Interpunkce – čárky ve větě jednoduché a v souvětí

 

Interpunkce pomáhá přehledněji členit a strukturovat psaný text. V textu mluveném místo ní využíváme zvukové prostředky jako intonaci, pauzu, důraz a přízvuk apod.

Čeština disponuje různými interpunkčními znaménky. Patří k nim tečka, čárka, dvojtečka, středník, pomlčka, trojtečka, závorky, uvozovky, lomítko, spojovník a apostrof. Pravidla jejich užívání specifikují Pravidla českého pravopisu, lze je nalézt i v Internetové jazykové příručce.

S výjimkou některých uměleckých textů a snad některých speciálních textů odborných bychom s interpunkcí měli podle výše zmíněných pravidel zacházet. Mnoho uživatelů jazyka však s interpunkcí pracuje spíše intuitivně, řídí se strukturováním mluveného projevu (tam, kde by v řeči udělali pauzu, udělají čárku), což může vést k chybám. Důsledkem některých interpunkčních chyb může být významové znejasnění, či dokonce zmatení textu.

Někdy se říká, že interpunkce je nejobtížnější kapitola českého pravopisu. To je ovšem relativní. V jistém smyslu (odhlédneme-li od výjimek, které se podobně jako i v jiných pravopisných kapitolách objevují i zde) je interpunkce systém logický a relativně exaktní, což o některých jiných kapitolách pravopisu tak přesvědčivě tvrdit nelze (např. o psaní velkých písmen).

 

Nejrozsáhlejší a nejkomplikovanější část interpunkce tvoří psaní čárek.

Při výuce se většinou rozlišuje psaní čárek ve větě jednoduché a psaní čárek v souvětí. Některá pravidla v těchto podkapitolách jsou ovšem analogická.

Podobným způsobem vedle sebe mohou být kladeny větné členy v jednotlivé větě a věty v souvětí. Záleží na jejich vzájemném významovém poměru a typu spojení, zda mají být odděleny čárkou. Pokud jsou spojeny souřadně („stojí na téže úrovni“), píšeme mezi nimi čárku – s výjimkou případů, kdy jde o poměr slučovací a je mezi nimi spojka a, i, ani nebo, či. Jde-li o poměr odporovací, stupňovací či důsledkový, čárka se píše.
Příklady: Do školy se dostaví otec či matka dítětě. Můžeme jít pěšky nebo jet na kole. Nedorazil František ani Václav. (Ve všech případech jde o poměr slučovací, tedy bez čárky. V prostředním případě jde o souřadné spojení vět, v prvním a třetím případě o spojení větných členů.) Naopak: Čas běžel, a žádný dopis nepřicházel. (Poměr odporovací – spojku a lze nahradit spojkou ale, aniž by se změnil význam.) Příště už všechno bude v pořádku, sliboval, a dokonce nás zapřísahal, abychom ho zase vzali s sebou. (Poměr stupňovací.) Vyrazil jsem brzy, a proto jsem se stihl vrátit před setměním. (Poměr důsledkový.)

V jednoduché větě oddělujeme čárkou volně připojené větné členy: přístavky (Karel IV., otec vlasti, založil… – pozor, u tohoto typu přístavku je důležité i pořadí prvků. Pokud směřujeme od obecného členu ke jménu, čárky se nepíšou: Majitel firmy Karel Novotný včera ohlásil…, ale naopak: Karel Novotný, majitel firmy, včera ohlásil…), volné přívlastky apod. Oddělujeme je čárkami z obou stran!

Právě rozlišování rozvitých volných a těsných přívlastků je oblast, kde intuitivní psaní interpunkce často selhává a kde zároveň interpunkce mění význam sdělení. Tyto problematické rozvité přívlastky se nacházejí v postpozici (tzn. za jménem, které rozvíjejí) a liší se významem: přívlastky těsné nelze z věty vypustit, aniž by se význam zásadně změnil, jsou pro význam podstatné. Vymezují nebo specifikují význam rozvíjeného jména. Naproti tomu přívlastky volné jen přidávají dodatečnou informaci, explicitně formulují něco, co by v zásadě takto být řečeno nemuselo apod. Přívlastky těsné se neoddělují čárkami. Žáci uvedení v seznamu mohou odejít. – Spojení uvedení v seznamu je přívlastkem těsným, jde o důležité upřesnění, kterých žáků se oznámení týká (ti, kteří v seznamu uvedení nejsou, mají zůstat). Přívlastky volné se oddělují čárkami – a pozor, je třeba oddělit je z obou stran! Deštné pralesy, ohrožené dnes více než kdykoli v minulosti, hrají nezastupitelnou úlohu v ekosystému Země. Spojení ohrožené dnes více než kdykoli v minulosti je přívlastkem volným. Podstatou sdělení věty je, že deštné pralesy hrají nezastupitelnou úlohu… Informace, že jsou tyto pralesy dnes více než dříve ohrožené, je informace přidaná k tomuto základnímu sdělení navíc, i bez ní by základ věty nesl stejný význam. Mnohdy je ovšem k rozlišení, zda jde o přívlastek volný či těsný, třeba určitá znalost, kterou disponuje autor textu, ale nemusí jí disponovat čtenář – ten se pak při porozumění textu rozhoduje mj. i na základě interpunkce. – V některých případech může být i sporné, zda jde o přívlastek volný či těsný. Pokud nehrozí významové zkreslení, není v těchto případech zřejmě podstatné, kterou variantu zvolíme (tzn. buď bez čárek, nebo se dvěma čárkami - před a po přívlastku; varianta s jednou čárkou by správná určitě nebyla). Tam, kde je význam jednoznačný, bychom však měli správně rozlišovat.

Kromě přívlastků volných a těsných se interpunkčně (a sémanticky) liší i psaní tzv. přívlastku několikanásobného a postupně rozvíjejícího. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že přívlastek několikanásobný se skládá ze souřadně (na téže úrovni) spojených jednotlivých členů. Každý z těchto členů rozvíjí přímo rozvíjené jméno, nezávisle na ostatních. Mezi členy se píše čárka, pokud nejsou spojeny souřadicí spojkou. Praktickou pomůckou pro rozhodování, o kterou variantu jde (tedy jestli psát čárku, nebo ne) je zkusit si mezi členy přívlastku vložit takovou spojku – pokud to je možné, aniž by se změnil význam, jde o několikanásobný přívlastek: Byl to obrovský, nezapomenutelný, fantastický úspěch. Výrazy obrovský, nezapomenutelný, fantastický jsou několikanásobným přívlastkem (lze si říci: obrovský a nezapomenutelný a fantastický; každý z těchto jednotlivých výrazů se vztahuje přímo ke slovu úspěch). Pozor, zde neoddělujeme čárkou přívlastek z obou stran jako u několikanásobného přívlastku, čárky pouze nahrazují chybějící slučovací spojku (a, i, ani, nebo, či). Naproti tomu u přívlastku postupně rozvíjejícího nejde o souřadné spojení členů. Každý nově předřazený přívlastkový člen rozvíjí celek, který následuje. Mezi členy postupně rozvíjejícího přívlastku čárky nepíšeme: V sebelepším počítačovém programu se vždy najde nějaká nemilá programátorská chyba. V uvedené větě jsou hned 2 postupně rozvíjející přívlastky: sebelepším počítačovém (programu); nějaká nemilá programátorská (chyba). Podstatné jméno program je rozvito přívlastkem počítačový. Následně je celek počítačový program rozvit dalším přívlastkem sebelepší (proto nedává smysl varianta se spojkou: sebelepší a počítačový program). Stejně tak chyba – programátorská chyba – nemilá programátorská chyba – nějaká nemilá programátorská chyba (ani zde nelze smysluplně říct nějaká a nemilá a programátorská chyba).

Čárkou oddělujeme oslovení (pokud je uvnitř věty, čárky musí být z obou stran; pokud je na začátku, čárka je za ním; pokud je na konci, čárka musí být před ním) a tzv. vytčené větné členy či výrazy, také citoslovce. Mohl by ses, Petře, na to rozbité kolo ještě jednou podívat? Vraťte se, pánové! (Oslovení.) Hokej, ten si nedokázal odepřít. A teď je ještě budeme přemlouvat, princezničky. (Vytčené větné členy - ve větě tyto vytčené členy zastupují zájmena ten; je.) Bum, ozvalo se za okny. Mňau, přitiskla se mi k noze a třela hlavičku o nohavici, mňau, dala bych si ještě trochu mlíčka... (Citoslovce.)

V souvětí oddělujeme věty závislé od vět řídících (tzn. věty vedlejší od hlavních a také věty vedlejší stojící na různých úrovních). Pozor: vloženou větu závislou je třeba oddělit čárkami z obou stran! (Častou chybou je chybějící druhá čárka.) Student, který splní všechny předepsané povinnosti, získá zápočet. Ti, kteří na příští akci nedorazí, i ti, kteří dorazí pozdě, budou z celkového hodnocení vyřazeni. (Ve druhém případě jsou vložené věty dvě - kteří...nedorazí; kteří dorazí pozdě –; obě jsou z obou stran odděleny čárkami.)

Z obou stran se čárkami oddělují vsuvky. Alternativně lze v případě vsuvek místo čárek použít závorky, případně pomlčky – na obou stranách ale použijeme stejný typ interpunkce. (Někdy narážíme na případy, kdy je vsuvka oddělena zleva pomlčkou, ale zprava čárkou.) A to, jsem o tom přesvědčen, bude nakonec největší problém. Tato analýza (soudě podle dosavadních zkušeností) bude představovat nejnáročnější část zadání.

 

Upozornění na některé případy, v nichž se často chybuje:

Před některými spojovacími výrazy se píše čárka vždy (např. spojka ale, když, jestli…): s výjimkou případů, kdy je jimi uvozená věta osamostatněná a před ní je tečka (Tato povinnost neplatí pro cizince s trvalým pobytem v jiných zemích EU. To je ale samozřejmé. - Pokud by před druhou větou byla čárka a ale by bylo hned za čárkou, byl by to běžný případ, ale zde vyznačuje významový vztah mezi první a druhou větou.) Pro některé spojovací výrazy to však neplatí.

Spojovací výrazy než, jako: v těchto případech musíme rozlišovat, zda uvozují větu, nebo ne. Běhám rychleji než Petr. (Bez čárky, za než nenásleduje věta). Petr doskočil dál, než kam se povedlo doskočit mně. (S čárkou – jde o spojení vět.) Před rokem na tom byl Filip zhruba stejně jako Václav. Říkám vám, že se na festival zase nedostane nikdo z nás, jako jsme se tam nedostali ani minule. (Tyto příklady jsou analogické příkladům s výrazem než.) Specifickým případem je užití jako v situaci, kdy uvozuje řadu příkladů (tzv. příkladové jako) – zde čárku píšeme, i když nejde o větu. Mnozí z nás, jako třeba Petr, Marta, Oldřich či Richard, se rozhodli zajímavé nabídky využít. (Čárky jsou ve větě dvě - před jako, ale i za sérií příkladů, pokud věta pokračuje.)

Před spojkami nebo, či se čárka nepíše, jde-li o tzv. slučovací poměr, a píše se, jde-li o poměr vylučovací. Jde zhruba o rozlišení, zda jde o situaci „buď – anebo“ (ostré vyloučení, nemohou platit obě varianty zároveň, stojí ostře proti sobě), nebo jde o situaci, kdy mohou nastat obě možnosti zároveň nebo se aspoň nevylučují. Do Jablonce dojedete tramvají nebo autobusem. (Obě možnosti přicházejí v úvahu, lze si vybrat, nestojí proti sobě.) Avšak: Rozhodl ses jet do Jablonce tramvají, nebo autobusem? (Nyní jde o to zjistit, kterou variantu z obou možných si tázaný vybral, chceme to vědět přesně, není to jedno.) Podobně: Připravíme si dlátko nebo malý ostrý nožík… x Musíme se rozhodnout, zda budeme pracovat s dlátkem, nebo s malým ostrým nožíkem, a podle toho… Přidejte, nebo nestihneme začátek filmu!

Mohou nastat i případy, kdy píšeme čárku před spojkami, které jsou primárně slučovací (např. a, i). Např. pokud jsou použity v odporovacím významu: Koupil chleba, a na ovoce zapomněl. (Lze zaměnit za ale, význam zůstává týž.) Ve stupňovacím poměru: a dokonce, a nejen to… Nebo pokud se dostanou vedle jiného spojovacího výrazu: Zkusíme se tam přeci jen ještě jednou podívat, a když zase nic nenajdeme, poprosíme o pomoc paní Novákovou. Spojka a zde spojuje (jako slučovací souřadicí spojka) 2 hlavní věty Zkusíme se tam podívat a poprosíme o pomoc… Před druhou větu je však předřazena ještě věta vedlejší (když zase nic nenajdeme), závislá na druhé větě hlavní. Tato vedlejší věta musí být oddělena z obou stran čárkami. Ale v případě, že se vedle sebe ocitnou 2 spojovací výrazy jako zde, čárka se předsouvá před první z nich, třebaže podle přísné logiky měla následovat až po něm. Leckdy se čárka před spojkou a píše proto, že před ní končí vložená vedlejší věta či jiný syntaktický prvek (např. volně připojený větný člen), který musí být z obou stran čárkou oddělen. Napadlo ho, že v téhle situaci na zítřejší návštěvu možná vůbec nedojde, a jeho tušení se opravdu potvrdilo.

Specifický případ představují tzv. párové (či několikanásobné) spojovací výrazy. Např. buď – anebo; jednak – jednak, ať už – nebo; jak – tak; ani – ani. Před jejich druhým členem (případně dalšími členy) se čárka vždy píše. Navrhované řešení je jednak komplikované, jednak velice drahé. Srovnej: Nikdo mu nezavolal ani neposlal mail. Avšak: Nikdo mu ani nezavolal, ani neposlal mail. V první větě jde o jednoduché ani, které je spojkou souřadicí slučovací, čárka se nepíše. Ve druhé větě je ani zdvojeno, stává se párovým spojovacím výrazem a před druhým ani čárku musíme psát. Specifickou výjimku zde může představovat párový spojovací výraz ať (už) - nebo. Zde např. v některých denících čárky systematicky chybí. Důvodem je zřejmě to, že zde proti sobě stojí pravidlo o párových spojovacích výrazech a opozice tzv. slučovacího užití nebo a jeho vylučovacího užití: buď - nebo versus ať (už) - nebo. 

V některých případech se čárka nepíše, ačkoli podle základního pravidla by se psát měla. Jde např. o krátké, většinou jednoslovné vsuvky a o hodnotící, uvozující výrazy stojící na začátku věty. Pojedeme tam tuším za dva týdny ve středu. Není to myslím žádný problém. Samozřejmě že to nikomu neprozradím. Myslím že tam budou ještě dva tři další odborníci. Možná že si na nás ani nevzpomene. Psaní čárek v těchto případech by nebylo chybné (v prvních dvou větách by ovšem musely být vždy čárky 2), ale už není vyžadováno, psaní s čárkami je konzervativnější a za základní variantu je považováno psaní bez čárek. Je ale třeba rozlišovat typ Samozřejmě že vaše osobní informace nikomu neposkytneme od rozvitého větného vyjádření Je pro nás samozřejmé, že informace o klientech nikomu dalšímu neposkytujeme.