Studijní opora: Standardizace v podniku (NEW)

1. Úvod ke kapitole Standardizace v podniku

Studijní cíle

Studující po nastudování tématu dokáže:

• definovat pojem standard (norma), standardizace,
• uvést přínosy standardizace v podniku,
• pochopit význam standardizace pro podnik,
• vysvětlit podstatu komplexní standardizace a každé z jejích 6 fází,
• vysvětlit použití kusovníku,
• vysvětlit složení normativní základny podniku.

Klíčová slova

Standard/norma, standardizace, fáze komplexní standardizace, kusovník

2. Definice pojmů

Standard (či norma) je

• dokument, který obsahuje nějaká pravidla, návody či definice, podle nichž postupují ti, kterých se týká (MANAGEMENTMANIA.COM 2020);
• výsledek standardizačního úsilí; relativně časově stabilní dokumentovaný předpis, který stanovuje nejvhodnější řešení určité problematiky, a to obvykle z hlediska technického řešení, ekonomického, kvalitativního apod. (Veber et al. 2014).

Standardizace (v užším smyslu) představuje vytváření a kontrolu standardních postupů a procedur v oblastech jako např. pracovní postupy, zajišťování jakosti výrobků, vytváření pracovních podmínek atd. (Mašín et al. 2007)

Standardizaci lze v širším slova smyslu definovat jako systematicky uskutečňované úsilí o výběr, sjednocení a účelnou stabilizaci jednotlivých řešení či prvků, jejich kombinací a vztahů celého hodnototvorného řetězce firmy.

Standardizace má potlačovat nežádoucí různorodost, která by mohla způsobit nesoulad částí a celku systémů a negativně ovlivňovat efektivnost jejich chování a využití (Synek 2014).

3. Přínosy standardizace pro podnik

Podle Tomka a Vávrové (2014) má standardizace řadu pozitivních přínosů pro organizaci a řízení podniku:

1. racionální organizování výrobní, technické, ekonomicko-obchodní a jiné činnosti firmy; 
2. sjednocení informací a zajištění jejich jednoznačné vypovídací schopnosti: je zaveden informační systém (IS), v rámci něhož se evidují, spravují a zpracovávají data. Protože je určitý standard v podobě uspořádání IS, podnik může tato data považovat za spolehlivá. 
3. Efektivní využití zdrojů: materiálových lidských aj., je to zabezpečeno mj. stanovením technicko-hospodářských norem (THN),
4. Ekonomika všech procesů zajišťujících výrobu: procesy jsou řízeny efektivně s cílem minimalizovat náklady.
5. Uplatnění automatizace řízení: pokud chceme něco automatizovat, je třeba znát postup jednotlivých činností, algoritmus. Tomu pomáhá standardizace činností.
6. Transparentnost evidence z hlediska spotřeby jednotlivých výrobních činitelů: spotřeba je přehledně evidována v IS.
7. Zkracování dodacích lhůt v důsledku zkracování průběžných dob přípravy výroby a samotné výroby: to se opírá o fakt, že při standardizaci činností vybíráme jako standard takový průběh činnosti, ve kterém nedochází k plýtvání. Některé operace třeba zcela zrušíme, některé zkrátíme.
8. Větší bezpečnost práce, odstraňování namáhavosti úkonů: za standard práce se zvolí ten nejlepší možný způsob provádění dané činnosti.

• materiálový standard, který je navázán na standard strojů a zařízení a přestavuje typizaci a unifikaci strojů a zařízení a používaných dílů,
• nomenklaturní standard neboli standard kódů, číselníků, popisů dílů,
• metodický standard, který představuje metodiku řízení zásob, pracovních, logistických a kontrolních postupů a zodpovědností.

Kvalitní a úplná identifikace a evidence skladovaných položek by měla zabránit duplicitě identických dílů vedených pod různými skladovými čísly (Grenčík 2013, s. 115).

4. Komplexní standardizace

Komplexní standardizace znamená „vytvoření norem, normativů, limitů, systému kódování a značení v rámci celé podnikové činnosti“ (Tomek a Vávrová 2014, str. 68).

Proč přikládat takový význam komplexní standardizaci? Protože podporuje efektivní výrobu a flexibilní nabídku.

Základní význam z hlediska optimálních možností využití zdrojů firmy a optimálního přizpůsobení požadavkům zákazníka (v čemž spočívá tvorba hodnoty pro záka i firmu) spočívá ve stavebnicovém (modulárním) řešení, které lze vztáhnout na produkt i na proces.

• Modulární řešení produktu umožnuje výrobu standardizovaných částí, které v různých kombinacích tvoří finální produkt. Ty části, které nejsou standardizované, umožňují přizpůsobení produktu dle přání zákazníka.
• Modulární utváření výrobního procesu znamená, že např. na 1 operaci v jednom běhu vyrobíme optimální množství stejných částí pro více než jeden finální výrobek a část jich uložíme na sklad jako polotovary vlastní výroby. Snižují se náklady na výrobu díky výnosům z rozsahu. Zároveň však platí, že výroba každého druhu finálního výrobku bude vyžadovat jaké nějaké speciální zpracovatelské operace, díky kterým se ten výrobek opět přizpůsobuje přáním zákazníka.

5. Fáze komplexní standardizace

Tomek a Vávrová (2014, str. 87) formulují šest fází komplexní standardizace: 

1. Standardizace výstupních prvků výrobního procesu (VP).
2. Standardizace věcných vstupních prvků VP.
3. Standardizace řídicího procesu.
4. Standardizace činností a způsobů přeměn ve VP.
5. Standardizace vztahů ve spotřebě a využití výrobních činitelů.
6. Standardizace kombinací při operativním řízení výroby.

Tabulka 1 kromě přehledu těchto šesti fází nabízí přehled souvisejících standardů pro každou fázi a oblastí, kde se uplatňují.

Tabulka 1: Fáze komplexní standardizace

Zdroj: Tomek a Vávrová 2014, str. 87 

5.1. Fáze 1: Standardizace výstupních prvků výrobního procesu

Přístupy ke standardizaci částí finálních produktů jsou:

• dědičnost konstrukcí – přebírají se celé nebo podstatné části konstrukcí finálního výrobku, které se upravují dle přání zákazníka (např. karosérie auta).,
• Unifikace - výrobky a jejich části se sjednocují (např. unifikace nabíječek mobilů).
• Typizace – vytváří se řady např. součástí stejného typu lišící se jen v nějakém parametru, např. rozměru.
• Normalizace – v rámci výrobku je použito co nejvíce normalizovaných (tj. certifikovaných) součástek (např. spojovací materiál, typy kabelů, vodičů).
  • Stavebnicové (modulární) řešení produktu – zajišťuje rychlou přizpůsobivost produktu změnám v požadavcích zákazníků a poskytuje podniku konkurenční výhodu v podobě snížení nákladů na technologii, konstrukci, nákup materiálu, organizaci výroby.

Konstrukční standardizace je standardizace součástí. Jejím cílem je snížit počet používaných součástí, rozsah používaných konstrukčních prvků, vytvořit standardní řady prvků a formalizovat je jako podnikový standard. Zároveň umožňuje vyvinout různé varianty finálních výrobků ze stavebnicových dílů, sestav, podsestav.

Stavebnicové řešení výroby se projeví ve výkresové dokumentaci částí, přehledu skladby částí (kusovníku) a v technologických postupech. 

Kusovník je základní normativní podklad standardizace výstupních prvků. Udává strukturu výrobku.

Systematické jsou v něm uvedeny: použité materiály, díly, podsestavy, sestavy, informace o vzájemných vztazích při tvorbě výrobku. Obsahuje informace:

• k čemu? = pro jaký díl/podsestavu/sestavu/finální výrobek jsou daný materiál/díl/podsestava/sestava určeny;
• co to je? = přesné označení položky kusovníku;
• kolik? = spotřebované množství této nižší části ve vztahu k vyšší části;
• kde? = podle struktury výrobku, daný stupeň výroby či přísunu materiálu;
  • kdy? = podle struktury, eventuálně podle určeného předstihu.

Informace z kusovníku se využijí v těchto oblastech: konstrukce, TPV, nákup, výroba, marketing, účetnictví, kontrola.

Souhrnný kusovník (obrázek 1) udává soupis položek a množství spotřebovaných položek (částí/materiálů). Neobsahuje vazby mezi jednotlivými částmi v kusovníku. Je to souhrnná THN spotřeby.

Obrázek 1: Souhrnný kusovník

Zdroj: Tomek a Vávrová (2014, str. 99)

Strukturní kusovník kromě přehledu položek a jejich spotřebovaného množství vyjadřuje také vnitřní vazby mezi jednotlivými částmi (výrobní a montážní vazby, „co vstupuje do čeho“) a charakterizuje postupný vznik výrobku. Na obrázku 2 je strukturní kusovník dle výrobních stupňů.

Obrázek 2: Strukturní kusovník dle výrobních stupňů

Zdroj: Tomek a Vávrová (2014, str. 100)

Stavebnicový kusovník se vytvoří pro jednotlivé moduly, ze kterých se stavebnicovým způsobem tvoří finální výrobek (viz obrázek 3). Pokud jsou moduly pevně dány a musí být ve finálním výrobku obsažený, celek označíme jako pevný kusovník (s pevnou strukturou). Pokud v rámci celého kusovníku je možné některý modul (sestavu) nahradit jiným modulem, případně pokud je možné nějaký modul přidat navíc jako rozšíření, pak se daný kusovník označuje jako variantní (umožňuje více variant hotového výrobku).

Obrázek 3: Stavebnicové kusovníky pro výše uvedený strukturní kusovník

Zdroj: Tomek a Vávrová (2014, str. 100)

Obrázek 4 ukazuje návaznost dokumentace TPV při stavebnicové výstavbě produktu. Vznik těchto dokumentů (standardů) je spojen s různými fázemi komplexní standardizace, kusovník spadá do fáze první (výstupních prvku VP). 

Obrázek 4: Návaznost dokumentace TPV při stavebnicové výstavbě produktu

Zdroj: Tomek a Vávrová (2014, str. 95)

5.2. Fáze 2: Standardizace věcných vstupních prvků VP

Ve druhé fázi komplexní standardizace jsou vytvořeny:

• materiálové standardy – definují minimální technické, fyzikální aj. požadavky na použité materiály;
• standardy strojů a zařízení – optimální výběr strojního zařízení při daných výrobních podmínkách (např. sestava univerzálních strojů při malé opakovanosti výroby, než nakupovat speciální stroje pro jeden typ výrobku);
• standardy nástrojů, nářadí a přípravků – výběr prvků nářadí, které se nejvíce opakují; vytvoření stavebnice nářadí.

Oblasti využití: VaV, konstrukce, technologie, výroba, nákup, investice, nabídkové řízení, kalkulace.

5.3. Fáze 3: Standardizace řídícího procesu

Standardizace řídícího procesu spočívá ve vytvoření organizačních a řídicích norem. Umožňuje lidem pracovat transparentně, efektivně a příjemně. Díky těmto standardům každý pracovník ví, co se od něho očekává, v jakém rozsahu a při jaké kvalitě.

Ty lze rozdělit do tří skupin:

1. Standardy pro základní organizační vztahy firmy (např. statut/stanovy, organizační řád, pracovní řád, popisy pracovních funkcí atd.).
2. Organizační směrnice a metodické pokyny.
3. Principy kódování a číselníky.

5.4. Fáze 4: Standardizace činností a způsobů přeměn ve VP

Standardizaci činností a způsobů přeměn ve VP lze vymezit jako výběr způsobů řešení procesů, které přispívají k optimální realizaci přeměny vstupů výrobního procesu.

Standardizovány jsou v této fázi komplexní standardizace:

• pracovní postupy,
• montážní postupy
• technologické postupy*,
• logistické postupy (řízené materiálového toku),
• kontrolní a zkušební postupy.

*Co se týče technologické standardizace, jejím úkolem je omezit různorodost technologických operací v rámci výroby finálního produktu. Východiskem je analýza obsahu a sledu operací, provádění pohybových a časových studií, následně změna v postupu, jako např. zrušení některých operací, zkombinování, sloučení, změna jejich pořadí.

5.5. Fáze 5: Standardizace vztahů ve spotřebě a využití výrobních činitelů

V této fázi jsou vytvářeny závazné limity spotřeby výrobních činitelů. Limity jsou označovány jako „normy“, konkrétně THN.

Technicko-hospodářské normy (THN) vyjadřují kvalitativně a kvantitativně vymezené vztahy mezi vstupními a výstupními prvky a činnostmi ve výrobním procesu.

Norma spotřeby výrobního činitele je vždy stanovena za platnosti určitých podmínek (kvalitativní stránka, rozsah využití v závislosti na použití technologie či způsobu opracování; kvalifikace pracovníka, organizace výroby aj.)

Stanovení THN následuje poté, co byly vytvořeny standardy v oblasti technologického postupu výroby (předchozí, tj. 4. fáze). V současnosti jsou stanovené THN součástí integrovaného IS (např. IS SAP).

Níže je uveden přehled THN, které se týkají pracovních prostředků (kapacitní normy), pracovních předmětů (normy spotřeby materiálu a energií, normy zásob) a fungování pracovní síly (normy spotřeby času).

Normy spotřeby a využití:

• kapacit (TH norma využitelného časového fondu, norma výkonnosti/výrobnosti, norma celkové kapacity),
• času práce (výkonové normy, normy pracnosti, normy obsluhy, normy početního stavu),
• materiálu, energie apod.

Normy zásob

• výrobních,
• výrobků, polotovarů,
• ztrát a mank.

5.6. Fáze 6: Standardizace kombinací při operativním řízení výroby

Cílem šesté fáze komplexní standardizace je stanovit optimální kombinace průběhu výrobního procesu (VP), sjednotit průběh VP při daných podmínkách a stabilizovat ho po určité období. Normativy slouží jako podklady pro plánování a řízení, aby byly optimálně splněny úkoly operativního řízení. Operativně – podle okamžité potřeby např. v daný den, směnu - jsou nastavovány dílčí parametry spojené s výrobním procesem.

Definovány parametry a přesný způsob jejich výpočtu pro:

• časový průběh VP (např. průběžná doba výroby. Takt výroby – doba mezi odvedením dvou finálních výrobků, takt výroby se prodlouží při poklesu zákaznické poptávky, tj. je více času na vyrobení. Výrobní předstih – doba, o kterou musí dodávající pracoviště začít práci dříve než pracoviště odebírající, aby na odebírajícím pracovišti nedošlo k přerušení práce kvůli čekání).
• Věcný průběh (např. určení velikosti výrobní dávky, výše držených zásob rozpracované výroby).
• Dále je definován tzv. komplexní normativ: standardní plán práce celé linky, který bere v úvahu rozvržení práce mezi dílčími operacemi a mezi operátory. Řeší např. vyrovnání pracovního zatížení operátorů na lince poté, co jich je v dané směně méně, než bylo původně plánováno.

Smyslem je díky operativnímu řízení výroby zajistit efektivní využití času práce lidí i strojů nejen při výrobě, zajistit efektivní manipulaci s materiálem a efektivnost pomocných a obslužných procesů.

6. Normativní základna podniku

Normativní základna podniku představuje souhrn všech norem v podniku.

Přehled těchto norem je uveden níže:

• organizační normy (vznikají ve 3. fázi komplexní standardizace)
• technické normy (2. a 4. fáze. Představují měřítko kvality a technické úrovně výroby a výrobků. Objektem standardizace jsou pracovní předměty i prostředky, konstrukce výrobků, technologické postupy. Vydávány mohou být na úrovni světové, evropské, státní, oborové, podnikové a vnitropodnikové. Působí také v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, hygieny práce a pracovního prostředí).
• Technicko-hospodářské, tj. provozní normy (5. fáze)
• Normativy operativního řízení výroby (6. fáze).
  • Normy přípravy výroby (1. a 2. fáze. Z 1. fáze potřebujeme informace z kusovníku, ze 2. fáze potřebujeme znát materiálové standardy, výsledkem je např., že víme, kolik jakého materiálu bude třeba objednat od dodavatele a kdy).

7. Příklady Využití výrobních kapacit (viz fáze 5. Standardizace vztahů ve spotřebě a využití výrobních činitelů)

Nejprve si zopakujte teoretické základy. Níže můžete spočítat příklady. Příklady jsou řešeny v rámci přednášek pro prezenční studium.

Výrobní kapacita = Maximální objem produkce, který může výrobní jednotka vyrobit za určitou dobu

Výpočet výrobní kapacity:   Součin výkonu výrobní jednotky a doby její činnosti.

• kalendářní,
• nominální a
• využitelný.

PŘÍKLADY – Využití výrobních kapacit (Scholleová 2015, str. 41-42)

8. Použitá literatura

MANAGEMENTMANIA.COM, 2020. Standard. In: ManagementMania [online]. [Cit. 2024-03-25].

MAŠÍN, I., et al., 2007. Zlepšování nevýrobních procesů. Liberec: Institut technologií a managementu. ISBN 80-903533-3-9.          

SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E., et al., 2015. Podniková ekonomika. 6. přeprac.  dopl. vyd. Praha: C. H. Beck. ISBN 978-80-7400-274-8

SYNEK, M., et al., 2014. Manažerská ekonomika. 2. akt. vyd. Praha: C. H. Beck. ISBN 80-7179-892-4

SCHOLLEOVÁ, H., 2015. Podniková ekonomika. Sbírka příkladů a případových studií. Praha: C. H, Beck. ISBN 978-80-7400-275-5.

TOMEK, G. a V. VÁVROVÁ, 1999. Řízení výroby. Praha: Grada Publishing. ISBN 80-7169-578-5.

TOMEK, G. a V. VÁVROVÁ,  2014. Integrované řízení výroby. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-4486-5.

VEBER, J., et al. 2014. Management. Základy, moderní manažerské přístupy, výkonnost a prosperita. 2. akt. Vydání. Praha: Management Press. ISBN 978-80-7261-274-1.