Průvodce tématem
6) Historik a text I – stanovení tématu, odborný text, analýza, interpretace, syntéza, sdělení textu; historikovy texty: článek, studie, monografie, popularizační text atd.
Základním předpokladem sepsání článku, studie, eseje, monografie, popularizačního článku, bakalářské či diplomové práce atd. je volba tématu. Ačkoli si každý autor může samozřejmě zvolit jakékoliv téma, měl by respektovat určitá pravidla a rady, jak při výběru postupovat – platí to v první řadě pro začínající autory, kteří nemají se psaním dostatečnou zkušenost. Zde je tedy několik základních rad:
1) Všem autorům doporučuji, aby si vybrali téma, k němuž mají nějaký vztah, které je třeba i baví a s nímž jsou již alespoň částečně seznámeni. Řada studentů se dopouští chyby, že si volí z povinnosti první téma, které je napadne, nebo dokonce přímo požádají vyučujícího, aby jim nějaké téma určil. Mám za to, že je to špatně – tam, kde chybí osobní zaujetí a zájem, vytrácí se radost z práce, což se nezřídka projeví i v úsilí, jež autor do práce vloží. I když osobní zaujetí jistě není zárukou sepsání kvalitní práce, je vždy lepší, když se člověk zabývá něčím, co mám rád, o co má zájem. Na druhou stranu je třeba říct, že ne vše, co bychom rádi napsali, je možné realizovat – viz další body.
2) Základním předpokladem volby jakéhokoli tématu je předpoklad, že máte pro zvolenou problematiku dostatek materiálů a zdrojů – každý odpovědný školitel tedy studenta před zadáním práce vždy požádá, aby připravil seznam všech zdrojů, z nichž bude zvolené téma rozebírat – základním předpokladem je tedy dostatečná heuristika. Pokud chcete například psát nějaké specifické téma z amerických dějin, k němuž se potřebujete dostat k pramenům v USA, a víte, že nemáte na letenku a že se tam v nejbližší době nevyprávíte, pak není možné si takové téma zvolit (na druhou stranu je třeba konstatovat, jak již víme z předchozích přednášek, že k řadě materiálů k americkým dějinám se dostaneme prostřednictvím internetu, nebo v knihovně JFK v Berlíně); přijde-li za mnou student, že chce zpracovat téma z francouzských nebo ruských dějin a zároveň mi sdělí, že nemluví francouzsky respektive rusky, sdělím mu, že na takovém tématu pracovat nemůže. Volba tématu je tedy závislá na dostupnosti materiálů a schopnostech autora s nimi pracovat (zejména jazykových!!!). Zde jen malá poznámka: budete-li chtít zpracovávat české dějiny minimálně do roku 1918, bude se vás vedoucí práce pravděpodobně tázat, mluvíte-li německy, pro starší dějiny i latinsky.
3) Volbu tématu ovlivňuje i zamýšlený rozsah práce a stanovené cíle – chcete-li napsat bakalářskou práci, jež předepisuje minimálně 40 stran textu, nemůžete zvolit nějaké velmi složité téma, na něž byste potřebovali třeba 150 stran textu – osobně vždy svým studentům doporučuji, aby téma svých bakalářských či diplomových prací co nejvíce zužovali, aby se raději zaměřili na nějaký dílčí problém než na hodnocení nějaké dlouhé časové etapy, nebo složitého fenoménu. I když zkušený historik je schopen formou eseje napsat text o dějinách Československa po roce 1918 třeba na 20 či 30 stran, začínající autor takový složitý úkol velmi pravděpodobně nezvládne.
Máme-li stanovené téma práce, provedli jsme heuristiku, načetli většinu potřebných zdrojů, jsme připraveni pustit se do psaní. Při psaní bakalářské a diplomové práce se od každého studenta čeká, že předloží odborný text.
Co odborný text je? Z některých historických textů se zdá, že podstatou odborného textu je jeho co největší složitost a komplikovanost – čím složitější větné konstrukce, komplikovanější argumenty, čím více cizích slov, tím jako by historický text získával nálepku odborný. Některé texty jsou občas tak složité, že se zdá, že jim nikdo nerozumí. Historický text se ale nestává odborným tím, že není nikomu srozumitelný. Pokud autor není schopen napsat text jednoduše byť o nepochybně složitých jevech, nevypovídá to o tom, že je větším odborníkem, ale spíše o tom, že nezvládá umění sdělit složité skutečnosti jednoduchým jazykem. Historický text se tedy nestává odborným tím, že na jedné straně najdete 100 cizích slov a větu na tři čtvrtě strany. Jak ještě uvidíme v pozdějších přednáškách, sepsat text srozumitelným jazykem, je velkým uměním (tím nechci říct, že některé stěží pochopitelné texty nemohou být objevné!!!).
Co je tedy podstatou odborného textu? Někteří řeknou přinést něco nového, nějaký nový zargumentovaný pohled na věc? Podstatou odborného textu je nepochybně vést kritickou diskusi s již předloženými pohledy na dějiny či nějaký konkrétní problém a pokusit se do této diskuse přinést něco vlastního, něco nového. To nové však musí být podloženo argumenty. Odborný text je proto vybaven širokým poznámkovým aparátem, o nějž se autor ve svých argumentech opírá (dává tím též najevo, že si je vědom odborné diskuse o tématu vedené). Řada historiků se shoduje, že podstatou odborného textu je analýza a interpretace!
Podle některých definic je analýza, neboli rozbor, vědecká metoda založená na dekompozici celku na elementární části. Cílem analýzy je identifikovat podstatné a nutné vlastnosti elementárních částí celku, poznat jejich podstatu a zákonitosti. Analýza znamená rozbor, metodu zkoumání složitějších skutečností rozkladem na jednodušší. Protikladem analýzy je syntéza. Podle Nového akademického slovníku cizích slov je analýza „rozbor, zejména jako všeobecná metoda zkoumání jednotlivých složek a vlastností nějakého předmětu, jevu, činnosti; myšlenkové nebo faktické rozkládání jednoho na mnohé, celku na části, děje na akty (opak syntéza)“ – jedná se tedy o zkoumání stavu a vývoje nějakého jevu a jeho součástí.
Analýza bude hlavní podstatou jakéhokoli zkoumání při přípravě bakalářských či diplomových prací. Pojďme si alespoň stručně ukázat jak využít analytického rozboru na dvou příkladech:
1) Budeme-li například zkoumat dějiny občanské války v Anglii v letech 1640-1660, narazíme na velké množství rozporuplných hodnocení a názorů na toto období. V dřívějších dobách bylo toto období nálepkováno jako buržoazní revoluce, což je jev dávno překonaný navzdory tomu, že mnozí historikové jej stále používají – díky analýze řady historiků, kteří se tomuto období věnovali, dnes již víme, že na oněch převratných událostech se žádná buržoazie nepodílela, že to celá událost byla záležitostí vládnoucích elit, tzv. politického národa (buržoazie se v té době v Anglii teprve rodila). Analýza prací některých vlivných britských historiků, jako byl třeba Christopher Hill, také jednoznačně prokáže, že byli při hodnocení těchto událostí silně ovlivněni marxistickým světovým názorem. V tomto případě nám tedy pečlivý rozbor toho, kdo se podílel na bojích za občanské války, pomůže odhalit nepravdivé hodnocení těchto událostí. Jiní historikové pro změnu označovali toto období nálepkou puritánská revoluce, což je jistě blíže pravdě než označení buržoazní revoluce, nicméně ani toto označení zcela nesedí. Při pečlivém rozboru totiž zjistíme, že kalvínské náboženské skupiny měly na události v letech 1640-1660 opravdu značný vliv, podstatou sporu však byla otázka politického uspořádání, zejména vymezení pravomocí mezi Korunou a tzv. politickým národem, zastoupeným v parlamentu. Nelehké analýzy velmi složitých událostí v Anglii v letech 1640-1660, které vyžadují velké množství práce a načteného materiálu, historikovi pomáhají stanovit obecné názory, jež může kdokoli zpochybnit, bude-li pro to mít dostatečné argumenty. (srv. diskusi v první kapitole diplomové práce Tumis, Stanislav, Radikální náboženství a jeho vliv na anglickou společnost a politiku v letech 1649-1660, Diplomová práce, Praha 2005).
2) Jiným velmi kontroverzním tématem v dnešní historiografii je otázka židovsko-arabského (palestinského) konfliktu. Kontroverznosti tématu bezpochyby napomáhá, že se nejedná o uzavřený problém. Budete-li se zabývat například kteroukoli válkou, vedenou po vyhlášení státu Izrael v roce 1948, narazíte na velké množství často velmi protichůdných pohledů na věc. Je nepochybné, že budete-li číst historickou analýzu nějakého izraelského historika a srovnáte ji s prací arabského historika, budete mít pocit, jakoby oba psali o něčem jiném (tady bezpochyby generalizuji, protože i mezi izraelským a židovskými historiky se najdou tzv. revizionistické proudy, které politiku izraelského státu kritizují – srv. analýzy autora této studijní opory: Tumis, Stanislav: The Israeli-Palestinian Conflict in the Context of the Holocaust, in: Prague Papers on History of International Relations. Institute of World History – History of International Relations Department, Praha 2006, s. 187-203; Tumis, Stanislav, Marc Ellis’ Responses to Holocaust, in: Prague Papers on History of International Relations. Institute of World History – History of International Relations Department, Universität Wien, Prague - Wien 2008, s. 457-468). Do tohoto konfliktu se samozřejmě promítají i zájmy velmocí – úplně jiný přístup k problému většinou najdete americké historiografii a jiný v sovětské (ruské). Úkolem analýzy je odhalit, jaké, většinou ideologické, nacionalistické a jiné vlivy vstupují do hodnocení těchto událostí a argumentovat (vést diskusi), proč jednotliví autoři interpretují události tak, jak je interpretují. Takový rozbor pomůže, kterémukoli pisateli, jenž se touto složitou tematikou zabývá, přinést vlastní pohled na věc, interpretovat události.
Již jsem se zmiňoval o tom, že opakem analýzy je syntéza. Syntéza je definována jako obecné označení pro proces spojování dvou nebo více částí do jednoho celku – co takovým postupem vzniklo je syntetické. Analýza a syntéza se tedy doplňují – analýza pomáhá rozkládat celek na součásti a syntéza je opětovně skládá v celek.
Po kvalitně odvedené analytické práci, doplněné případně syntézou, se badatel může odhodlat k interpretaci – výkladu, vysvětlení a objasnění historických jevů.
Historikovy texty:
-každý historik je po absolvování studia postaven před úkol psát odborné i popularizační texty – nejrůznější články (většinou do periodicky vydávaných časopis, které mají většinou analytický charakter; nezřídka slouží jako přípravná fáze k sepsání nějaké větší práce – monografie), studie, eseje atd. Vrcholným dílem každého historika bývají monografie, což je komplexní vědecké dílo věnované jednomu konkrétnímu tématu, osobnosti, a mývá syntetický charakter).
-většina historiků je postavena též před úkol napsat čas od času populárně-vědecký text (srv. například historický časopis Dějiny a současnost) – takový článek většinou bývá kratší (i když to nemusí být pravidlem), analytická, syntetická a interpretační rovina je zjednodušena, většinou nemívá poznámkový aparát (jen například výčet několika knih, z nichž autor čerpal), bývá doprovázen obrazovým materiálem, tabulkami atd. Cílem populárně-vědeckého článku není většinou vést odbornou, kritickou rozpravu a diskusi, protože je určen okruhu široké veřejnosti.
(srv. Tumis, S. – Jakubec, I., Podzemní Londýn, in: Dějiny a současnost, roč. xxxii, č. 2, Praha 2010, s. 41-43)
Základním předpokladem sepsání článku, studie, eseje, monografie, popularizačního článku, bakalářské či diplomové práce atd. je volba tématu. Ačkoli si každý autor může samozřejmě zvolit jakékoliv téma, měl by respektovat určitá pravidla a rady, jak při výběru postupovat – platí to v první řadě pro začínající autory, kteří nemají se psaním dostatečnou zkušenost. Zde je tedy několik základních rad:
1) Všem autorům doporučuji, aby si vybrali téma, k němuž mají nějaký vztah, které je třeba i baví a s nímž jsou již alespoň částečně seznámeni. Řada studentů se dopouští chyby, že si volí z povinnosti první téma, které je napadne, nebo dokonce přímo požádají vyučujícího, aby jim nějaké téma určil. Mám za to, že je to špatně – tam, kde chybí osobní zaujetí a zájem, vytrácí se radost z práce, což se nezřídka projeví i v úsilí, jež autor do práce vloží. I když osobní zaujetí jistě není zárukou sepsání kvalitní práce, je vždy lepší, když se člověk zabývá něčím, co mám rád, o co má zájem. Na druhou stranu je třeba říct, že ne vše, co bychom rádi napsali, je možné realizovat – viz další body.
2) Základním předpokladem volby jakéhokoli tématu je předpoklad, že máte pro zvolenou problematiku dostatek materiálů a zdrojů – každý odpovědný školitel tedy studenta před zadáním práce vždy požádá, aby připravil seznam všech zdrojů, z nichž bude zvolené téma rozebírat – základním předpokladem je tedy dostatečná heuristika. Pokud chcete například psát nějaké specifické téma z amerických dějin, k němuž se potřebujete dostat k pramenům v USA, a víte, že nemáte na letenku a že se tam v nejbližší době nevyprávíte, pak není možné si takové téma zvolit (na druhou stranu je třeba konstatovat, jak již víme z předchozích přednášek, že k řadě materiálů k americkým dějinám se dostaneme prostřednictvím internetu, nebo v knihovně JFK v Berlíně); přijde-li za mnou student, že chce zpracovat téma z francouzských nebo ruských dějin a zároveň mi sdělí, že nemluví francouzsky respektive rusky, sdělím mu, že na takovém tématu pracovat nemůže. Volba tématu je tedy závislá na dostupnosti materiálů a schopnostech autora s nimi pracovat (zejména jazykových!!!). Zde jen malá poznámka: budete-li chtít zpracovávat české dějiny minimálně do roku 1918, bude se vás vedoucí práce pravděpodobně tázat, mluvíte-li německy, pro starší dějiny i latinsky.
3) Volbu tématu ovlivňuje i zamýšlený rozsah práce a stanovené cíle – chcete-li napsat bakalářskou práci, jež předepisuje minimálně 40 stran textu, nemůžete zvolit nějaké velmi složité téma, na něž byste potřebovali třeba 150 stran textu – osobně vždy svým studentům doporučuji, aby téma svých bakalářských či diplomových prací co nejvíce zužovali, aby se raději zaměřili na nějaký dílčí problém než na hodnocení nějaké dlouhé časové etapy, nebo složitého fenoménu. I když zkušený historik je schopen formou eseje napsat text o dějinách Československa po roce 1918 třeba na 20 či 30 stran, začínající autor takový složitý úkol velmi pravděpodobně nezvládne.
Máme-li stanovené téma práce, provedli jsme heuristiku, načetli většinu potřebných zdrojů, jsme připraveni pustit se do psaní. Při psaní bakalářské a diplomové práce se od každého studenta čeká, že předloží odborný text.
Co odborný text je? Z některých historických textů se zdá, že podstatou odborného textu je jeho co největší složitost a komplikovanost – čím složitější větné konstrukce, komplikovanější argumenty, čím více cizích slov, tím jako by historický text získával nálepku odborný. Některé texty jsou občas tak složité, že se zdá, že jim nikdo nerozumí. Historický text se ale nestává odborným tím, že není nikomu srozumitelný. Pokud autor není schopen napsat text jednoduše byť o nepochybně složitých jevech, nevypovídá to o tom, že je větším odborníkem, ale spíše o tom, že nezvládá umění sdělit složité skutečnosti jednoduchým jazykem. Historický text se tedy nestává odborným tím, že na jedné straně najdete 100 cizích slov a větu na tři čtvrtě strany. Jak ještě uvidíme v pozdějších přednáškách, sepsat text srozumitelným jazykem, je velkým uměním (tím nechci říct, že některé stěží pochopitelné texty nemohou být objevné!!!).
Co je tedy podstatou odborného textu? Někteří řeknou přinést něco nového, nějaký nový zargumentovaný pohled na věc? Podstatou odborného textu je nepochybně vést kritickou diskusi s již předloženými pohledy na dějiny či nějaký konkrétní problém a pokusit se do této diskuse přinést něco vlastního, něco nového. To nové však musí být podloženo argumenty. Odborný text je proto vybaven širokým poznámkovým aparátem, o nějž se autor ve svých argumentech opírá (dává tím též najevo, že si je vědom odborné diskuse o tématu vedené). Řada historiků se shoduje, že podstatou odborného textu je analýza a interpretace!
Podle některých definic je analýza, neboli rozbor, vědecká metoda založená na dekompozici celku na elementární části. Cílem analýzy je identifikovat podstatné a nutné vlastnosti elementárních částí celku, poznat jejich podstatu a zákonitosti. Analýza znamená rozbor, metodu zkoumání složitějších skutečností rozkladem na jednodušší. Protikladem analýzy je syntéza. Podle Nového akademického slovníku cizích slov je analýza „rozbor, zejména jako všeobecná metoda zkoumání jednotlivých složek a vlastností nějakého předmětu, jevu, činnosti; myšlenkové nebo faktické rozkládání jednoho na mnohé, celku na části, děje na akty (opak syntéza)“ – jedná se tedy o zkoumání stavu a vývoje nějakého jevu a jeho součástí.
Analýza bude hlavní podstatou jakéhokoli zkoumání při přípravě bakalářských či diplomových prací. Pojďme si alespoň stručně ukázat jak využít analytického rozboru na dvou příkladech:
1) Budeme-li například zkoumat dějiny občanské války v Anglii v letech 1640-1660, narazíme na velké množství rozporuplných hodnocení a názorů na toto období. V dřívějších dobách bylo toto období nálepkováno jako buržoazní revoluce, což je jev dávno překonaný navzdory tomu, že mnozí historikové jej stále používají – díky analýze řady historiků, kteří se tomuto období věnovali, dnes již víme, že na oněch převratných událostech se žádná buržoazie nepodílela, že to celá událost byla záležitostí vládnoucích elit, tzv. politického národa (buržoazie se v té době v Anglii teprve rodila). Analýza prací některých vlivných britských historiků, jako byl třeba Christopher Hill, také jednoznačně prokáže, že byli při hodnocení těchto událostí silně ovlivněni marxistickým světovým názorem. V tomto případě nám tedy pečlivý rozbor toho, kdo se podílel na bojích za občanské války, pomůže odhalit nepravdivé hodnocení těchto událostí. Jiní historikové pro změnu označovali toto období nálepkou puritánská revoluce, což je jistě blíže pravdě než označení buržoazní revoluce, nicméně ani toto označení zcela nesedí. Při pečlivém rozboru totiž zjistíme, že kalvínské náboženské skupiny měly na události v letech 1640-1660 opravdu značný vliv, podstatou sporu však byla otázka politického uspořádání, zejména vymezení pravomocí mezi Korunou a tzv. politickým národem, zastoupeným v parlamentu. Nelehké analýzy velmi složitých událostí v Anglii v letech 1640-1660, které vyžadují velké množství práce a načteného materiálu, historikovi pomáhají stanovit obecné názory, jež může kdokoli zpochybnit, bude-li pro to mít dostatečné argumenty. (srv. diskusi v první kapitole diplomové práce Tumis, Stanislav, Radikální náboženství a jeho vliv na anglickou společnost a politiku v letech 1649-1660, Diplomová práce, Praha 2005).
2) Jiným velmi kontroverzním tématem v dnešní historiografii je otázka židovsko-arabského (palestinského) konfliktu. Kontroverznosti tématu bezpochyby napomáhá, že se nejedná o uzavřený problém. Budete-li se zabývat například kteroukoli válkou, vedenou po vyhlášení státu Izrael v roce 1948, narazíte na velké množství často velmi protichůdných pohledů na věc. Je nepochybné, že budete-li číst historickou analýzu nějakého izraelského historika a srovnáte ji s prací arabského historika, budete mít pocit, jakoby oba psali o něčem jiném (tady bezpochyby generalizuji, protože i mezi izraelským a židovskými historiky se najdou tzv. revizionistické proudy, které politiku izraelského státu kritizují – srv. analýzy autora této studijní opory: Tumis, Stanislav: The Israeli-Palestinian Conflict in the Context of the Holocaust, in: Prague Papers on History of International Relations. Institute of World History – History of International Relations Department, Praha 2006, s. 187-203; Tumis, Stanislav, Marc Ellis’ Responses to Holocaust, in: Prague Papers on History of International Relations. Institute of World History – History of International Relations Department, Universität Wien, Prague - Wien 2008, s. 457-468). Do tohoto konfliktu se samozřejmě promítají i zájmy velmocí – úplně jiný přístup k problému většinou najdete americké historiografii a jiný v sovětské (ruské). Úkolem analýzy je odhalit, jaké, většinou ideologické, nacionalistické a jiné vlivy vstupují do hodnocení těchto událostí a argumentovat (vést diskusi), proč jednotliví autoři interpretují události tak, jak je interpretují. Takový rozbor pomůže, kterémukoli pisateli, jenž se touto složitou tematikou zabývá, přinést vlastní pohled na věc, interpretovat události.
Již jsem se zmiňoval o tom, že opakem analýzy je syntéza. Syntéza je definována jako obecné označení pro proces spojování dvou nebo více částí do jednoho celku – co takovým postupem vzniklo je syntetické. Analýza a syntéza se tedy doplňují – analýza pomáhá rozkládat celek na součásti a syntéza je opětovně skládá v celek.
Po kvalitně odvedené analytické práci, doplněné případně syntézou, se badatel může odhodlat k interpretaci – výkladu, vysvětlení a objasnění historických jevů.
Historikovy texty:
-každý historik je po absolvování studia postaven před úkol psát odborné i popularizační texty – nejrůznější články (většinou do periodicky vydávaných časopis, které mají většinou analytický charakter; nezřídka slouží jako přípravná fáze k sepsání nějaké větší práce – monografie), studie, eseje atd. Vrcholným dílem každého historika bývají monografie, což je komplexní vědecké dílo věnované jednomu konkrétnímu tématu, osobnosti, a mývá syntetický charakter).
-většina historiků je postavena též před úkol napsat čas od času populárně-vědecký text (srv. například historický časopis Dějiny a současnost) – takový článek většinou bývá kratší (i když to nemusí být pravidlem), analytická, syntetická a interpretační rovina je zjednodušena, většinou nemívá poznámkový aparát (jen například výčet několika knih, z nichž autor čerpal), bývá doprovázen obrazovým materiálem, tabulkami atd. Cílem populárně-vědeckého článku není většinou vést odbornou, kritickou rozpravu a diskusi, protože je určen okruhu široké veřejnosti.
(srv. Tumis, S. – Jakubec, I., Podzemní Londýn, in: Dějiny a současnost, roč. xxxii, č. 2, Praha 2010, s. 41-43)
Naposledy změněno: čtvrtek, 27. září 2012, 14.44