská průmyslová pánev, Katovická pánev, severočeská průmyslová oblast), jsou území s těžbou surovin typická zhoršenou kvalitou životního prostředí.

Aktuální informace naleznete na stránkách Ministerstva životního prostředí ČR.

10.2. Průmysl zpracování paliv

Zpracování paliv představuje riziko pro životní prostředí zejména z pohledu znečištění vody a půdy ropnými látkami, které vznikají jako odpad z petrochemické výroby, nebo unikají při dopravě ropy a jejích produktů. Toto odvětví se podílí i na znečišťování ovzduší.

Při zpracování paliv (rafinace ropy a regenerace minerálních olejů) vznikají i skládky nebezpečných odpadů, nazývané ropné laguny. Ty představují nejvýznamnější staré ekologické zátěže v ČR.

Emise do ovzduší z petrochemického průmyslu vznikají z větší části při manipulaci s některými ropnými produkty (benzín, kerosin, rozpouštědla), kdy dochází k úniku těkavých organických látek (VOC) a také metanu (CH4), který je skleníkovým plynem . Jedná se o tzv. fugitivní emise, jejichž zdrojem je kromě zpracování a manipulace s palivy i těžba uhlí. Fugitivní emise společně s používáním rozpouštědel tvoří více než polovinu celkových emisí těkavých organických látek v ČR. (CENIA, ©2013)

10.3. Hutní průmysl

Hutní průmysl je průmyslové odvětví typické velmi vysokou energetickou a materiálovou náročností, s čímž souvisí i jeho významné dopady na životní prostředí.

Hutnictví reprezentované zejména výrobou železa a oceli produkuje značné množství emisí znečišťujících látek, které jsou do ovzduší produkovány nejen při vlastní výrobě železa ve vysokých pecích, ale i při výrobě koksu v koksovnách, které bývají součástí hutních závodů. Toto odvětví je největším průmyslovým zdrojem emisí oxidu uhelnatého (CO). Z hutnictví železa pochází rovněž značné množství emisí suspendovaných částic (PM10a PM2,5).

Hutnický průmysl produkuje také značné množství odpadů, z nichž většina je kvůli svým vlastnostem (karcinogenitě a toxicitě) zařazena mezi odpady nebezpečné. Odpadem v pravém slova smyslu není struska , které vzniká na každou tunu vyrobeného železa cca 450 kg. Struska není nebezpečná, problém je však její objem a ukládání. Při výrobě železa také vznikají vysokopecní kaly, které jsou odpadem pocházejícím z mokrého čištění (praní) spalin.

Jelikož hutnictví je koncentrováno jen do několika málo lokalit kvůli těžbě černého uhlí pro výrobu koksu, který je v hutní výrobě potřeba, mají oblasti s hutní výrobou často zhoršenou kvalitu ovzduší. V ČR se jedná o aglemoraci Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek, jejíž zhoršená kvalita ovzduší je zásadním environmentálním problémem ČR. (CENIA, ©2013)

10.4. Chemický průmysl

Chemický průmysl na životní prostředí působí přímo vypouštěním odpadních látek do ovzduší a vody a nepřímo vlivem svých produktů při jejich použití nebo odstranění v podobě odpadu. Z hlediska celkového objemu znečišťujících látek vypouštěných do ovzduší je chemický průmysl až na třetím místě za energetikou a hutnictvím, avšak na prvním místě pokud jde o toxicitu a nebezpečnost odpadních produktů. Nejproblematičtější z hlediska životního prostředí jsou anorganické výroby a výroba hnojiv.

Emise znečišťujících látek do ovzduší v chemickém průmyslu vznikají ze spalovacích procesů i z vlastní technologie chemických výrob. Jedná se zejména o emise těkavých organických látek (NMVOC), oxidu siřičitého (SO2), oxidů dusíku (NOx) nebo skleníkových plynů. Kromě těchto emisí pronikají do ovzduší i další látky, které ohrožují zdraví lidí a způsobují zápach zejména v bezprostředním okolí chemiček. Jedná se o látky jako je chlor (Cl), amoniak (NH3), nitrózní plyny, sirovodík (H2S), oxidy síry (SOx) a další. (CENIA, ©2013)

Pro chemický průmysl je velmi důležitá voda. Ta se používá buď přímo k výrobě chemických produktů, nebo při chlazení, praní plynů apod. Spolu s výrobky tak vzniká i velké množství odpadní vody, která obsahuje zbytky vyráběných chemikálií (H2SO4, HNO3) a dalších odpadních produktů a svou často extrémní kyselostí (nízkými hodnotami Ph) způsobuje okyselení vod a půd.

Nebezpečnost chemických provozů spočívá i v riziku vzniku různých havárií.

10.5. Textilní průmysl

Textilní průmysl se vyznačuje velkou spotřebou vody, s čímž souvisí i jeho dopad na životní prostředí. Významné environmentální vlivy má již samé pěstování textilních plodin, zejména bavlníku, které je velmi náročné na vodu, hnojiva a pesticidy .  Množství emisí vznikajících při textilní výrobě není nijak významné.

Textilní průmysl však produkuje obrovské množství odpadních vod, které vznikají při praní, čištění, barvení a úpravě textilního vlákna a při výrobě páry. Tato voda má vysoké hodnoty biologické spotřeby kyslíku (BSK), rozpuštěných anorganických solí a vysokou teplotu. To snižuje množství kyslíku ve vodě a může vést k částečnému nebo úplnému zničení ekosystému vodního toku a k rozvoji eutrofizace. Zdrojem znečištění odpadní vody jsou přírodní nečistoty z textilního vlákna a chemické prostředky použité při výrobě (změkčovadla, bělící prostředky apod.)

Textilní výroba má i jiné dopady - soustředí produkce do Asie s sebou nese zvýšení zátěže životního prostředí vlivem dopravy.

10.6. Potravinářský průmysl

Nejvýznamnější problémy životního prostředí související s potravinářským průmyslem jsou spotřeba a znečišťování vody, spotřeba energie a produkce odpadů.

Vliv potravinářské výroby na životní prostředí je také bezprostředně spojen se zemědělskou výrobou a má vliv na ekologickou stabilitu krajiny.

10.7. Energetika

Dopad energetiky na životní prostředí je závislý na způsobu získání energie. Největší zátěž životního prostředí pochází ze spalování fosilních paliv. Energetika je největším průmyslovým zdrojem emisí většiny základních znečišťujících látek a skleníkových plynů. Výroba elektřiny podle druhu paliva je znázorněna na obr. 10.

Obr. 10 Výroba elektřiny podle druhu paliva v ČR [%], 2016 (MŽP, 2017)

Je však pravda, že kvůli výšce komínů a tím i lepšímu rozptylu škodlivin je vliv energetiky na kvalitu ovzduší menší, než má např. lokální vytápění domácností nebo silniční doprava.

Výroba energie z neobnovitelných zdrojů energie způsobuje změny klimatu, neboť uhlík, který byl v dávné minulosti ukládán do živých organismů, se při spalování uvolňuje ve formě oxidu uhličitého (CO2), který zesiluje skleníkový efekt. Jaderné elektrárny jsou rizikové pouze z pohledu možných havárií a nakládání s jaderným odpadem.

Aktuální informace a také srovnání v rámci EU naleznete např. na stránkách Eurostatu.

10.8. Stavebnictví

Do negativních dopadů stavebnictví je možné zahrnout všechny články stavební výroby od těžby surovin, přes výrobu stavebních hmot, vlastní výstavbu, až po vznik stavebních odpadů a provoz budov.

Na životní prostředí působí stavebnictví tím, kolik plochy zabírá (zastavěná plocha se stává mrtvou, dochází k fragmentaci krajiny a ke změnám odtokového režimu krajiny), při samotné stavbě a opravách budov (hluk, prašnost, odpad, použité materiály), při jejich užívání a provozu (spotřeba elektrické energie, tepla a vody, údržba, látky uvolňující se z použitých materiálů) a nakonec při demolici staveb, kdy se budovy mění na stavební odpad.

Se stavební výrobou souvisí i znečistění hlukem, prachem a dalšími znečišťujícími látkami z dopravy a zvýšená úmrtnost zvířat související s provozem na komunikacích. Zájem o nové bydlení podporuje také fenomén zvaný suburbanizace, který značně přispívá k celkovým dopadům výstavby na životní prostředí a přináší spoustu vedlejších dopadů spojených zejména s dopravou a změnou využití krajiny. (CENIA, ©2013)

Pozitivním trendem ve stavebnictví je snaha o zmírnění jeho dopadů např. využíváním recyklovaných a obnovitelných materiálů, snižováním spotřeby energie k vytápění budov, kvalitním zateplováním staveb, modernizacemi a rekonstrukcemi.

11. Závěr

Problematika životní prostředí a zvláště jeho ochrany by měla patřit mezi prvořadé zájmy každého z nás. Cílem by se při ochraně životního prostředí mělo stát zejména zlepšování našich činností. Největší důraz by mel být kladen hlavně na proaktivní přístup k ochraně životního prostředí, protože je zcela zřejmé, že snadnější a ekonomicky výhodné je předcházení negativním vlivům na životní prostředí spíš než dodatečné odstraňování napáchaných škod.

12. Použité zdroje

CENIA, ©2013. Vítejte na Zemi: Multimediální ročenka životního prostředí [online]. Praha: CENIA [cit. 2017-05-21]. Dostupné z: http://vitejtenazemi.cz

ČESKO, 1992. Zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. částka 4. ISSN 1211-1244.

DOBEŠ, Vladimír et al., 2008. Manuál udržitelné spotřeby a výroby: manuál pro malé a střední podniky a podnikatele. Praha: CENIA. ISBN 978-80-85087-64-2.

JONÁŠ, František, Pavel ROHON a Dagmar SUCHAROVOVÁ, 1998. Podnik a životní prostředí 2. Praha: Raabe. ISBN 80-902189-5-4.

KOONTZ, Harold a Heinz WEIHRICH, 1993. Management. Praha: Victoria Publishing. ISBN 80-85605-45-7.

MŽP, 2018. Platné právní předpisy a jejich výklady. In: MŽP [online]. Praha: Ministerstvo životního prostředí [cit. 2018-03-29]. Dostupné z: https://www.mzp.cz/www/platnalegislativa.nsf/

MŽP. 2017. Zpráva o životním prostředí České republiky v roce 2016. Praha: MŽP. ISBN 978-80-87770-29-0. 

Naše společná budoucnost: Světová komise pro životní prostředí a rozvoj, 1991. Přeložil Pavel KORČÁK. Praha: Academia, 297 s. ISBN 80-85368-07-02.

REMTOVÁ, Květa, 2003. Čistší produkce. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 26 s. ISBN 80-721-2260-6.

REMTOVÁ, Květa, 2009. Výkladový slovník základních pojmů z oblasti udržitelného rozvoje. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR. ISBN 978-80-7212-506-7.

The business charter for sustainable development: Principles for environmental management. International chamber of commerce, 1991. European Environment [online]. 1(4), 10-11 [cit. 2018-04-18]. DOI: 10.1002/eet.3320010405. ISSN 09610405. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/eet.3320010405

VÁCHAL, Jan a Marek VOCHOZKA, 2013. Podnikové řízení. Praha: Grada, 685 s. Finanční řízení. ISBN 978-80-247-4642-5.

WORLD COMMISSION ON ENVIRONMENT AND DEVELOPMENT, 1987. Our common future. New York: Oxford University Press, xv, 383 p. ISBN 019282080x.