Teorie barvy
BARVA
1. Důležité pojmy Tón – je kvalita barvy a mění se mícháním barev mezi sebou Odstín – vzniká z každého tónu, který lomíme (mísíme s ) bílou či černou barvou, tedy zesvětlujeme a ztmavujeme Valér – je několik odstínů jednoho tónu, plynule spojených a vyjadřujících prostorový účin Harmonie – soulad několika barev Barevný akord – je souzvuk tónů, jde o vnitřní vztahy mezi barvami, o příbuznosti, protiklady a velikosti rozdílů. W Ostwald vytvořil pro svůj barevný kruh hledáčky, jejichž prostřednictvím hledáme dva, tři nebo čtyři barevné tóny tvořící harmonii Slepé barvy – tóny lomené šedou Asociace Synestézie
2. O barvě obecně
Problematika barvy je složitá ač si to mnozí nemyslí. Pracujeme s ní velmi často instinktivně. Učitel výtvarné výchovy by však měl vědět o barvách trochu více. Obecné zásady platí u všech barev stejně, ať používáme vodové, temperové, olejové, nátěrové nebo tiskařské. Je třeba vědět, že barvy lze studovat z různých hledisek – optického, fyzikálního, fyziologického, chemického, psychologického i uměleckého. Každá barva má svoji povahu, symboliku a působí na naši psychiku.
naznačíme si některá možná dělení a často užívané pojmy.
Barva je zrakový vjem. Smyslový a duchovní fenomén. Malířská barva je hmotný, výrazový prostředek a nástroj. V obraze je barva estetickým fenoménem. Barva není vlastností předmětu, jak se mnozí domnívají. Barevný vjem vzniká proniknutím světelných paprsků, odražených od předmětu, do oka, kde podráždí světločivé buňky. Nervovými drahami jsou vedeny do zrakového ústředí v mozku, kde vytváří zrakový vjem. Barva předmětu, její kvalita – světlost, průhlednost je dána množstvím světelných paprsků odražených od předmětu (část je pohlcena, část může předmětem projít). Bílá = nejméně pohlcených a nejvíce odražených paprsků Černá = nejvíce pohlcených a méně odražených paprsků - při průchodu všech paprsků je předmět průhledný.
Barvy vidíme jen ve světle, ve tmě žádnou nerozeznáme. Světlo je elektromagnetické záření, viditelné světlo se pohybuje mezi 400 – 700 nm a je složeno z barev spektra: indigová, modrá, zelená, žlutá, oranžová, červená. Toto světlo je možné sledovat při rozkladu světelného paprsku procházejícím skleněným trojbokým hranolem, nebo jako duhu. Světelné zdroje mají různé zabarvení a zároveň ovlivňují náš barevný vjem. Žárovka vydává teplé nažloutlé světlo, zářivka studené domodra.
Vjem každé barvy je dále ovlivněn barvou sousední. Žádná barva nestojí samostatně, takže například žlutá se zdá být vedle modré ještě teplejší, než kdybychom ji vnímali izolovaně. Vnímat barvu samostatně by bylo možné pouze tehdy, kdybychom se zavřeli do prostoru vymalovaném pouze touto barvou. I zde by musel být světelný zdroj, který by náš vjem mohl změnit.
3. Základní dělení barev aditivní – (základními barvami jsou červená, modrá a zelená) - součet těchto vlastně barevných světel dává dohromady bílé světlo - uplatňují se při ladění TV obrazovky, u počítačů, při osvětlování scény
subtraktivní – (základními barvami jsou červená, modrá a žlutá) - z nich namícháme všechny ostatní barvy a jejich součtem vzniká černá (v praxi spíše špinavá šeď) - jsou to barvy tzv. pigmentové, se kterými běžně pracujeme (akvarelové, temperové, olejové, nátěrové, syntetické)
3.1 U subtraktivních rozlišujeme barvy základní a podvojné
Za základní (elementární) považujeme tři barvy: červená, modrá a žlutá
- z nich namícháme všechny ostatní barvy, smícháním všech tří vzniká černá
- smícháním dvou, vznikají barvy podvojné a nezúčastněná je barva
komplementární (doplňková)
Č + M = F -------- Ž
M + Ž = Z -------- Č
Ž + Č = OR ------ M
podvojné (sekundární) – fialová, zelená a oranžová
Barvám, které stojí v barevném kruhu vedle sebe, říkáme příbuzné (žlutá – zelená, zelená – modrá… ), velice dobře se z nich míchají další tóny. Barvy, které stojí v kruhu proti sobě jsou komplementární, nedoporučují se míchat, protože se vzájemně ruší, vzniká hnědošedá - „špína“(Č - Z, M - OR, Ž - F).
Bílá a černá nejsou považovány za barvy,
- vyjadřují světlo a stín.
- společně vytvářejí největší kontrast a nejširší škálu (stupně šedé)
4. Barevné kontrasty Malba využívá barevných kontrastů – elementárního, komplementárního, světlostního, teplotního, kvalitativního, kvantitativního a simultánního.
KONTRASTY: jsou základními výrazovými prostředky malby a většinou jich obraze najdeme několik najednou. Elementární – je kontrast základních barev, tedy červené, žluté a modré. Často spojen s kvantitativním kontrastem, např. u Mondriana a fauvistů. Světlostní – kontrast světla a tmy, bílé a černé. Najdeme u Rembrandta. Teplotní – kontrast teplých a studených barev, které leží teplé na pravé polovině barevného kruhu a studené na levé polovině. Kubišta. Kvalitativní – kontrast sytých a bledých barev, lomené a nesyté odstíny dávají vyniknout těm sytým. Kvantitativní – kontrast velikostí , proporcí barevných ploch, velké x malé. U Kandinského, Mondriana. Komplementární – kontrast doplňkových barev červená x zelená, modrá x oranžová, žlutá x fialová. Gogh. Simultánní – je nepřesný komplementární kontrast tzn. když jednu část doplňku tvoří dvě barvy (oranžově červená vyvolá zelené modré záblesky). Může při tom dojít ke kmitání barvy, tedy dojmu pohybu. Gogh, Munch.
5. Uspořádání barev
Po přehlednost jsou barvy uspořádávány do různých barvových systémů. Také pojmenování barev není zcela jednotné, proto každá barva v systému má své místo a většinou také číslo, to totiž nejlépe vyjádří polohu barvy zejména v prostorovém systému. První barvový systém je znám již z konce 16. století.
Nejednodušším systémem je barvový kruh. Izák Newton (17. st.) použil rozkladu bílého světla na barevné a podle toho sestavil sedmidílný kruh, kde figuruje barva indigová (= FM). J. W. Goethe (19. st.) vypracoval šestibarevný kruh -Ž, OR, Č, F, M, Z. Velmi známý je osmnáctidílný kruh W. Ostwalda (20. st.), který vypracoval i rozvinutější verze 24 a 48 dílů). Tento kruh je charakteristický posunutím komplementárních barev, tzn. místo komplementárních dvojic M - OR a F - Ž se zde objevuje M - Ž a F - ŽZ.
Barvových kruhů existuje velké množství, jelikož si je upravovali i sami malíři – impresionisté, V. van Gogh, P. Klee, W. Kandinsky, B. Kubišta… Rozdíl mezi nimi je, velmi jednoduše řečeno, v množství barev, ze kterých vycházejí (ze tří – Č,M,Z, čtyř – Č,M, Ž,Z, šesti a sedmi), a v tom, kolik barev u nich následně vytvoří (6, 12, 14, 18…). Malíři také často základní barvy „posunují“ a vytvářejí vlastní základní barvy (např. Kubišta – Ž = okrová, Č = starorůžová atd.)
Většina systematiků, kteří se uspořádáním barev zabývali a vytvářeli systémy, nejsou malíři, nýbrž vědci – přírodovědci, fyzici, lékaři.
Jmenujme alespoň některé autory a jejich systémy: Chevreulova polokoule, 1839 (pól černá, střed podstavy bílá, na rovníku barvy) Rungeho koule, 1810 (dělená rovnoběžkami a poledníky, póly bílá a černá, barvy jsou na rovníku) Munsellův strom, 1915 (nepravidelný, nahoře černá, dole bílá) Ostwaldův spojený dvojkužel, 1917 (ve vrcholech bílá, černá a na okraji podstavy barvy) Hickethierova krychle, 1940 (nejpřesnější pojmenování barev je číslování např.- B 000, Ž 900, OR 990, Č 090, F 099, M 009, Z 909, ČR 999) Küppersův klenec, 1972
Některé dnes užívané normy: CIE 1935 – kužel, kde základem je hyperboloidní trojúhelník . DIN 1955 – je kužel s černým vrcholem a s vypouklou podstavou s bílým středem. NCS 1968 – (Natural color systém) vychází ze 4 barev, je sestaven do trojúhelníkových listů, jejichž svislou osu tvoří škála černo-bílá. ACC SYSTÉM 1978 – je válec sestavený z listů o 100 barvách, osa je bílo-černá.
Pracujeme-li na počítači vybíráme si nejčastěji ze systému: RGB (rot - červená, grün - zelená, blau - modrá) CMYK (cyan – tyrkys, magenta – purpur, yelow – žlutá, k – černá)