MÉDIA A MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE - studijní text

1. Úvod

2. Komunikace

Jedna z nejvýstižnějších charakteristik pojmu komunikace říká:  

 (Giddens, 1993, s. 550)

Komunikace je tedy dorozumívání - sdělování informací, myšlenek, názorů a pocitů mezi živými bytostmi.

Komunikace mezi komunikujícími partnery probíhá přes komunikační kanály. Kunczik (1995) jich rozděluje šest (podle toho, jaké jsou zapojeny smysly):

• auditivní kanál (mluvená řeč)
• vizuální kanál (výraz tváře, výměna pohledů, gesta a pohyby těla, celkový vzhled, využívání odstupu či blízkosti při komunikaci)
• hmatový kanál (například dotýkání se , strkání)
• čichový kanál (vnímání vůně těla)
• teplotní kanál (pociťování tělesného tepla jiné osoby)
• chuťový kanál (vnímání chuti).

Prostředkem komunikace tedy může být slovo, mimika či gestikulace při běžné bezprostřední /face-to-face/ verbální komunikaci, dále tištěný text, grafický záznam jiného druhu, magnetofonový nebo digitální záznam zvuku, televizní přenos atd.

Podle použití prostředkůrozlišujeme komunikaci:

• verbální (řečí, písmem)
• nonverbální (jinými způsoby - bez použití slov)
• specifickým typem je komunikace elektronická (starším názvem telekomunikace) - telefon, internet

Při analýze prostředků komunikace je nutné rozlišit komunikační prostředky sloužící interpersonální(interindividuální) nebo skupinové komunikaci (dopis, telefon) a prostředky sloužící současnému sdělování většímu počtu osob - masové komunikaci (tzv. hromadné sdělovací prostředky - masově komunikační média).

Interpersonální - meziosobní komunikace

spočívá v tom, že člověk sděluje něco o něčem druhému člověku. Tato  komunikace je aktem individuálním (proto, že vzniká ze záměru jedné osoby) i společenským(proto, že zahrnuje nejméně dvě osoby). Lidé při komunikaci zastávají specifické role, které se v průběhu komunikace mění (posluchač se stává mluvčím a naopak).

Meziosobní komunikace má dvě významové linie:

• obsahovou (o čem se mluví)
• interpretační(jaký smysl tématu komunikující přikládají)

Skupinová komunikace

- hovoří spolu více lidí najednou - v jednom okamžiku je více příjemců, role mluvčího se přesouvá mezi jednotlivými členy skupiny, jedinci na sebe působí bezprostředně, všichni sdílejí stejné významy 

Masová komunikace

- tok komunikace je narozdíl od předchozích dvou typů jednosměrný, příjemci jsou velké skupiny (masy) lidí

Funkce komunikace:

• informativní (předávání informací)
• instruktivní (instruuje druhého k určitému jednání)
• vzdělávací a výchovná
• osobní identity (ujasnění si svých postojů, názorů, sebevědomí a ambicí)
• socializační a společensky integrující (upevňuje nebo ovlivňuje vztahy mezi lidmi)
• přesvědčovací (mluvčí se pokouší přesvědčit posluchače o svém stanovisku)
• motivační
• zábavná a úniková (odreagování od starostí, vyvolání a udržení dobré nálady apod.)

Verbální komunikace má rovinu

• racionální - sdělování informací, komentování
• emocionální - způsob podání, pocity při komunikaci

Druhy verbální komunikace

• formální - plní specifické cíle, bývá plánována (přijímací pohovor, komunikace při vyučování apod.)
• neformální - nezávazné povídání

Součástí verbální komunikace je tzv. paralingvistická komunikace - hlasitost řeči, intonace, emoční zabarvení, plynulost řeči atd.

¨ Literatura k tématu - např.:

Giddens, A. Socilogie. Praha: Argo, 1999.

Kunczik, M. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum, 1995.

Vybíral, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. 

3. Masová komunikace

Základní odlišnosti masové komunikace od komunikace interpersonální a skupinové nalezneme na straně komunikátora (strany vysílající sdělení) i na straně příjemce (recipienta).

• Komunikátor není jednotlivec, ale celá organizace nebo instituce (i když za ni může mluvit jednotlivec - např. komentátor v televizním zpravodajství).
• Příjemce také není jednotlivec nebo několik málo jednotlivců, ale velká skupina, masa, celá veřejnost nebo určitá (velká) část veřejnosti (např. televizní diváci).
• Třetím základním rozdílem je tok sdělení - je jednosměrný. Zpětná vazba chybí, nebo je velmi omezená a nepřímá.
• Masová komunikace už nemůže být přímá, bezprostřední, ale sdělení musí být přeneseno prostředníkem - médiem. Proto můžeme doplnit - „masová mediální komunikace“.

Shrňme tyto charakteristiky v ucelené definici:

  (KUNCZIK, 1995,  s.17)

.

Pro masově komunikační média jsou rozhodující tři aspekty:

1. Každé médium v sobě zahrnuje užití určitých technologií, má vliv na jejich rozvoj a zároveň je samo jejich užíváním utvářeno.
2. Masově komunikační média mají ve společnosti postavení společenské instituce, takže mají vliv na změny, posilování nebo formování sociálních vztahů.
3. Média se podílejí na utváření celého kulturního prostředí dané společnosti (JIRÁK–KÖPPLOVÁ, 2003, s.41).

 .

Vkládání média mezi komunikující lidi hrálo podle sociologů významnou roli ve vývoji civilizace.Od počátků lidské historie dochází stále ke snižování podílu bezprostřední komunikace ve prospěch komunikace zprostředkovávané. Přímý spontánní kontakt je postupně více a více nahrazován působením médií, což s sebou nese zároveň i trvající úsilí o stále dokonalejší převádění přirozeného světa do umělého světa symbolů. Prvními symboly nesoucími informaci a významy byly vlastně již paleolitické jeskynní kresby.

Mediální versus interpersonální komunikace

Rozličné formy komunikace jsou zásadním prvkem vzdělávání.

Formy komunikace, tedy „kanály“, jimiž probíhá, se vyvíjí zároveň s vývojem lidského rodu. Tyto „kanály“ – prostředníci sdělení mezi účastníky komunikace, jsou označovány jako komunikační média.

Média umožňují komunikaci mezi lidmi. Primární komunikační médium je takové, které zprostředkovává komunikaci přímo – signál, obrázek, kód – tedy jazyk mluvený i psaný. Sekundární komunikační médium pak umožňuje překonat při komunikaci časovou a prostorovou omezenost sdělení nebo sdělení uchovat.

Snahy o zaznamenání sdělení a překonávání času a vzdáleností vedly k rozvoji komunikačních prostředků, tedy médií.

________________________ 

Ball-Rokeach a De-Fleur (1996) rozlišují ve vývoji lidské komunikace 5 základních etap podle převažujícího způsobu komunikace – tedy používaného média v daném období, a to:

• epochu znamení a signálů
• epochu mluvení a jazyka
• epochu psaní
• epochu tisku
• epochu masové komunikace.

 V každé z těchto epoch se uchovává předchozí způsob komunikace, jenž se obohacuje o způsob nový. Rozvíjí se tedy nové médium.

První dvě období byla charakterizována velkým podílem bezprostřední interpersonální komunikace s využíváním zvuků a posuňků, později slov, postupným rozvojem signálů a s nimi prvních médií umožňujících přenos informace na větší vzdálenost. Pravěká kresba vyrytá do kamene byla prvním médiem umožňujícím uchování informace a její zprostředkování překonávající časové hranice. Další vývoj pak přinášel nová média nesoucí informaci, od hliněných tabulek přes papyrus po papír. Signály se měnily v řeč, řeč našla postupně i ustálenou zaznamenatelnou podobu – písmo. Gramotnost však byla omezena na malou exkluzivní skupinu lidí.

Vynález knihtisku umožnil uložit vědění do knih a do knihoven. Knihy se staly médiem, které nejen že umožňuje zprostředkování lidského poznání prakticky bez časových hranic, ale zároveň zprostředkovávají vědění a kulturu stále větší skupině lidí, šíří gramotnost, jen krůček už je ke vzniku médií masových, zprostředkujících více a více informací větším skupinám, na větší vzdálenosti, zároveň stále rychleji. Zprostředkování informací o událostech se stále menší časovou prodlevou umožnil nejprve periodický tisk – noviny a časopisy, jejichž vznik už na sebe nenechal dlouho čekat. Tisk se stal prvním masovým komunikačním médiem, přinášejícím informace velkým skupinám lidí. Se zlevňováním produkce knih a s cenově dostupným tiskem přichází kvalitativně nová situace – vědění a kultura se zpřístupňuje v podstatě každému zájemci. Vzniká tak kvalitativně nová situace v rozvoji lidské komunikace, vyznačující se zvyšujícím se množstvím veřejně přístupných informací a  rostoucím podílem  mediální komunikace v celkovém poměru komunikačních možností lidstva.

Rozvoj nových médií byl vynucen potřebou přenosu sdělení ve stále složitějších sociálních podmínkách, daných rozvojem průmyslové výroby. Lidé byli nuceni oprostit se od tradičních vazeb na  půdu, rod, rodinu a vydat se za prací do měst. Před moderní společností se otevřela otázka, jak šířit poznatky nutné k orientaci ve stále složitější společenské situaci. Nové potřeby komunikace, přenosu a šíření informací a vzdělávání otevřely prostor vzniku a rozvoji nových médií odpovídajících požadavkům společnosti. Vytvářel se veřejný prostor, v němž více lidí sdílelo společné potřeby a zájmy a rozvíjela se potřeba rozšířené, společné komunikace. Jak už bylo řečeno, prvním masovým komunikačním médiem byl tisk. Jeho vývoj byl rozhodující pro další směřování, úlohu  a uplatnění masových komunikačních médií v lidské společnosti. Vynález elektřiny a rozvoj techniky pak umožnil zrod a vývoj dalších, moderních médií (telegrafu, telefonu, dálnopisu, filmu, rozhlasu a televize) a otevřel tak novou etapu ve vývoji lidské komunikace, charakteristickou převahou masové komunikace nad komunikací interpersonální. Elektronická média (hlavně rozhlas a televize) od 2. poloviny 20. století z velké části přebírají, ale také doplňují úlohu médií tištěných.

Explozivní nástup celosvětové komunikační a informační sítě – Internetu na konci 20. století otevřel novou, prozatím poslední – současnou, éru ve vývoji lidské komunikace, přinášející novou kvalitu – propojení jednotlivých médií v technologii multimédií za použití digitalizace. Digitalizací společnosti sílí pozice médií a jejich význam pro fungování společnosti. Digitalizované nejsou již pouze samotné technické prostředky, ale digitalizovaný je i mediální produkt (např. on-line časopisy na internetu, knihy na CD-ROMu, virtuální studia v televizi apod.). Tím tradiční média překonávají své někdejší limity a zvyšují svou možnost rozšíření, disponibility, vlivu. Zároveň dochází stále více k medializaci celého života – přenosu reálného, skutečného světa do médií a mediální podoby, mediální reality.

 _____________________________

Současný člověk žije ve světě dvojího druhu komunikace – komunikace primární, přímé, interpersonální, a komunikace sekundární, zprostředkované masovými médii.

Tyto dva druhy komunikace se od sebe v mnoha podstatných rysech liší. Zatímco komunikace přímá, interpersonální, je pevně situačně zakotvená, umožňuje dialog, nabízí průběžnou možnost interakce, zpětné vazby, v komunikaci za účasti masových komunikačních médií vznikají zcela odlišné sociální vztahy. Lze je charakterizovat těmito znaky:

• Původci sdělení se nedostává přímé reakce adresáta. Zpětná vazba nastává omezeně, s časovou prodlevou, zprostředkovaně. Mediovaná sdělení jsou do značné míry jednosměrná, zaměřená na anonymní skupiny adresátů, v nejkonkrétnějším případě na určité „cílové skupiny“. Adresát tedy není konkrétní individuální osoba, ale myšlená, vykonstruovaná postava se zobecněnými vlastnostmi („průměrný pracující člověk“, „matka“, „teenager“).

• Mediální komunikaci zajišťují speciální technologie, které pak svými vlastnostmi určují povahu komunikace. Navíc tyto technologie umožňují oproti interpersonální komunikaci záznam a uchování sdělení, čímž se sdělení stává trvalým a opakovatelným.

• Zatímco interpersonální komunikace je zakotvená v určitém prostoru a čase, komunikace mediální bariéru prostoru a času díky své uchovatelnosti překonává. S tím je ovšem dále spojena možnost vyjmutí mediálního sdělení ze situačního kontextu. Mnoho lidí tak může „živě“ vstupovat do situace velmi vzdálené (do dění v jiné zemi, na jiném kontinentu), zároveň však může sdělení, vytržené z původního kontextu, získat úplně jiný rozměr.

• Jan Jirák a Barbara Köpplová (2003) uvádějí jako další významný rozdíl mezi interpersonální a mediální komunikací fakt, že mediální sdělení se na rozdíl od interpersonálního stává zbožím. Zisk je totiž rozhodujícím faktorem, který rozhoduje o obsahu nabízených sdělení. Média tedy za účelem zisku nabízejí „výrobky“, které uspokojují a současně i formují poptávku po různých informacích, zábavných a jiných obsazích.

Mediální instituce nejsou tedy pouze společenské instituce, spolupodílející se na fungování společnosti, ale vytvářejí zvláštní odvětví trhu, které nazýváme mediální průmysl.

Internet jako nové komunikační médium přináší radikální změnu ve vývoji komunikace: Jak píše mediální analytik M. Šmíd (2001, s. 213-218), internet přesahuje a rozšiřuje pojem masového média, kde jsou přesně vydefinovány charakteristické rysy komunikátora, příjemce, sdělení a zpětné vazby (viz výše). Především již není jen komunikačním prostředkem, ale stává se přímo komunikačním prostředím – tedy prostorem, v němž komunikace probíhá. Navíc umožňuje všechny možnosti komunikace (jednoho k jednomu, jednoho k mnoha, mnohých k mnoha apod., a to jak simultánně, tak i s časovým posuvem) a otevírá tak novou kvalitu média, jehož prostřednictvím neprobíhá pouze masová komunikace (jak je to u ostatních masmédií), ale v naprosté většině jde o komunikaci interpersonální – zprostředkovanou počítačem.

Významným novým znakem komunikace v prostoru internetu je podpoření aktivní úlohy uživatele. Není pouze příjemcem sdělení, ale i tvůrcem či spolutvůrcem, rozšířena je jeho možnost bezprostřední reakce. Sdělení na internetu zároveň není závislé na prostoru a čase. Z tohoto hlediska je internet dynamickým médiem.

Charakteristickými znaky současných médií a  mediální komunikace jsou zejména:

1. Globalizace médií a mediálních obsahů - propojování médií do celosvětové sítě, vznik nadnárodních korporací v mediální sféře, v mediálních programech pak umožnění sledování událostí (např. olympijských her, předávání oscarů, významných historických událostí, přírodních katastrof apod.) v jejich reálném čase, tytéž filmy, časopisy nebo reklama pouze v různých jazykových modifikacích atd. Tím se v důsledku stírají národní kulturní rozdíly a vzniká masová kultura, která musí být srozumitelná širokému spektru recipientů nejrůznějších stupňů vzdělání a odlišných kultur, takže se zákonitě musí uchylovat ke zjednodušování, schematičnosti, stereotypizaci, zároveň je do velké míry ovlivněna silnými zeměmi, jež se na tvorbě mediálních produktů podílejí nejvíce, takže se v poslední době hovoří např. o „amerikanizaci“ evropské kultury apod.

2. Technologické proměny mediální komunikace – zcela novou kvalitu do vývoje médií přinesla digitalizace – kromě vzniku nových médií (internet) dochází také k utváření nových digitalizovaných podob starších, tradičních médií (digitalizovaná podoba novin a časopisů, rozhlasového a televizního vysílání apod.) Digitalizace přinesla usnadnění distribuce mediálních sdělení. Díky kabelovým a satelitním spojením vzrostl počet rozhlasových a televizních stanic. Díky rozvoji internetu se rozšířily nové cesty lidské komunikace (např. elektronická pošta, internetové diskusní kluby, chaty, internetové rozhlasové stanice, www stránky, vyhledávací programy atd.)

¨ Literatura k tématu:

BALL-ROKEACH, S., DE FLEUR, M.L. Teorie masové komunikace. Praha: Karolinum. 1996.

BLAŽEK, Bohuslav. Venkov / města / média.  Praha: Sociologické nakladatelství, 1998.

JIRÁK, J. – KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost. Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003.

KUNCZIK, M. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum, 1995.

ŠMÍD, Milan. Digitalizace médií v historii a současnosti. In: KABELE, Jiří, 

MLČOCH, Lubomír (ed.). Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy. Sborník konference z 1.-2.12.2000. Praha: Karolinum, 2001. 

4. Média a jejich funkce

Slovo médium (lat. medius = prostřední) označuje to, co je uprostřed mezi jevy a může je spojovat. V komunikaci můžeme tedy chápat tento pojem jako individuum či technický prostředek, který propojuje, tedy je prostředníkem mezi sdělujícím a adresátem.

Masově komunikační média jsou pak taková média, která zprostředkují přenos pro velké množství adresátů, velké anonymní, různorodé skupiny lidí, případně celé národy.

V českém jazyce se vžila zkrácená podoba, nahrazující tříslovný pojem „masově komunikační média“ termínem „masmédia“ a často se ve stejném smyslu používá i samotné slovo „média“.

Způsoby, jakými mohou být sdělení předávána, mají rozmanitou podobu – mluvenou řeč, psané slovo, zvuky a hudbu, obraz dynamický (film) i statický (fotografie), grafické znázornění.

Média a masově komunikační média mají v historii lidstva svůj vývoj, od rukopisů a ručně opisovaných textů po současnou podobu tisku, od tamtamů přes Morseovu abecedu a Marconiho telegraf po rozhlas a internet, od kinematografu po satelitní televizi.

Podle způsobu zpracování a přenosu sdělení lze rozlišit dva základní druhy masmédií: 

• tištěná (noviny, časopisy, knihy, letáky, billboardy apod.)
• elektronická (rozhlas, televize, video, internet).

Pro zajímavost: Začátek tisíciletí zaznamenal na světě podle statistických údajů kolem 300 tisíc vycházejících deníků, 30 tisíc rozhlasových a cca 3 tisíce televizních stanic (SPOUSTA, 2004, s. 276).  Nejrychleji se rozvíjí internet, jehož informační i vzdělávací (ale i dezinformační) možnosti jsou takřka neomezené.

Masmédia plní v životě člověka a celé společnosti celou řadu funkcí. Jsou to zejména

• funkce informační,
• funkce osvětová a vzdělávací,
• ideologické a politické ovlivňování společenského mínění, názorů a postojů jednotlivců a tím jejich chování,
• funkce komerční (získávání zákazníků - reklama)
• funkce zábavní (naplňování volného času).

Funkcionalistická pojetí, hledající smysl existence médií v podpoře fungování společnosti, uvádějí funkce médií následovně (JIRÁK–KÖPPLOVÁ, 2003, s. 44):

• informování – poskytování informací
• socializace – vysvětlování a komentování zprostředkovaných informací v souladu s platnými ustálenými společenskými normami a autoritami
• kontinuita – podpora převládajících kulturních vzorců, tradic, objevování nových směrů ve vývoji kultury
• zábava – jako prostředek uvolnění a oslabování sociálního napětí
• získávání – přesvědčování, agitování pro konkrétní cíle v politice, ekonomice, ekologii apod. – podle hodnotové orientace společnosti

Přehledný výčet funkcí masmédií podává učebnice mediální výchovy J. Pospíšila a L.S. Závodné (2009):

• funkce informační (prostřednictvím informací zprostředkovávají obraz o světě)
• funkce zábavní (poskytnout zábavu, rozptýlení, odpočinek)
• funkce kulturní (zprostředkování kultury, ale v současnosti nebezpečí tzv. masové kultury, potlačování národní kultury ve prospěch kultury „globální“)
• funkce sociální (média „přispívají“ socializaci - nabízejí vzory, ovlivňují mezilidské vztahy, hodnotový systém lidí)
• funkce politická (jedinec se prostřednictvím médií virtuálně zapojuje do politiky, média zároveň mají moc ovlivňovat politický život v zemi)

Různá média se podílejí na naplňování těchto funkcí v různé míře, odlišnými cestami, s různou účinností. Účinnost působení média závisí zejména

• na způsobu sdělování (zvuk, obraz, psané slovo, vícečetné a komplexní formy sdělení), a tím na motivaci ke sledování těchto sdělení – pohodlnost příjmu a atraktivnost pro konzumenta
• na rychlosti přenosu a šíření sdělení
• na dostupnosti technického prostředku (rozšíření v institucích, na veřejných prostranstvích  a zejména v domácnostech)

& Prostudujte:

Pospíšil, J. - Závodná, L.S. Mediální výchova. Kralice na Hané: ComputerMedia, 2009, s. 32-36.

4.1. Charakter působení masmédií na osobnost člověka a na společnost

Zaměřme se hlouběji na otázku kontextu procesu vzdělávání a médií.

Zásadními pedagogickými problémy, které je třeba řešit v souvislosti s médii, jsou otázky

1. jak média ovlivňují prožívání skutečnosti a co jim to umožňuje
2. jaký význam pro vývoj dítěte má mediálně zprostředkovaný svět
3. jak média ovlivní kognitivní procesy a učení ve škole i mimo ni a jak se změní způsob učení prostřednictvím médií oproti tradičním metodám a formám vzdělávání
4. zda vstup ICT znamená novou epochu vzdělávání, podobně jako byla předchozí epocha nastartována vynálezem a rozvojem knihtisku
5. jak se v souvislosti s rozšiřováním médií a jejich vlivu mění role školy a učitele

Účinky (či vlivy) médií mohou být přímé a snadno měřitelné (např. účinek reklamy na zvýšený nákup určitého výrobku nebo předvolební kampaň určité strany a její úspěch ve volbách) nebo nepřímé (se značným časovým odstupem a v souvislosti s dalšími faktory – takovéto účinky jsou podstatně hůře prokazatelné).

V souvislosti s výchovou se můžeme zamýšlet také nad záměrnými a nezáměrnými účinky médií.

Záměrným působením médií jsou snahy přesvědčováním, manipulováním či sugerováním dosáhnout stanovených změn v postojích a chování lidí, tedy především reklama, politické kampaně, propaganda, v pozitivním smyslu pak osvětové a sociální kampaně, osvětové a vzdělávací působení.

Nezáměrné účinky, které musí být pak mimo jiné i předmětem pozornosti pedagogiky, jsou např. vliv mediálního násilí na agresivní chování, dopad reklam, mediálních výjevů (např. seriálů) a mediálních vzorů (osobností, mediálních hvězd) na názory, hodnoty, chování, životní styl a vkus lidí, účinky předpojatosti médií na stereotypizaci a předsudky, účinky erotických a pornografických obsahů na postoje a jednání, ovlivňování poznávací činnosti, motivace ke vzdělávání apod.

Charakter působení médií může být povahy

• kognitivní (nabídka představ a poznatků, které je možno si zapamatovat a později vybavit a použít)
• ovlivňující názory, postoje a přesvědčení
• emocionální (vyvolávající určitou citovou odezvu (smutek, dojetí, soucit, strach a úzkost atd.)
• vyvolávající fyziologické reakce (zrychlení dechu a tepu, sexuální napětí, pocit hladu apod.)
• behaviorální (vliv na zjevné chování)

Elektronická média, zejména televize, mají svým charakterem obsahu schopnost velmi intenzivně ovlivňovat hodnoty, postoje a chování všech členů společnosti. Jejich působení může mít na výchovu mladé generace pozitivní i negativní dopady. Negativních dopadů na vývoj mladých lidí se obávali psychologové a pedagogové od počátku existence televize.

Na druhou stranu se nedá popřít ani kulturotvornost médií (Spousta, 2004, s. 274-285). V. Spousta poukazuje na skutečnost, že od svého vzniku byla média vždy prostředkem kulturního, estetického a uměleckého rozvíjení příjemce i prostředkem intenzifikace jeho estetického prožitku a zpřístupňování kultury širšímu publiku. Byla tedy jedním z významných prostředků výchovy a vzdělávání. I v dnešní době mohou usnadňovat prezentaci umění a kultury, přibližovat umění lidem a stát se jedním z prostředků rozvoje kulturnosti společnosti. Tím mohou být významným spolupracujícím partnerem výchovy a šíření osvěty a  vzdělávání.

 ________________________

Zamýšlíme-li se nad funkcemi médií, je nutno si připustit, že média nejsou jen prostředky, plnící společenské funkce a podporující tak zájmy společnosti. Média jsou zároveň silným organismem, schopným společnost ovlivňovat a měnit. Svým charakterem – technologií, kterou používají – mohou přetvářet realitu ve vlastní značně pozměněný obraz, jevící se jako skutečnost. Např. veřejná známost nějaké osoby je prostředkem k získání a udržení pozornosti publika. To, že je však tato osoba veřejně známou, je také dílem médií a mediace. Jak upozorňuje Jan Jirák (2003, s. 46), média jako součást prostředí, v němž žijeme, mají obrovskou moc podílet se na podobě kulturního prostředí a poskytnout některým osobám (např. politikům) nástroj k dosažení vlastních cílů. Utvářejí a strukturují každodenní zkušenost každého z nás, protože jsou výraznou součástí prostředí, ve kterém se denně pohybujeme.

Problém moci médií můžeme nahlédnout ale také z druhého úhlu pohledu:

Tak, jako jsou média schopna ovlivňovat mínění, hodnoty, životní styl, je v moci médií i kultivovat, vzdělávat, ovlivňovat pozitivně – avšak vzhledem k tomu, že jsou vedena cílem zisku, může být tato jejich funkce zajištěna pouze ve veřejnoprávních médiích, je-li podporována vládou a ukotvena v zákonech, aby tato závaznost převážila cíle komerční. Jak tedy přimět média, aby nevedla k destrukci, ale ke kultivaci lidského společenství? Existuje cesta spolupráce médií a výchovy? Podle teorie Kunczika s největší pravděpodobností je taková spolupráce pouhou naivní a nesplnitelnou ideou – zákon, kterým se řídí média, je zákon zisku. V knize Základy masové komunikace (1995,  s.49-52) označuje Kunczik americké televizní pořady, a zvláště seriály, za pouhou výplň mezi reklamami, které mají být zprostředkovány co nejširšímu publiku. Jako prostředek získávání zákazníka pak zákonitě musí být takové, aby s co nejmenšími náklady přilákaly co nejvíce diváků. Filmy obsahující násilí a sex tomuto požadavku přesně odpovídají, protože násilí umožňuje v relativně krátkém čase vybudovat napínavou dějovou zápletku a dovést ji do závěru. Osvědčené ustálené schéma tzv. akčních filmů nevyžaduje kvalitní herecké obsazení ani složitou a nákladnou výpravu. Přitom násilí a sex vyvolávají vzrušení a jako takové spolehlivě přitáhnou pozornost diváka. Podle Kunczika nemohou být z ekonomických důvodů požadavky na omezení zobrazování násilí a sexu vyslyšeny, dokud nebudou objeveny pořady, jejichž obsah bude se stejnými náklady pro diváka stejně atraktivní – protože producenti si netroufnou opustit osvědčená schémata, pokud by riskovali ztrátu zisku.

Na divácky nenáročné zábavné pořady se můžeme podívat ještě z jiného pohledu: do určité míry vlastně přispívají udržení stability společenského systému. Zábava v médiích je kompenzačním mechanismem uvolňujícím napětí v jednotlivci i ve společnosti, je únikem z obtížné reality. Část mediálních sdělení tak vlastně může plnit funkci ventilu, kterým se mezi lidmi uvolní nahromaděná nespokojenost. Na druhou stranu však tím, že média nabízejí pouze únik a ne řešení reálných problémů, nastává reálné nebezpečí, že lidé budou stále více motivováni k únikovému řešení svých problémů, čímž se lidská společnost dostává do začarovaného kruhu. K těmto negativním důsledkům působení médií připočtěme ještě skutečnou snahu o manipulaci lidí mocenskými elitami v rámci ideologií – propagandu.

Jinou představu úlohy médií, zejména elektronických, nabídl Marshall McLuhan (1991) svou teorií „globální vesnice“ („global village“), tedy světa, v němž díky moderním technologickým možnostem médií padnou komunikační, a tím i geografické, politické, národní a jiné bariéry, a lidé na celém světě si budou moci svobodně vyměňovat své názory a sdílet všechny dostupné informace. McLuhan předpověděl, že působením médií bude ovlivněno jednání a chování lidí, jejich vzájemné vztahy,  zvyklosti a vlastně celé fungování lidské společnosti. Podle této teorie bude šíření informací stále jednodušší a informace se stanou veřejným vlastnictvím. Skutečně – dynamický vývoj médií stále umocňuje možnosti rychlejší a širší komunikace a rychlejšího a snadnějšího přístupu k informacím. Na druhé straně již mnohé hlasy varují např. před virtualizací lidských vztahů a dalšími problémy, které může přinést tzv. kyberkultura. Např. Lévy (2000, s. 27) předpokládá jako důsledek spojení života člověka s kyberprostorem izolaci lidí, stres z kognitivního přetížení, vznik závislostí (na hrách, digitální navigaci, chatování apod.), posilování dominance kontrolních a rozhodovacích center, rozšíření možností vykořisťování (např. dozorovanou prací na dálku), zahlcení zbytečnými sděleními, nové formy konformity apod.

Sociální psychologie spojuje působení masmédií s tzv. implozivními procesy, tzn. že prostřednictvím médií žije každý člověk ve stále větší blízkosti a spoluúčasti na životě jiných lidí (VÝROST – SLAMĚNÍK, 1998, s. 125-156). Přitom tato „spoluúčast“ však není přímá, reálná, ale zprostředkovaná. Důsledkem je na jedné straně izolovanost - uzavírání se lidí do soukromí, útěk od reality, podporovaný zdáním spoluúčasti (reálné společenské aktivity jsou nahrazovány mediální „spoluúčastí“ – takže např. tisíce lidí spoluprožívají životní zápletky svých seriálových hrdinů). Skutečně prožívaným útrapám lidí, které diváci sledují prostřednictvím médií (např. válečné události, teroristické útoky, přírodní katastrofy) však nakonec mnohý divák přihlíží s lhostejností, bez skutečné emocionální účasti a hlavně bez reakce).  Události reálného života ve vnějším světě sleduje zprostředkovaně v soukromí (a ústraní) svého bytu. Uprostřed všeho dění, událostí v regionu i ve světě, příběhů skutečných i smyšlených, zůstává osamělý v bezpečí i  uzavřenosti svého domova.

Na druhé straně způsobují média naopak zásah do soukromí, mnohdy nemorální a bolestný, s vážnými důsledky pro postiženého (viz např. případy obětí trestných činů nebo známé osoby a jejich rodiny, které se „díky“ zmedializování staly nedobrovolným předmětem zájmu veřejnosti). 

Komerčnost je zásadním znakem masmédií, jehož důsledkem je převaha negativních vlivů posilujících konzumní způsob života, nad vlivy kulturotvornými. Masmédia se prosazují ekonomicky na úkor kvality a výchovné hodnoty prezentovaných pořadů. Reklamě, komerčním reality show a bezduchým telenovelám ustupují hodnotné pořady, včetně kvalitní prezentace uměleckých děl.

_____________________________

¨ Literatura k tématu

JIRÁK, J. – KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost. Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003.

LÉVY, P. Kyberkultura. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000

McLUHAN, M. Jak rozumět médiím: Extenze člověka. Praha: Odeon, 1991

SPOUSTA, V. Masmédia jako sociálně-pedagogický problém. In: Pedagogická revue, roč. 56, č. 3, 2004

VÝROST, J. – SLAMĚNÍK, I. Aplikovaná sociální psychologie I. – Člověk a sociální instituce. Praha: Portál, 1998

5. Druhy médií. Tištěná a elektronická média.

Tištěná média: knihy, tisk

Literatura, knihovny

Noviny, časopisy, dětské časopisy

Elektronická média

Rozhlasové vysílání

Televizní vysílání

Počítač a internet, multimédia

Elektronické podoby původně tištěných médií (digitalizované knihy, internetové časopisy, e-ziny) 

5.1. Literatura, knihovny

Knihy jsou základním, tradičním informačním a vzdělávacím materiálem. Provázejí člověka od nepaměti, nejprve v podobách hliněných destiček, papyrových svitků, pergamenových kodexů, od 13. století v podobě papírových, ručně psaných a sešívaných knih, většinou bohatě umělecky zdobených, od 15. století díky revolučnímu vynálezu Johanna Gutenberga v podobě tištěné. Vynález knihtisku umožnil nebývalé rozšíření knih i do vrstev, jimž dříve knihy nepřináležely, a tím i šíření vzdělanosti. Dnes jsou knihy již tradičním komunikačním prostředkem. Zajišťují předávání myšlenek od generace ke generaci – mezi lidmi vzdálenými v prostoru i čase. Plní funkci poznávací, etickovýchovnou, estetickovýchovnou i relaxační a terapeutickou. Styk dětí se slovesným uměním je osobnostně formativní aktivitou, knihy dávají podněty k rozumovému i emocionálnímu rozvoji, obohacují vnitřní život člověka, jeho představivost, fantazii, citové prožívání, mravní vědomí, vkus. Nabízejí modely pro mezilidské vztahy a impulsy pro rozvoj tvořivých schopností, ovlivňují hodnotovou orientaci, umělecké ztvárnění skutečnosti, učí dívat se na okolní svět jinak, nově, netradičně.

Knihy však mohou být zdrojem informací a duchovní vzpruhou pouze pro toho, kdo si je dovede přečíst, porozumět jim, propojit jejich sdělení s předchozími zkušenostmi. Úkolem výchovy tedy je vést děti ke čtenářství a vytvářet čtenářské kompetence, jež v sobě zahrnují celkovou připravenost číst, do níž se promítají kromě potřebných dovedností i čtenářské zájmy a potřeby.  Výchova čtenáře v sobě zahrnuje dvě dimenze: první z nich je výchova ke čtenářství ve smyslu postoje k literatuře jako k umění a kulturní hodnotě a potřeby i dovednosti toto umění přijímat. Druhou dimenzí je výchova k práci s knihou jako zdrojem informací a vzdělávacím materiálem.

Školní knihovna jako speciální vzdělávací pracoviště

Pro efektivní vzdělávací a sebevzdělávací práci s tištěnými informacemi ve školách i mimo ně  jsou nezbytné knihovny. Knihovny jsou instituce, které získávají, shromažďují, informačně zpracovávají, skladují, udržují a čtenářům poskytují knihy, časopisy a další dokumenty. Kromě veřejných knihoven, určeným nejširším vrstvám čtenářů, existují i knihovny speciální, shromažďující dokumenty z určité vědecké oblasti, a dále informační střediska, jejichž úkolem je soustavně zpracovávat informace určené k řešení důležitých úkolů vědy a hospodářství. Knihovny vznikaly už ve starověku, kdy je zakládali králové, a knihy v knihovnách tehdy představovaly skutečné poklady.

V roce 1849 byl vydán v našich zemích první předpis pro knihovny na školách. Od roku 1896 vznikaly knihovny na obecných školách – nejprve pro učitele, od r. 1871 i pro žáky.

V současné době existuje v ČR rozsáhlá síť knihoven od Národní knihovny České republiky až po školní knihovny základních a středních škol. Přínosem pro další rozvoj knihoven a knihovnických služeb je v posledních desetiletích zavedení ICT. Technika umožňuje zrychlení, zkvalitnění, zefektivnění knihovnických procesů. Sdílená katalogizace umožňuje i malým knihovnám bez kvalifikovaného odborného personálu vytvářet kvalitní katalogy. On-line katalogy usnadňují uživatelům práci při vyhledávání materiálů a informací. V současné době jsou zároveň knihovny nejrozsáhlejší sítí veřejně přístupných institucí, které nabízejí přístup k internetu. V 90. letech se v souvislosti se změnami ve společnosti, s otevíráním nových možností aktivit, cestování, podnikání a s rozpínáním vlivu elektronických médií ocitly veřejné knihovny v krizi, z níž se od 2. poloviny 90. let postupně dostávají díky své aktivitě a výraznému rozvoji knihovnických služeb. Knihovny se v současnosti stávají centrem nekomerční kultury v obcích.

Z hlediska pedagogického využití knihoven při plnění vzdělávacích cílů a realizaci informační výchovy mají zásadní význam školní knihovny ve spolupráci s knihovnami veřejnými.

Pro naplnění požadavků kladených kurikulárními dokumenty je nezbytný vývoj školy v podobu informační instituce. Znamená to mimo jiné, že škola již nemůže být prostředím, které pasivně sytí žáka informacemi, ale prostředím, v němž se žák informací aktivně zmocňuje a je k této aktivitě motivován a veden, že informační výchova se v žádném případě nemůže omezovat jen na vyučovací předmět informatika, že musí prolínat celým výchovně vzdělávacím procesem a že k tomu musí být vytvořeny odpovídající podmínky, což znamená celkovou proměnu podoby školy. Srdcem školy- informační instituce by pak měla být právě moderní školní knihovna jako informační centrum školy.

Školní knihovna je pracoviště školy, které poskytuje pro účely výuky i pro výchovnou a vzdělávací práci mimo školní vyučování sbírku knih a jiných dokumentů v tištěné i elektronické podobě, prostory ke studiu a příslušné knihovnické služby. Je určená zejména k rozvoji čtenářství, podpoře vzdělávání a sebevzdělávání. Pracovník knihovny poskytuje odborné, studijně pracovní, knihovnické a informační služby pro žáky a zaměstnance školy. Školní knihovna může být i otevřená veřejnosti. Současné pojetí školní knihovny směřuje k podobě studijního, informačního a čtenářského centra školy. Stává se tak místem, kde si žáci nejen doplňují znalosti, ale především zde získávají kompetence potřebné k práci s informacemi a k celoživotnímu vzdělávání.

Jako informační zázemí školy přispívá moderní školní knihovna ke zkvalitnění vzdělávacího procesu tím, že

· zvyšuje dostupnost rozmanitých informačních zdrojů

· svou aktivní podporou výuky zvyšuje schopnost žáků orientovat se ve světě informací

· rozšiřuje možnosti organizačních forem a metod výuky, zvyšuje kreativitu vyučování

· podporuje volnočasové aktivity a individuální čtenářskou a studijní činnost žáků, samostatnou práci žáků

· vytváří podmínky učitelům pro přípravu na vyučování, pro zadávání domácích úkolů i pro vlastní realizaci výuky.

Školní knihovna by měla plnit tyto základní úkoly:

1) Zpřehledňovat a zpřístupňovat informace, zprostředkované různými médii (knihy, časopisy, internet, informační databáze apod.).

2) Poskytovat příležitosti k získávání dovedností využívat informační zdroje a aktivně a nezávisle se zapojovat do mediální komunikace (tj. schopnost analyzovat nabízená sdělení, posoudit jejich věrohodnost a vyhodnotit jejich komunikační záměr). Vést žáky k efektivnímu využívání potenciálu médií jako zdroje informací, kvalitní zábavy a naplnění volného času.

3) Poskytovat příležitosti k vytváření dovedností vyhledávat, získávat a pořádat informace ) včetně dovednosti samostatně vést zápisy, vytvářet databáze apod.

4) Zprostředkovávat setkávání s informacemi jako se zdrojem potěšení, tj. motivovat žáky k uvědomělé práci s informacemi (např. besedami, kulturními a literárními setkáními, soutěžemi, výstavkami atd.)

5) Poskytovat učitelům materiál pro vyučování, včetně kvalitního počítačového zpracování studijních materiálů, vytvářet fond učebních materiálů.

6) Rozvíjet emocionální stránku dítěte, vychovávat kulturního čtenáře a účastníka kulturního dění – zprostředkovávat setkávání dítěte s knihou jako uměleckým vyjádřením reality. Napomáhat rozvoji tvořivosti, estetického cítění, vztahu k umění, mravních hodnot atd.

7) Poskytovat  možnosti relaxace, využívat terapeutický potenciál knihy (péče o duševní vyváženost dítěte).

Knihovny jsou významnou, nenahraditelnou součástí všech moderních vzdělávacích institucí. Reálná situace školních knihoven je však dosud velmi těžká a neuspokojivá. Požadavky vytýčené novými vzdělávacími dokumenty by byly pouhou prázdnou proklamací, pokud knihovnám nebude věnována odpovídající pozornost a nebudou vytvořeny podmínky (finance, prostorové a materiální zabezpečení, vzdělávání učitelů, kvalifikace a ohodnocení pracovníků knihoven, spolupráce s obcí a obecní knihovnou) k modernizaci těchto vzdělávacích pracovišť. 

5.2. Tisk: noviny a dětské časopisy

Kniha jako médium je v jednom směru limitována, což se už před stoletími ukázalo její nevýhodou. Touto nevýhodou je, že kniha, jako prostředek nesoucí informaci, je pomalá: mnoho času je potřeba na její napsání, další dlouhý čas je potřeba k tomu, aby byla vytištěna. Pomalá je i z hlediska příjemce – čtenáři také zabere mnoho času, než ji přečte. Už před stoletími ale lidé potřebovali médium, které by rychle předalo zprávy a informace větším skupinám příjemců. Od 16. století se tedy tiskly letáky a dlouho na sebe nenechalo čekat nové médium – noviny. Noviny jsou lehkou publikací, která obsahuje v krátkých sděleních převážně aktuální zpravodajské informace o obecných nebo speciálních tématech. Mohou obsahovat informace o politických, ekonomických, společenských, sportovních a jiných událostech, a také jejich komentáře. Texty jsou doplněny obrázky, fotografiemi, které také nesou informaci. Součástí novin bývají rubriky zábavného a soutěžního charakteru, získávající a udržující zájem čtenářů, a reklama. Pravidelné noviny (periodika – deníky, týdeníky) začaly vycházet od začátku 17. století. Ve většině států existují alespoň jedny celostátní noviny a mnoho novin místních (městských, regionálních).

O něco později než noviny vznikly časopisy. První časopisy byly věnovány vědě – vznikly z potřeby komunikace mezi vědci – kolegy v oboru. Jejich počátek se datuje do roku 1665, kdy vznikl současně první časopis ve Francii (Journal des Scavans – „Časopis vědců“) a v Anglii (Philosophical Transactions – „Filosofická sdělení“). První články v časopisech byly psány formou dopisů redaktorovi. Časopisy urychlily výměnu informací, umožnily veřejnou diskusi a širokou účast odborné veřejnosti. I časopisy jsou periodikem – pravidelně vycházející publikací, od novin se ale odlišují delší periodicitou (čtrnáctideníky, měsíčníky, čtvrtletníky) a cílenějším zaměřením na užší cílovou skupinu čtenářů, obsahují odborné informace nebo informace specificky zaměřené do určité oblasti. Obsahem bývá také více sdělení zábavného charakteru a více reklamy, než je tomu v novinách. Oproti novinám používají kvalitnější papír, a také grafiku.

Noviny a časopisy mají ze všech médií nejvíc diferencované cílové skupiny – specializují se na příjemce různého pohlaví, věku, různých profesí, zájmových zaměření, politické či náboženské příslušnosti apod. Můžeme tak podle obsahového zaměření rozlišovat časopisy pro děti, mládež, ženy, muže, o počítačích, sportovní, společenské, tzv. lifestylové, inzertní, hobby, literární, sci-fi a fantasy, zpravodajské, filmové, přírodovědné, zeměpisné, o turistice, vědecké, populárně naučné a další.

Časopisy pro děti je možno ještě dále dělit na tři skupiny podle věku – pro předškolní děti, pro děti mladšího školního věku, pro tzv. „-náctileté“ („teenagery“). Liší se od sebe způsobem použití jazyka, grafickým zpracováním, samozřejmě obsahem. Podle cíle jejich obsahového zaměření lze rozlišit naučné, populárně naučné a zábavné. Navzdory internetu zůstávají v ČR dětské časopisy velmi oblíbené a čtené. Naopak – časopisy se přizpůsobují novým podmínkám a rozšiřují své komunikační možnosti a svou působnost vytvářením elektronické podoby periodika, která původní tištěné podobě nekonkuruje, ale spíše jí otvírá nový prostor a pomáhá překonat dřívější časoprostorové limity. Příkladem může být ABC – on line: iABC - http://www.iabc.cz/

Novodobou podobou časopisů jsou internetové časopisy, existující pouze v elektronické podobě. Podle údajů mezinárodní databáze ISSN v roce 2006 bylo evidováno ve světě již přes 40 000 elektronických časopisů. Z českých internetových časopisů pro děti uveďme např. Balónek (http://www.balonek.cz/balonek), zabývající se rozmanitými tématy, která zajímají školní děti, Jablko poznání o škole, vzdělání a efektivním učení (http://www.jablko.cz/) pro děti i jejich rodiče, originální internetový časopis pro děti staršího školního věku Krysa (http://www.krysa.cz) přinášející  aktuální informace o knihách, počítačích, internetu, sportu, kultuře a nabízející dětem internetový klub, nebo Magazín e-kamarád (http://www.ekamarad.cz)  pro děti, jejich rodiče, vychovatele i učitele. 

Úkolem dětských časopisů by mělo být především rozvíjet dětem jazykovou stránku, představivost, zájmy, vědomosti, myšlení, být prostředkem kultivace dítěte. To však naneštěstí nebývá vždy pravidlem, naopak i v dětských časopisech se projevuje výrazná komercionalizace, o to nebezpečnější, že cílem manipulačních snah těchto médií jsou nezralé a tudíž snadno ovlivnitelné bytosti.

Vliv časopisů přerůstá hranice států. Stále výrazněji se i v tomto médiu projevuje globalizace, zároveň je možno říci, že časopisy jsou jedním z nástrojů globalizačního procesu. Např. ze tří nejčtenějších dívčích časopisů (Dívka, Bravo Girl! a Top dívky!) je jen první původně český, ostatní dva jsou původně německé, vydávané v různých jazykových modifikacích. Vytvořilo se tak i přes značnou různorodost titulů, zaměření a vydavatelů jedno z nejvlivnějších masově komunikačních médií. Periodika mají moc ovlivňovat veřejné mínění, kulturu, životní styl včetně toho, co jíme, jak se oblékáme a co kupujeme. Inzerce v nich se rozrostla z okrajových rubrik do podoby celostránkových sdělení „nejvyšší důležitosti“.

Na českém trhu je zdánlivě velmi široká nabídka několika desítek časopisů pro děti a mládež. Hledáme-li však skutečně kvalitní dětské časopisy, které by byly pro děti čtivé a zajímavé a zároveň jim kromě zábavy přinášely i poučení a rozšiřovaly jejich obzory, pak se tato nabídka velmi povážlivě zredukuje. Stálicí, udržující si vysokou úroveň a přinášející jak zajímavá témata, tak i náměty pro vlastní uvažování a vlastní tvořivou činnost, je časopis ABC (v současnosti s rozšířeným názvem ABC – časopis generace XXI. století). Je to čtrnáctideník technického a přírodovědného zaměření. Jeho součástí jsou i kvalitní kreslené seriály a vystřihovánky papírových modelů. ABC existuje od roku 1957 a v letech 2005 a 2006 získal titul Časopis roku v kategorii Časopis pro mládež. Vysokou úroveň si také udržuje časopis Mateřídouška. Populárně naučným způsobem přibližuje vědu a objevy z oblasti techniky, přírody, astronomie apod. dětem školního věku také např. časopis 21. století Junior. Na různé zájmové oblasti jsou pak zaměřeny časopisy organizací a středisek volného času, např. Skaut, Bobří stopou apod.

Některé dětské časopisy si udržují vysokou kulturní, estetickou a naučnou úroveň a jako takové jsou jedním z významných prostředků informální výchovy a vzdělávání. Některé mají ambice takovými výchovně působícími časopisy být, ale vzhledem k tomu, že jde o jazykovou modifikaci zahraničního časopisu s nekvalitním jazykovým zpracováním, mohou napáchat i škodu v jazykovém rozvoji dětí, zvlášť pokud jsou určeny nejmladším věkovým skupinám (příkladem je např. Méďa Pusík). A velké množství časopisů pro děti a mládež ani nezakrývá své komerční a manipulativní cíle. Zdánlivě se přizpůsobují zájmům a životnímu stylu mladých lidí, skutečně se i zaměřují na otázky pro mládež přitažlivé a citlivé, ale témata jsou pojata tak, že ve skutečnosti děti manipulují do uniformního životního stylu, který je založen na spotřebě, a tudíž ziscích výrobců, kteří v časopisech a jiných médiích inzerují. Forma zpracování obsahu v takových časopisech je jednoduchá až primitivní, nevyžaduje od čtenáře žádné duševní vypětí, myšlenkovou činnost. Jazyková, estetická, kulturní úroveň je velmi nízká, časté je používání obecné češtiny, slangu, anglicismů. Jediným účelem vydávání mnoha časopisů je zisk.

Úkolem školy a učitelů je pomoci dětem orientovat se v nabídce časopisů i v jejich záměrech, naučit děti vybírat si kvalitní časopisy. Důležitá je v tomto smyslu také spolupráce školy s rodiči a osvěta mezi rodiči – orientovat se v záplavě lákavě vyhlížejícíh titulů je obtížné i pro mnohé z nich. Velmi účinnou cestou k výchově uvědomělého čtenáře novin a časopisů je vlastní participace dětí na tvorbě takového média. Velmi záslužnou a v současnosti rozšířenou aktivitou učitelů a škol jsou školní a třídní časopisy v tištěné i elektronické podobě. Časopisy vytvářené dětmi vznikají i na půdě volnočasových institucí. Příkladem může být Netík, internetový časopis DDM ve Svitavách (http://www.ddm.svitavy.cz/casopis/), měsíčník Zámeček, časopis pro dětské domovy v České republice, vycházející za podpory sdružení Duha a nadace T. Maxové v Karviné od roku 1997 nebo dětský internetový časopis Vševěd (http://www.volny.cz/vseved_2001/).

V Praze působí Domino – Dětská tisková agentura. Je to organizace uznaná MŠMT a podporovaná ve své činnosti Českým výborem pro UNICEF a Ministerstvem kultury ČR. Klub podněcuje aktivity dětí a škol, probouzí  zájem o žurnalistiku, pořádá kurzy tvůrčí komunikace, letní tábory, soutěže a další akce. Umožňuje dětem publikovat vlastní tvorbu, vyzkoušet si a tím také poznat činnost novináře. DTI vede Malé (ale naše) noviny a Dětský rozhlas Domino.

Velmi potřebným pomocníkem pro učitele i rodiče byl časopis Ladění, časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Tento čtvrtletník byl vydáván v letech 1996 - 2011 Ústavem literatury pro mládež Masarykovy univerzity v Brně. Na počátku tisíciletí to bylo jediné periodikum v ČR soustavně sledující produkci českých nakladatelů určenou dětem a přinášející pravidelný přehled vycházející dětské literatury. Časopis Zlatý máj, zajišťovaný českou sekcí IBBY[1] a přinášející pravidelné informace o dětské literatuře, ukončil svou činnost v roce 1997 a týdeník Nové knihy, který tradičně přinášel informace o vycházejících knihách, včetně knih pro děti, zanikl na podzim 2001. Jeho internetová obdoba „nove-knihy.cz“ je vlastně odkazem na internetový obchod knihami Kosmas. Časopis Ladění byl distribuován do škol a knihoven a byl prakticky jediným seriózním tištěným periodikem, které mohlo pomoci orientaci v nabídce knih pro děti a mládež. Bohužel v roce 2011 došlo k problémům ve vyúčtování dotací na tento časopis, které způsobily ukončení vydávání tohoto potřebného periodika. 

5.3. Rozhlasové vysílání

Rozhlas sehrál roli průkopníka elektronických médií. Jeho vznik se datuje do začátku 20. století. Na přelomu století došlo k významným vynálezům, které vznik tohoto nového média umožnily. První rozhlasové vysílání v dějinách se datuje do roku 1906. V roce 1920 zahájila v Pittsburghu pravidelné rozhlasové vysílání první komerční rozhlasová stanice na světě, KDKA. O dva roky později bylo v Anglii zahájeno první pravidelné rozhlasové vysílání BBC  (British Broadcasting Company). V průběhu několika málo let zahájily vysílání stanice v dalších státech – 1922 v SSSR, 1923 v Německu, Belgii, Španělsku a také u nás, v r. 1924 ve Finsku a Itálii, v r. 1925 v Norsku, Polsku, Japonsku, Mexiku.

První rozhlasovou stanicí v Československu byl Radiojournal, který zahájil vysílání 18.5.1923 ve Kbelích. Zpočátku neexistoval český název pro toto médium, používal se mezinárodní název rádio. Autorem slova „rozhlas“ je redaktor Národních listů Richard Durdil. Slovo, které začal používat v roce 1924, se velmi rychle vžilo. Stejně tak už zůstal v našem slovníku i původní název rádio.

Program byl na počátku rozhlasového vysílání jednoduchý a převažovala v něm reprodukce vážné hudby a osvětové přednášky. Od 30. let však rychle narůstala žánrová pestrost. Do původně osvětově a výchovně založeného obsahu pronikaly zpravodajské relace, reportáže, které velmi poutaly pozornost posluchačů, protože zprostředkovávaly skutečný život, děj, události, a především zábava. A samozřejmě reklama.

V naší společnosti mělo také velkou tradici rozhlasové vzdělávání. Rozhlas se stal od počátku svého působení v naší zemi součástí české kultury, životního stylu a vlivnou vzdělávací institucí. V minulosti byla vytvořena řada pořadů vynikající odborné i didaktické úrovně, a to pro dospělé i pro děti, dokonce i pro ty nejmenší posluchače (např. Hajaja, rozhlasové pohádky). Vzdělávací funkce rozhlasu rostla, po několik generací si udržela vysokou úroveň a rozhlas byl významnou součástí celoživotního vzdělávání. 90. léta minulého století však přinesla narušení této dlouholeté tradice a nastalo období úpadku – směřování k bulváru a komerci. Vzdělávací pořady byly z vysílání vytěsňovány, protože mají nižší sledovanost.  Dnes je naneštěstí vzdělávací funkce rozhlasu téměř úplně potlačena. Poklesla kulturní i jazyková úroveň i počet původních pořadů. Primitivní hovorový jazyk  zvláště v komerčních stanicích má být projevem spontánnosti a živosti a „přiblížení se“ posluchači. Prakticky nevznikají nové vzdělávací pořady.

V ČR má největší sledovanost z celoplošných vysílacích stanic ČRo 1 s tradičním názvem Radiožurnál s nejpestřejším programovým složením (populární hudba, zpavodajství, publicistické pořady, specializované pořady věnované sportu, kultuře, dopravě, autentická vyjádření politiků a dalších osobností apod.). Na druhém místě ve sledovanosti je ČRo 2 – Praha s programovou nabídkou pro všechny věkové skupiny včetně dětí, přinášející i tradiční pořady jako Meteor, Hajaja, Toulky českou minulostí a nabízející kromě publicistických pořadů také pořady zábavné, literární a dramatické, vzdělávací.

Třetí stanicí Českého rozhlasu se specifickým zaměřením a úzkým okruhem posluchačů je ČRo 3 – Vltava, jejíž hlavním cílem je zprostředkovat posluchačům kulturu a umění – hudební i slovesné. Vzhledem k zaměření programu a k významnému podílu pořadů se vzdělávacím prvkem lze hovořit o edukačním charakteru této stanice. Některé z pořadů jsou adresovány konkrétně dětem.

Čtvrtá stanice ČRo 6 je stanicí analytické, politické a ekonomické publicistiky.

Rozhlas má mezi ostatními médii specifické postavení. Je to jediné médium, které se zvláště mezi mladou generací dostalo téměř výhradně do role pouhé kulisy jiných činností. Poslech rozhlasu jako hlavní činnost se redukoval na minimum a přetrvává spíše mezi starší generací (pravděpodobně jednak z důvodu již ustálených návyků z dob, kdy rozhlas hrál v životním poli člověka významnější roli, jednak proto, že starší generace nepřijímá nová média a zvláště internet do takové míry jako generace dětí a mládeže, a setrvává u médií původních).

Na všech stanicích Českého rozhlasu lze nalézt pořady, využitelné pro výuku nebo v mimoškolním vzdělávání. Na ČR 1 jsou to např. pořady popularizující vědu a techniku (např. Satelit, Trendy), vědomostní soutěž Máte na to, každodenní seriály na různá historická a politická témata (Benešovy dekrety, Evropská unie) nebo živé vysílání pro Romy Roma Vakeren. Na ČRo 2 najdeme vědecko-technické magazíny (Meteor, Periskop), Odysseu o historii a přírodě, Toulky českou minulostí nebo Jazykový koutek. Na ČRo 3 – Vltava je pořadů využitelných ve vzdělávání velké množství, pro příklad uveďme Schůzky s literaturou, Historický klub, Slovo o hudbě, Potulky knihami a časem. I ČRo 6 přináší zajímavé a využitelné pořady jako Osobnosti evropské politické scény nebo Pamětníci.

% Kompletní přehled stanic Českého rozhlasu: 

http://www.rozhlas.cz/stanice/portal/

Český rozhlas nabízí na svých internetových stránkách také „Školní portál Českého rozhlasu, aneb Taháky do vašich uší“, což je vlastně archiv pořadů vyráběných se vzdělávacím záměrem přímo pro Portál, čerpajících z vysílaných pořadů a odkazujících na ně. Ve třech tematických okruzích jsou zde nabízeny zvukové sestřihy doplněné o průvodní text, zaměřené vždy na konkrétní problém.

(viz: http://odkazy.rvp.cz/odkaz/g/3709/SKOLNI-PORTAL-CESKEHO-ROZHLASU.html )

C Seznamte se také s velmi zajímavým a užitečným projektem Českého rozhlasu "Čtenářský deník", kde je možné zdarma stáhnout klasická díla české literatury ve formátu MP3:

http://www.rozhlas.cz/ctenarskydenik/portal/

% Podrobné informace o Českém rozhlase na www:

http://www.rozhlas.cz/informace/portal/ 

5.4. Televizní vysílání

Televize je nejrozšířenějším masově komunikačním médiem. Je to vlastně jednosměrný telekomunikační systém, umožňující dálkový přenos obrazu a zvuku. Slovo televize je odvozeno z řeckého „tele“ – daleko a latinského „vize“ – vidět.

Komerčně se začala televize využívat od 30. let  20. století, nejprve v Anglii, Sovětském svazu, USA, Francii a Německu, kde probíhala první experimentální televizní vysílání. Od 2.11.1936 začíná pravidelně vysílat BBC (v počátcích pro 300 majitelů televizoru). Postupně se televize rozšiřovala i v domácnostech a stala se důležitým komunikačním prostředkem a zdrojem zábavy. Výrazně také přispívala  k celkové socializaci (společnému sdílení informací i k pocitu sounáležitosti) společnosti takřka po celém světě.

První pokusné vysílání televize v Československu uskutečnila skupina vědců Vojenského technického ústavu 23. 3. 1948 v Tanvaldě. 1.5.1953 bylo zahájeno první veřejné, prozatím zkušební vysílání ze Studia Praha v Měšťanské Besedě ve Vladislavově ulici a od 25. února 1954 bylo televizní vysílání prohlášeno za pravidelné. Pro první televizní vysílač byla v roce 1953 adaptována pražská rozhledna na Petříně. Zpočátku televize vysílala pouze tři dny v týdnu (v létě jen 2 dny), v listopadu 1953 se počet vysílacích dnů rozšířil na čtyři, v roce 1955 na šest dní v týdnu a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden. Po prvním studiu v Praze začala vznikat další studia v naší zemi – 31.12.1955 v Ostravě, 3.11.1956 v Bratislavě, 6.7.1961 v Brně a 25.2.1962 v Košicích. Rychle stoupal počet diváků: v září 1962 měl koncesi 1 milion příjemců, v březnu 1965 už to byly dva miliony koncesionářů, v prosinci 1969 tři miliony a v roce 1978 překročil podle údajů České televize počet hlášených přijímačů 4 miliony.

Od roku 1966 se v televizním vysílání objevila reklama, v roce 1970 se vysílání rozšířilo o druhý program, od roku 1973 již známe barevné vysílání, které však ještě po dlouhou dobu nebylo v domácnostech samozřejmostí. Současná Česká televize začala vysílat od 1.1.1992. Se zahájením vysílání televizní stanice Nova v roce 1994 vstoupilo na českou půdu komerční televizní vysílání. Od 21.10.2005 funguje v ČR digitální vysílání.

Pozice televize se od zrození tohoto média dynamicky utvářela. Její charakter audiovizuálního působení na diváka, tedy zapojení obou lidských smyslů, které se nejvýznamněji podílejí na vnímání a poznávání světa, ji předurčovalo k získání přední pozice mezi komunikačními médii. Skutečně se stala organickou součástí života společnosti i jedince.

Televize zasahuje nejvíce stránek lidského vědomí – stránku rozumovou i emocionální, poskytuje informace i rozptýlení, dramatické napětí i uvolnění, zprostředkuje účast diváka na aktuálních událostech, ukazuje modelové situace a vzory pro jednání, je reflexí světa.

Je to médium, které díky své možnosti audiovizuálního působení disponuje velmi účinným nástrojem k  ovlivňování veřejného mínění, názorů lidí, jejich postojů a hodnot. Televizní vysílání může být prostředkem šíření informací, osvěty a vzdělanosti, avšak nese s sebou i vážná nebezpečí, jako je manipulace divákem, ovlivňování vkusu, norem, životního stylu, způsobů jednání. Tyto negativní rysy přinesly do televizního vysílání zejména komerční stanice, jejichž cílem je zisk, což se promítá do charakteru vysílání, způsobů podávání informací, metod působení na diváka, programové nabídky. Komerční televize nabízejí své vysílání paralelně se státními televizemi na celém světě.

Státní televize mají úlohu veřejnoprávního masově komunikačního média.

V ČR poskytuje veřejnou službu Česká televize, a to na čtyřech celoplošných programech, ČT 1, ČT 2, ČT 4 (sportovní program) a ČT 24 (zpravodajství a publicistika). ČT zajišťuje také regionální vysílání prostřednictvím regionálních televizních studií. ČT 1 je profilem svých vysílaných pořadů spíše programem pro většinové publikum, ČT 2 je svou nabídkou zaměřena více na nejrůznější divácké minority. Všechny programy vysílají 24 hodin denně. Novinkou v roce 2012 je přesunutí těžiště dětských pořadů včetně tradičního Večerníčku na ČT 2.

Funkce a hlavní úkoly ČT jsou dány Zákonem o České televizi.

Ze zákona jsou hlavními úkoly ČT :

a) poskytování objektivních, ověřených, vyvážených a všestranných informací pro svobodné utváření názorů

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel

c) poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel s cílem posilovat vzájemné porozumění a podporovat soudržnost pluralitní společnosti

d) rozvíjení kulturní identity obyvatel

e) výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež.

Nabídka veřejnoprávní televize je však z hlediska využití pro výchovu dětí a mládeže a pro školní vzdělávání velmi omezená. V ČR neexistuje Redakce vysílání pro děti a mládež, která by situaci koncepčně řešila. Téměř přestalo existovat televizní vysílání pro školy, jeho současná podoba navíc nevychází ze vzdělávacích potřeb školy. Nové vzdělávací programy pro děti téměř vůbec nevznikají. Potenciál televize jako prostředku šíření osvěty a vzdělání je v současné době využit velmi málo. Postoje učitelů k možnostem využití televize pro potřeby školního vzdělávání se jeví jako dosti skeptické, což do velké míry může vyplývat právě z nedostatečné nabídky vhodných programů – chybí edukační pořady, příběhy, které by nabízely vhodnější alternativu bezduchým komerčním seriálům a telenovelám, které by modelovaly řešení problémových situací, do nichž se děti dostávají - setkání s násilím, drogami, manipulace sektou apod., chybí také interaktivní programy zaměřené na konkrétní věkové skupiny apod. 

% Podrobné informace o České televizi na www:

http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/

5.5. Počítač a internet

Počítač jako technicky nejsložitější komunikační médiummá za sebou dlouhý a složitý vývoj. Za jeho vynálezce bývá považován Charles Babbage, který již ve 30. letech 19. století vymyslel základní principy fungování stroje pro řešení složitých výpočtů za použití děrných štítků. První „počítače“ byly mechanické programovatelné stroje. První počítače, které již můžeme považovat za předchůdce počítačů současných, se vyráběly od 30. let 20. století. Tyto elektromechanické počítací stroje, využívající relé, jsou nazývány nultou generací. Masově komunikačním médiem se stal počítač až ve čtvrté generaci v 80. letech, kdy se začaly rozvíjet a šířit osobní počítače („personal computer“, PC). Osobní počítače na nejvyšší míru rozšířily možnost uplatnění počítače v životě jednotlivce i společnosti.

Počítač je médium, které může mít velmi široké uplatnění v pracovním procesu i ve studijních aktivitách, umožňuje však také široké spektrum odpočinkových činností. Je zdrojem informací s prakticky neomezenými možnostmi a zároveň prostředkem interpersonální i masové komunikace. Od původně vojenských účelů se jeho využití posunulo k využití akademickému a vědeckému, a v současné době se stává při zachování původních funkcí zdroje informací a komunikačního prostředku také stále více předmětem komerčních zájmů. Zároveň se ale výrazně profiluje do podoby prostředku vzdělávacího. Zásadním mezníkem, určujícím další rozvoj možností jeho využívání, byl vznik prostředí World Wide Web. Je to nejrozšířenější internetová služba, umožňující vytvářet nekonečné množství interentových stránek, naplněných informacemi, které se k příjemci dostávají v podobě textů, zvuků, mluveného slova, obrázků i filmu. Informace mohou být mezi sebou libovolně propojeny pomocí odkazů a výkonné vyhledávače umožňují téměř okamžité vyhledání jakékoli informace.

V naší zemi se začal osobní počítač uplatňovat od konce 80. let, největší nárůst uživatelů však zaznamenal až v polovině let devadesátých. Díky stále větší cenové přijatelnosti, ale také možnostem jeho využití pro práci, vzdělávání a především volný čas, se šíří mezi veřejností nebývalým způsobem. Již nenajdeme školu, která by neměla k dispozici žádný počítač, v současné době je pořízení počítače (byť třeba staršího) reálné pro většinu rodin. Poslední roky navíc přinášejí stále snadnější možnost připojení k internetové síti.

Od 90. let se o vybavení počítačovou technikou již snažily také některé aktivní školy, hlavní vlna zavádění ICT do škol, podporovaná státem, však probíhala až od začátku nového tisíciletí. Česká republika až do poloviny devadesátých let neměla ucelenou koncepci státní politiky v oblasti informačních systémů. Teprve 1.11.1996 vznikl Úřad pro státní informační systém (ÚSIS), který byl prvním krokem k vytvoření státního informačního systému v ČR. Prvním koncepčním dokumentem, který ÚSIS vytvořil, a který následně přijala vláda jako strategický dokument, byla „Státní informační politika – cesta k informační společnosti“ z května 1999. Prioritami této koncepce byly informační gramotnost občanů, elektronický obchod a elektronická veřejná správa. Zásadním dokumentem, který rozpracoval první z priorit – zajištění informační gramotnosti, je pak „Státní informační politika ve vzdělávání“, přijatá vládou v dubnu 2000. Tento dokument vychází z programu EU „Evropa vzdělání“, ve kterém se vlády členských zemí zavazují podporovat napojení všech škol na Internet do konce roku 2002. Koncepce státní informační politiky, přijatá naší vládou formulovala cíle v oblasti informační gramotnosti učitelů, studentů, občanů. Strategické cíle se týkaly vybavování škol počítači a připojování k internetu, integrace ICT do vyučovacího procesu a zajištění plné informační gramotnosti absolventů škol do konce roku 2004 a ostatních občanů do konce roku 2005. Realizací bylo pověřeno MŠMT. V následujících letech probíhal (se značnými problémy) projekt INDOŠ (Internet do škol). V srpnu 2004 musela být původní koncepce prodloužena do roku 2010. Součástí koncepce je kromě materiálního zajištění škol a podpory šíření informační gramotnosti také otázka dalšího vzdělávání učitelů a knihovníků, rozvíjení multimediálních nástrojů a programů a tvorba informačních zdrojů pro vzdělávání. Koncepce počítala také se zavedením role koordinátorů ICT ve školách.

Vzhledem k mnoha problémům, které nastaly v průběhu realizace implementace ICT do škol, zaostává v současné době české školství ve využívání informačních a komunikačních technologií za průměrem zemí OECD. Některé školy stále nemají internetové připojení nebo odpovídající vybavení, mnozí učitelé nepoužívají nové technologie při výuce.

ICT a internet jsou fenoménem, který proniká do všech oblastí života společnosti a kvalitativně ji proměňují. ICT tak způsobují revoluci, v níž se tradiční společnost stává společností informační, komputerizovanou a životní prostor jednotlivce i celé společnosti se nebývalým způsobem rozšiřuje. Vzniká nový prostor pro socializaci člověka, mění se podmínky jeho života. Proto je tak významné vybavování každého jednotlivce informační gramotností.

Při komputerizaci naší společnosti došlo k velmi zajímavému efektu:  zatímco všechna předchozí média byla vnášena do života společnosti dospělými a děti se učily je využívat od svých rodičů a ve školách, v případě implementace ICT do života společnosti byla klíčovým subjektem mládež. ICT nastupovaly tak rychle, že vláda a školství nestačily odpovídajícím způsobem reagovat. ICT a počítačová gramotnost se šířily živelně, spontánně, ve volném čase jako zájmová činnost, sebevzdělávání a vzájemné působení uvnitř vrstevnických skupin. Ještě v současnosti je mladá generace v kompetencích týkajících se ICT mnohdy napřed před svými rodiči i učiteli. 

Internet jako nové masově komunikační médium disponuje mnoha výhodami oproti masmédiím předchozím: rychlostí přenosu informace, možností působení v reálném čase, on-line, bez prostorového omezení, určitou demokratičností (rozšířením přístupu k informacím i možností svobodně se vyjadřovat). Vytváří jednotné komunikační prostředí sjednocující se Evropě.

Internet se ve veřejnosti prosadil zpočátku především jako zdroj zábavy, mnohem podstatnější však je skutečnost, že je nejrychlejším a nejrozsáhlejším zdrojem informací a stává se tak faktorem dalšího ekonomického, vědeckého a technického vývoje. Osvojení ICT a informační gramotnosti se stává limitem dalšího vývoje společnosti.

Internet a počítač také zcela mění životní styl společnosti. Nejen že se stal zcela samozřejmou součástí všech sfér života společnosti (bez něj se již neobejdou výroba, doprava, obchod, úřady, vědecké výzkumy, nemocnice a lékaři, zpravodajství ani školy), ale velmi rychle si vybojovává prvenství i ve způsobech trávení volného času. Internet umožňuje další, nové aktivity a uspokojuje nové potřeby. Lze rozlišit dva trendy – na jedné straně přenášení tradičních činností z přirozeného světa do virtuálního prostředí, kyberprostoru, na druhé straně vznik zcela nových aktivit, jako jsou blogy, sociální sítě  (např. Facebook), spontánně vytvářená encyklopedie Wikipedia apod. Zvláště tyto nové aktivity jsou velmi přitažlivé pro děti a mládež, velmi rychle se stávají součástí jejich životního stylu a zásadně mění způsoby trávení volného času, poznávání světa a socializace.

V dospělé populaci, mezi rodiči, učiteli, psychology, lékaři v souvislosti s tímto fenoménem narůstají obavy z negativního vlivu ICT na vývoj mladé generace a z nebezpečí, která internet svou otevřeností komukoli a čemukoli, rozsahem vlivu a technickými možnostmi přináší, od nevhodných webových stránek, které mohou negativně ovlivňovat výchovu dítěte, přes nebezpečí navázání kontaktu s cizími lidmi, pedofily apod., ztrátu anonymity a soukromí, až po zdravotní potíže, poruchy nervové soustavy a poškození mozku.

Na druhou stranu je počítač dokonalým vzdělávacím prostředkem, skýtajícím dosud netušené možnosti. Aktivní práce s počítačem zlepšuje schopnost řešit problémy, posiluje vůli, sebehodnocení, zvyšuje aktivitu a motivaci k učení. Počítače je možné velmi účinně využívat při vzdělávání zdravotně postižených dětí, PC může do značné míry kompenzovat handicap. Velkou předností počítače a internetu je možnost distančního vzdělávání. Velký rozvoj a pozitivní přijetí, zvláště mladou generací, zaznamenávají různé formy e-learningu, elektronického učení prostřednictvím počítače a internetu. Počítač může být prostřednictvím e-learningu využíván k autoedukaci, jako prostředek propojení školního a mimoškolního vzdělávání a sebevzdělávání, může umožnit kontakt učitele se žáky nad rámec výuky, individuální práci, rozvoj talentovaných dětí, nebo naopak může usnadnit vzdělávání dlouhodobě nemocného dítěte, které nemůže docházet do školy. Virtuální prostředí se tak může stát novým sociálním i výukovým prostorem. Mohou se v něm setkávat učitel se žáky, učitel s rodiči, žáci vzájemně, žáci a odborníci, žáci a učitelé z různých a třeba i velmi vzdálených škol, mohou komunikovat, diskutovat, řešit společně problém, pracovat na společném projektu. Virtuální prostředí umožňuje také zprostředkovat žákům místa a situace, které jsou pro ně v přirozeném prostředí nedostupné. Umožňuje prezentovat názorné ukázky jevů, které se běžně zprostředkovat nemohou. Internet je velmi pružným publikačním prostorem. Rozšiřuje možnosti aktivních tvořivých činností žáků. Je to také informační prostor, který umožňuje okamžitou zpětnou vazbu a posiluje autoregulační prvky v učení, individuální práce na počítači je intenzivní.

Při zařazování práce s ICT je vždy třeba brát v úvahu i nebezpečí, na které upozorňují někteří odborníci, že přehnané využívání počítače ve výuce, zvláště mladších dětí může vést až ke snížení schopnosti tvořit pojmy a k omezení představivosti. Při interakci mezi dítětem a PC je totiž  do jisté míry omezena možnost praktických manipulací, hmatových a motorických vjemů. Výzkumy potvrzují[1], že při počítačové výuce se děti učí rychleji, ale tradičními metodami uchovají více a déle v paměti. Je tedy třeba volit vhodnou míru činností na PC a především počítač využívat pouze tehdy, je-li to účelné. Informační techniku nelze vidět izolovaně, ale jako součást širší výchovné situace. Je třeba mít na paměti, že technika není stroj na předávání informací, ale nástroj, který se v rukou žáka může stát mocným prostředkem rozvoje osobních znalostí. V případě nepochopení pravého místa techniky ve výchově se její výhody mohou přeměnit v nevýhody – technika předá informaci, ale jako výchovná strategie je neúčinná. Přitom v současné době se u nás skutečně do určité míry projevuje módnost využívání ICT ve výuce. Mechanicky se klade rovnítko mezi zapojení ICT do výuky a modernizaci výuky. Příkladem mohou být v poslední době značné snahy škol získat interaktivní tabule, a následné neefektivní využívání tohoto technického prostředku v důsledku nedostatečných dovedností učitelů (zvláště didaktických) s touto technikou pracovat vzhledem k nedostatku možností školení učitelů a také proto, že tato školení bývají zaměřena spíše na technickou stránku než na didaktické otázky zapojení interaktivní tabule (i jiných technických prostředků) do vyučovacího procesu. Očekávání spojená s ICT pak často nejsou naplněna a učitelé zklamaně na práci s ICT ve výuce rezignují.

Počítače umožňují využívat ke vzdělávání tzv. multimédia. Multimédia jsou technické prostředky vázané na počítač,  umožňující práci s více typy údajů – textem, obrazem, videem, zvukem. Mohou mít podobu elektronické učebnice i encyklopedie. Poskytují obrovské množství materiálu k učení a umožňují kromě společné školní práce také efektivní samostatnou práci žáka mimo školní vyučování. Jako taková mohou být velkým přínosem pro individuální sebevzdělávání žáků.

Je však třeba mít na paměti, že multimédia sice zvyšují názornost a přispívají efektivitě učení, ale musí se používat přiměřeně, uvědoměle, smysluplně. Je třeba omezit čas práce s multimédii, protože po půlhodině práce s obrazovkou klesá pozornost i motivace, multimediální programy by měly být tvořeny didakticky správně a zvlášť pro samostatné učení by měly být doplněny dalšími materiály – pracovními listy, metodickými návody, měly by počítat s opakováním a kontrolou. Problémem, s nímž se mohou také potýkat žáci při samoučení, je třídění faktů, které nebývá systematické a může komplikovat učení.

Můžeme konstatovat, že stejně jako každá technická novinka ještě nemusí být výrazným pokrokem v kvalitě učení, tak i e-learning a jakékoli učení prostřednictvím počítače nemusí být nutně lepší než tradiční vyučování. Elektronické učení také vnáší do pedagogiky nové otázky, problémy (např. na jedné straně vysoké nároky na učitele při přípravě výukového programu, na straně druhé pak snahy žáků zjednodušit si práci, obelstít systém, nový fenomén – elektronické podvádění (např. taháky na mobilu, kybernetické plagiátorství apod.).

Konkrétními příklady stále běžnějšího využívání ICT ve výuce v různých vyučovacích předmětech jsou:

· Využití výukových programů

· Cílené vyhledávání informací na internetu

· Využití multimédií (CD encyklopedie a multimediální výuka)

· Využití počítače pro děti s poruchami čtení (např. programy Hrátky s češtinou, Veselý slabikář, Škola hrou I. nebo Dyslektik) a grafomotorickými poruchami, pro usnadnění učení handicapovaným dětem

· Individuální plány talentovaných dětí (speciální úkoly, rozvíjející jejich talent)

· Projektová výuka

· Tvořivé činnosti žáků s využitím práce s textovými a grafickými editory a tabulkovými procesory

· Heuristická výuka s využitím interaktivní tabule

· Literární činnost, publikační činnost žáků pro školní časopis

· Využití počítače v hudební výchově (např. program Midisoft recording session)

· Využití pro ekologickou výchovu (např. mezinárodní projekty, v nichž jsou účastníci v kontaktu prostřednictvím internetu - Air pollution of Europe, Globe a další)

· Komunikace s jinými účastníky (dětmi, školami) prostřednictvím internetu (dopisování)

Kromě toho je možné využívat počítač a internet úspěšně k cílenému podněcování samostatného sebevzdělávání žáků, k individualizaci výuky prostřednictvím vhodně volených domácích úkolů. V poslední době se stále častěji internet uplatňuje jako prostor pro spolupráci školy a rodičů, veřejnosti. Vysoký počet základních a středních škol dává k dispozici vlastní internetové stránky, některé školy zřídily on-line informace pro rodiče o docházce a výsledcích učení jejich dětí.

Učitel získává při samostatné činnosti dětí s využitím PC dostatek prostoru pro individuální působení na jednotlivé žáky. Počítače umožňují vzrůst podílu samostatné práce i mimo společnou školní výuku a změnu organizačních forem a metod práce ve prospěch samostatných studijních aktivit žáků podle jejich individuálních potřeb a možností.

Metody práce žáků u počítačů kladou vysoké nároky na přípravu a organizaci hodiny ze strany učitele, avšak při cílevědomém, účelném využívání PC se mnohonásobně vrátí v učebních výsledcích  a motivaci dětí.

6. Vliv médií na děti, jejich vývoj a výchovu

Média sehrávají ústřední roli v životě dětí. Média jsou součástí jejich každodenního života, zdrojem jejich psychologických, sociálních i kulturních zkušeností, prostředníkem komunikace s jinými lidmi, institucemi, přáteli, dokonce i komunikace interkulturní. Už pro malé děti jsou tak média „oknem do světa“, v němž se propojuje realita lokální s globální, vytváří se základ pro představy a fantazii, děti přijímají podněty z různých kultur apod.

Média jsou běžnou a pro současné generace prakticky nepostradatelnou součástí života, zároveň ale také činitelem, který život každého jednotlivce i celé společnosti významným způsobem ovlivňuje. Zpočátku byla média chápána jako prostředek, zkvalitňující lidský život. Od vzniku masových médií, elektronických médií a zejména televize (od 50. let 20. stol.) si však odborníci začínají uvědomovat a opakovaně upozorňují na hrozbu negativního dopadu vlivu médií na člověka, na společnost a zejména na mladou generaci. Stále jsou vyslovovány a různými výzkumy ověřovány obavy z pasivačního vlivu televize, vlivu na zvyšování agresivity, odcizování a izolaci lidí, snižování zájmu o četbu, posilování netvořivých postojů apod.

Psychologové a pedagogové opakovaně poukazují na nebezpečí mediálních obsahů, zejména zobrazování sexu a násilí s absencí citového prožívání zúčastněných osob, a dále na komerční zaměření a manipulační vliv médií.

Přitom kontakt dětí a mladistvých s médii je velmi intenzivní, prakticky soustavný a zároveň do značné míry nekontrolovaný.  Údaje P. Saka z výzkumu mladé generace v r. 2000 (SAK - SAKOVÁ, 2004) hovoří o tom, že mladiství v ČR tráví s médii celkově v průměru 5,5 hodiny (2 hodiny u televize, 2,5 hodiny poslechem rozhlasu a hudby, půl hodiny u počítače a půl hodiny četbou). V poslední době začíná být běžné, že televizemi a počítači jsou vybaveny dětské pokoje: podle výzkumu, který jsme provedli s vydatnou pomocí studentů FP TUL, má u nás televizi ve svém pokoji cca 50% školáků. Navíc se média příliš často stávají „náhradníky“ rodičů, kteří zastupují rodiče v jejich úloze zprostředkovat dítěti životní zkušenost. Děti nacházejí odpovědi na otázky o světě, o lidech a vztazích mezi nimi, o lásce, o řešení konfliktů atd. spíš v médiích než u vlastních rodičů. Často chybí čas, vůle i dovednosti ke společným činnostem, společnému prožívání a vytváření pocitu sounáležitosti. Více času i aktivity rodiče i jejich děti často věnují komunikaci prostřednictvím médií než interpersonální, přímé, ve své rodině.

Velmi vážným důsledkem dlouhodobého a soustavného soužití dětí s masmédii je, slovy P. Saka (2004) „radikální proměna sociálního pole mládeže“.  Média výrazně pronikají do všech činností dětí, do jejich životního stylu. Do značné míry mládež vlastně žije prostřednictvím médií (tráví s nimi množství času, hledá v nich odpovědi na své otázky, nechá se jimi bavit, jejich prostřednictvím udržuje kontakt se svými blízkými, učí se, získává zkušenosti atd.). P. Sak právě pro tento jev označuje současnou generaci jako „mediální mládež“. V angličtině bychom našli další označení, zdůrazňující těsný vztah dětí především s interaktivními médii – Connexity Generation, Net Generation, Generation I., nebo také „Clickerati“.

Invaze masmédií do dětského života má nevratný dopad na celkovou strukturu trávení volného času mladou generací a na celkový životní způsob, zahrnující v sobě i způsob poznávání světa, vzdělávání, výchovy a sebevýchovy. Zároveň se ale právě tímto fenoménem prohlubuje diferenciace společnosti daná věkem, a především sociálním postavením a vzděláním. Zatímco jedna skupina, charakterizovaná dobrým sociálním statusem a vyšším vzděláním (dětí a zpravidla i jejich rodičů), je více spjata s počítači a internetem,  život druhé skupiny, s nižším vzděláním a většinou problematičtějším sociálním prostředím, je více vázán na televizi, některé rozhlasové stanice a bulvární tisk. Zároveň vzniká generační rozdíl v životním stylu a v pozici určitých typů médií v životním stylu různých generací. Hluboký rozpor, vznikající mezi generacemi prudkým procesem vzniku a vývoje nových médií a jejich akceptací mladými lidmi narozdíl od pomalejšího přijímání generacemi staršími, nazývá P. Sak „generační propastí“.

Současnou generaci dětí nově utváří tzv. informační společnost – společnost, jejíž fungování je stále úžeji spjato s počítači a počítačovou sítí a jejíž charakteristikou je potřeba a šíření počítačové gramotnosti.  Informační společnost s sebou přináší nesporná pozitiva v podobě demokratičnosti v přístupu k informacím a možnostem komunikace a nových cest šíření vzdělání a vzdělanosti. Zároveň však přináší mnohé problémy. P. Sak v této souvislosti varuje před přílišnou soustředěností společnosti i vlády (a potažmo škol) na vybavenost informačními a komunikačními technologiemi a počítačovou a informační gramotností. Přitom jsou však dosud ignorovány pedagogické, psychologické a sociologické důsledky „komputerizace“ společnosti. Jedním z těchto důsledků je např. potlačování reálné, živé, pohybové aktivity dětí ve prospěch aktivity virtuální, pouze myšlenkové. Důsledky, které se možná projeví až za několik let, mohou být fatální – ovlivnění fyzické kondice, metabolismu, zdraví, reprodukčních schopností člověka. Ovlivnění hodnot, vztahů, citů a jejich projevů.

Jak uvádí V. Spousta SPOUSTA (2004, str. 278), školní výchova může usměrňovat negativní působení masmédií na děti a mládež jen nepřímo a omezeně vzhledem k tomu, že má proti sobě velmi silného protivníka, disponujícího těmito výhodami:

• technická dokonalost televize a dalších masmédií, která umožňuje dokonale věrnou simulaci skutečnosti (virtuální realita)
• masové rozšíření hromadných sdělovacích prostředků (televize v současné době téměř ve 100% domácností, internet se do domácností šíří závratnou rychlostí)
• atraktivnost prezentovaných produktů a pohodlné využívání masmédií (narozdíl od aktivních volnočasových činností nebo dokonce školní učební práce ke sledování televize není třeba vyvíjet žádné úsilí)
• schopnost masmédií apelovat na nejužívanější smyslové receptory (viz audiovizuální působení televize)

Tyto výhody způsobují, že konkurenceschopnost školní vzdělávací práce s působením masmédií je neporovnatelně nízká. Jak ale konstatuje V.Spousta, společnost se nemůže a nesmí zbavovat zodpovědnosti za to, čemu dovoluje vstupovat do mysli lidí. Proto se v celém světě prosazuje se stále větší intenzitou potřeba zavedení mediální výchovy do systému vzdělávání na všech úrovních. Mediální výchova získává v rozvinutých zemích významné postavení jak v prostoru školního vzdělávání, tak i v neinstitucionalizované výchově a v poslední době získává zasloužený kredit společnosti jako velmi žádoucí součást výchovy a vzdělání každého člověka. Začleněním mediální výchovy do RVP však práce v této oblasti nekončí. Je třeba, aby se stala neopomíjenou součástí výchovy a vzdělávání od 1. třídy v každé škole.

? Co píše ČT o vlivu televizního vysílání na dětského diváka???

 http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/vliv-vysilani-na-deti/

¨ Literatura k tématu

SAK, P., SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce. Praha: Svoboda Servis, 2004

SPOUSTA, V. Masmédia jako sociálně-pedagogický problém. In: Pedagogická revue, roč. 56, č. 3, 2004