Jazykové hry (NJ)

Existují různé teorie hry, které se její podstatu snaží vystihnout. Hra jako přebytek energie, uvolnění, nácvik, sebeutváření, příprava pro produktivní činnosti dospělého, hra jako činnost s vrozenou motivační tendencí.

Hra je činnost. Je důležitá jak pro vývoj dětí, tak i pro dospělé jedince, kteří se u hry většinou odreagovávají a zmírňují tak dopady vysokého pracovního nasazení. Jak již bylo zmíněno, hra je činnost, ale ne každé činnosti přísluší, aby byla označována hrou. I přesto, že existuje rozmanité množství her, lze stanovit jisté znaky společné všem hrám. Činnost označována jako hra je činnost silně motivovaná, realizovaná bez donucení zvenčí (uspokojuje samotnou potřebu činnosti, aniž by vedla k nějakému konkrétnímu cíli), rozvíjí různé aspekty osobnosti a dovednosti. Hra má tedy formativní účinky.

Například senzomotorické dovednosti a schopnosti jsou trénovány pomocí pohybových her, intelektové dovednosti pak při řešení hádanek, ve stolních hrách (zde se uplatňuje syntéza a analýza, srovnávání, předvídání tahů protivníka etc.). Kolektivní hry jsou příležitostí k vyzkoušení si různých sociálních rolí, k řešení konfliktů, k posilování spolupráce atd. Ve společné činnosti probíhá sociální komunikace a interakce; uplatňují se mechanismy sociálního učení, zvláště napodobování a identifikace...(Čáp – Mareš 2001, 283). Hráč si při hře osvojuje mnoho vědomostí a poznatků (různé námětové hry), překonává překážky (neúspěch), trénuje ovládání a rozhodnost. Některé hry mají široký formativní účinek, neboť vyžadují široké spektrum dovedností.

Dalším rysem, kterým se hra vyznačuje, jsou pravidla. Bez jejich dodržování není možné hru vykonávat, neboť pravidla určují její průběh a podmínky, za kterých probíhá. Pro hráče to znamená přijmout pravidla hry. Pokud tak neučiní, dostává se do konfliktu buď sám se sebou, nebo se svými spoluhráči. Jan Čáp a Jiří Mareš v Psychologiii pro učitele uvádí, že „hry s pravidly jsou důležitou příležitostí k interiorizaci a exteriorizaci sociálních norem, k formování charakteru, k mravní výchově.“ (Čáp- Mareš 2001, 285)

Hry mají vliv na naše emoce. Přináší jak pocity štěstí tak i zklamání.

1. 1. Aspekty hry anebo Proč si lidé hrají

Z biologického hlediska si hrají všechna mláďata. Člověka však na rozdíl od ostatních živočišných druhů provazí hra i v dospělosti (mění se formy a stupeň obtížnosti). Biologové odůvodňují hru jakožto činnost připravující jedince na dospělý život. Posilovány jsou orgány a funkce, které by tak mohly zakrnět. Hra je tedty vrozenou a účelnou aktivitou (srov. Egrtová 2003, 7).

Z psychologicko-sociologického hlediska rozvíjí hra intelektuální schopnosti. Hráč se učí pravidla, osvojuje si taktiku, strategii. Prostřednictvím hry se dítě seznamuje s různými sociálními rolemi a reakcemi. Důležitou roli hrají i emoce, které se hrou aktivují. Hráči jsou nuceni ovládat např. svůj hněv, tedy sami sebe při zdolávání překážek, což má poměrně rozhodující vliv na utváření charakteru.

2) Didaktická hra (od obecného ke konktrétnímu)

Didaktická hra je jedna z didakticých metod výuky. Ve výuce za pomocí didaktické jde o hravou a formu učení, která spočívá v tom, že jedinec si „hraje“ a neuvědomuje si kolikrát, že prostřednictvím hry si osvojuje znlaosti, že se tedy učí. Od jakékoliv jiné hry se didaktická hra liší tím, že sleduje nějaké konkrétní cíle, a to cíle vzdělávací a výchovné. Proto se s didaktickou hrou setkáme především ve školní výuce v jednotlivých předmětech. Vzhledem k tomu, že didaktická hra pro svoji povahu je činností, která lépe motivuje jedince být aktivním, je snaží vstřebat určitou učební látku tímto způsobem. „Její funkcí není vyplnění volného času, nýbrž sleduje hlubší smysl. Jejím prvořadým úkolem je vytvářit uvolněnou atmosféru, při které se děti učí snáz novým vědomostem a dovednostem.“ (srov. Egrtová 2003, 10). Didaktická hra poskytuje žákům i učiteli zpětnou vazbu. Při hře může být učivo opakováno nebo jejím prostřednictvím mohou být nastoleny nové znalosti. V takovém případě je potřeba, aby nové učivo navazovalo na již dosavadní poznatky žáka, studenta. Teprve pokud jsou nové poznatky propojeny s těmi již známými, dochází v průběhu didaktické hry, ale i během výuky jako takové, k učebnímu procesu. Z tohoto důvodu by měla být didaktická hra vhodně zakomponována do výuky. Neméně důležitým faktem je, že hra posiluje komunikaci mezi žáky, posiluje sociální vztahy ve skupině.

3) Didaktická hra a její role ve výuce cizích jazyků. Kritéria výběru hry.

Didaktická hra, která sleduje určité učební cíle a je tedy do výuky integrována záměrně a uvědoměle, má ve výuce cizích jazyků své velké opodstatnění. Takovéto hry mohou být integrovány do učebního procesu v závisloti na jeho různých fázích (opakování učiva, nácvik nové látky etc.) a na druhu jazykových a řečových dovedností. Při výběru hry by učitel měl zohlednit několik faktorů, které by mohly mít zásadní vliv na úspěch či neúspěch této aktivizační metody. Následující výčet nezohledňuje všechny faktory, ale zachycuje ty nejdůležitější.

1. věk učících se

2. znalosti učících se (Neznamená to však, že nelze v žádném případě použít třeba pro žáka mírně pokročilého hru určenou úplným začátečníkům. Struktura hry zůstává, mění se akorát její obsah. Podobně zacházíme s hrou v závislosti na věkové kategorii.)

3. sociální formy práce (Vybíráme hru tak, aby do ní byl zapojen co největší počet hráčů. Je-li hra realizována při menším počtů hráčů, je třeba kolektiv rozdělit do více skupin.)

4. pravidla (Ta by měla být jasná a přehledná. Čím více pravidel je třeba ke hře znát, tím větší je pravděpodobnost, že bude hra po stránce realizace neúspěšná.)

5. místo, kde se hra odehrává

6. dostupný herní materiál/ média

7. čas potřebný ke zvládnutí hry

8. role učitele (Většinou je koordinátorem hry, nevylučuje se však, aby se hry sám zúčastnil.)

9. to nejdůležitější – cíl, čeho (kterých jazykových prostředků a kterých řečových dovedností) chceme hrou dosáhnout

4) Problematika třídění her/ jazykových her.

Her je velké množství a mají různou podobu, jsou multifunkční. To je důvodem, proč je nelze tak snadno a jednoznačně rozčlenit do pár skupin, které by plně vystihovaly charakter jednotlivé hry. Obecně hry můžeme třídit třeba podle věku hráčů, podle počtu hráčů, podle použitých pomůcek, podle prostředí, ve kterém se odehrávají, podle obsahu (matematické, jazykové, pohybové...) etc.

Ve výuce jazyků bychom mohli třídit jazykové hry v závisloti na jazykových a řečových cílech.

Jazykový cíl	Řečový cíl
Hry fonetické	Hry pro rozvoj poslechu s porozuměním
Hry lexikální	Hry pro rovzoj čtení s porozuměním
Hry gramatické	Hry pro nácvik mluveného provjevu
Hry grafické a pravopisné (ortografické)	Hry pro nácvik písemného projevu

Právě tyto cíle blíže charakterizují podstatu výuky cizích jazyků. V ní jde zejména o to, aby se dotyčný jedince naučil komunikovat v cizím jazyce, aby se naučil vyjadřovat své myšlenky písemnou či ústní formou, aby rozuměl čtenému a tomu, co kdo říká. Cizí jazyk leccos vypovídá zároveň o kultuře daného národa a země, ve které se určitým jazykem hovoří. Proto je ve výuce rovněž třeba dbát na adekvátní užití jazykových prostředků. Nestačí se jaksi naučit pouze pár slovíček a gramatických pravidel, je nutné, aby je žák či student dovedl použít vhodným způsobem. Tuto vlastnost nazýváme komunikativní kompetencí.

Budeme-li chtít někoho vybídnout k tomu, aby se posadil, byla by věta „Nehmen Sie bitte Platz!“ sice z hlediska gramatiky korektní, ale daleko zdvořileji působí věta, ve které užijeme modalního slovesa, namísto rozkazu. Pobídka tak bude znít: „Wollen Sie bitte Platz nehmen?“. Důležité je však připomenout, že při výuce jazyka nedochází k osvojování látky nijak nahodile. Tedy pro každý nácvik daného jazykového prostředku či řečové dovednosti existují jistá pravidla – postupy (metody).

4. 1. Jazykové prostředky a řečové dovednosti.

Výše zmíněné pojmy je třeba rozlišovat. Jazykovými prostředky označujeme čtyři základní stavební kameny, kterých je zapotřebí při učení se cizímu jazyku. Tyto jazykové prostředky se vzájemně prolínají, tedy ani bez jednoho se neobejdeme. Jazykové prostředky jsou klíčové pro řečové dovednosti, jež jsou důležitým pilířem komunikace. Komunikace se skládá ze dvou fází. Abychom se k něčemu mohli sami aktivně vyjádřit (ať už písemně nebo ústně), byli schopni odpovědět třeba na prostou otázku, je nutné této otázce rozumět. Tedy podíváme-li se blíže na následující řečové dovednosti v níže uvedené tabulce, shledáme, že čtení a psaní s porozuměním jsou činnosti receptivní a mluvený či ústní projev pak činnosti produktivní.