Studium na umělecké škole je dnes více než kdy jindy vystaveno základnímu paradoxu. Kritérium úspěšnosti a úrovně školy je úspěšnost absolventů. Ta se ovšem měří hodnocením veřejnosti, kterou reprezentují granty, stipendia, ceny a další ocenění. I když jsou převážně tato ocenění původu privátního či nadačního, tedy nestátního, tvoří analogii státního školství. Student je tak dvakrát - během studia a v dalších svých krocích měřených úspěšnosti - vystavován zkoušce, která se neptá po jeho vnitřní svobodě a odhodlání k tvorbě. Spíše naopak je veden k tomu, aby sám sebe situoval, to znamená umístil do vládnoucího kontextu. Jenže takový ideál byl vždy ideálem akademismu - mírou velikosti byla úspěšnost zařazení se do stávajícího kontextu. Studium - zatím jen za státní peníze (bez příspěvků studentů) - může tedy buďto být vedeno zařazováním studentů do stávajících struktur (nadace, výstavní projekty, workshopy), anebo může dávat možnost překročení fungování nomenklaturních, kapitálem vedených struktur. Pak ovšem se učitel saví do role anarchisty placeného státem. Možná státem osvíceným. Učitel ovšem může nabídnout kompromis. Revoluci nebude provádět ve skutečnosti, ale v myšlenkové reflexi, které se říká filozofie, možná tím připraví netušené a úspěchem neměřitelné důsledky. Jen spojením filozofie a umění lze v daných podmínkách školství a uměleckého provozu realizovat svobodu tvorby - jedinou alternativou vůči této možnosti je školu opustit anebo se zařadit. Jen spojením filozofické reflexe lze ubráni umění vystavené tlakům k přizpůsobení - jen touto cestou lze popřít, že stanovisko svobodné tvorby by bylo pouze romantickým a překonaným přežitkem. Vláda peněz budí dojem, že je lze mít již na začátku, ještě než začnu něco dělat. Filozofie naopak umění ukáže stránku, kterou školství a provoz umění orientované k úspěchu mohou jen zakrývat.