Při práci s jazykem občas dochází k porušení náležité větné struktury. Existuje několik frekventovanějších typů takových porušení větné stavby.

Tyto odchylky mohou být záměrné a mohou ve výpovědi plnit určitou funkci – pak jde o tzv. motivované odchylky (mohou být hodnoceny jako tzv. rétorické či poetické figury) –, anebo k nim dochází nedopatřením a považujeme je za chyby (odchylky nemotivované). Někdy však nelze jednoznačně určit, o který z obou případů se jedná. Při jejich hodnocení hraje jistou roli i charakter projevu a komunikační situace (např. co lze omluvit v projevu mluveném a improvizovaném, neformálním, soukromém, nemá už místo v projevu psaném a veřejném, oficiálním…)

 

K odchylkám z pravidelné větné stavby patří:

  • Elipsa (výpustka): určité slovo (či část výpovědi) chybí, je vynecháno. Nevím co s tím (mám dělat). Já už prostě nemůžu (pokračovat…). Já (jsem) měl hlad. Zpravidla nejde o chybu, vypuštěná část výpovědi je jasná z kontextu. Někdy ale může elipsa působit např. nevhodně neformálně, a je tedy lépe vyhnout se jí; může nastat i případ, kdy může vést k významovému znejasnění.
  • Parenteze (vsuvka): do věty je vložena nějaká doplňující informace, která do větné syntaktické struktury nezapadá, je syntakticky nezačleněná. Zpravidla představuje jinou rovinu sdělení (např. vyjadřuje postoj mluvčího k obsahu sdělení, nějakou okolnost, hodnocení apod.). Syntaktická struktura je tak přerušena. Vsuvky se oddělují z obou stran čárkami, někdy pomlčkami, ještě přehlednější je umístit je do závorek. Vsuvka není chyba, může však komplikovat porozumění textu (snižuje přehlednost sdělení, zvláště pokud je rozsáhlejší nebo pokud se vsuvky hromadí) a může být příčinou chyby: někdy rozsáhlejší vsuvka způsobí následný anakolut (viz níže – mluvčí ztratí přehled o tom, jak výpověď zahájil, a pokračuje jinak, než by měl). V komplikovanějších textech, v případě rozsáhlejší vsuvky apod. je vhodné uvažovat o jejím nejlepším umístění (pokud by mohla způsobit problémy s porozuměním, lze ji třeba umístit až za větu, jako samostatnou větnou jednotku, případně na samotný konec věty do závorky apod.).
  • Apoziopeze (neukončená výpověď): záměrná – ponecháme výpověď otevřenou, adresát si má chybějící část domyslet; nezáměrná – výpověď je nějak přerušena (někdo mluvčího přeruší, skočí mu do řeči, nebo je přerušení způsobeno jinak situačně). V psaném textu bývá signalizována třemi tečkami, někdy pomlčkou. Ani apoziopeze nebývá hodnocena jako chyba. Už se nemohl dočkat, až s ní zůstane sám. A když konečně všichni odešli…
  • Samostatný větný člen (v antepozici – před větou; v postpozici – za větou): určitý výraz je vytčený, vyčleněný mimo vlastní větu, přestává do ní být přímo syntakticky začleněn (ve větě ho zastupuje určitý odkazovací výraz). Taková struktura má za úkol něco zdůraznit, může být výrazem emocionální angažovanosti apod. Častěji se vyskytuje v bezprostředním mluveném textu, případně v uměleckých textech. V těchto případech má samostatný větný člen své místo, je situačně či funkčně ospravedlněn. V projevech oficiální povahy s tímto prostředkem pracujeme raději opatrně, uměřeně, jeho vyšší frekvence může vést ke snížení stylové úrovně vyjádření. Ona si jí vůbec nevšimla, té chyby! Zdravý spánek, to je základ.

 

Výše uvedené případy odchylek bývají celkem běžné a většinou je nepovažujeme za chyby. Jinak je tomu u následujících typů, kde se naopak často o chybu jedná. V neoficiálním mluveném projevu jsou ovšem poměrně časté, někdy jsou výrazem ekonomie vyjádření (zeugma – viz níže). V textech psaných, ale i v mluvených textech oficiálního charakteru bychom se jim pokud možno měli vyhýbat.

  • Anakolut (vyšinutí z větné vazby): během výpovědi mluvčí opustí náležitou syntaktickou strukturu, další část věty nenavazuje syntakticky správně na část předchozí. Zpravidla jde o důsledek toho, že během výpovědi (například v důsledku odbočky, vložených vedlejších rozvíjejících vět, vsuvky apod.) ztratíme přehled o tom, jakým způsobem jsme výpověď zahájili, a dokončíme ji jinak, než bychom měli. Případně může jít naopak o důsledek nedostatečné výpovědní perspektivy (zahajujeme výpověď, aniž bychom měli jasnou představu o tom, jak ji budeme dále rozvíjet, a později se způsob zahájení ukáže jako nevhodný). Který žák nasbírá nejvíce papíru, bude napsáno jeho jméno na nástěnce. Naši hráči, když přijedou do ciziny, dobře se jim hraje.
  • Zeugma (spřežení vazeb, zanedbání dvojí vazby): často jde o případy, kdy se vedle sebe ve výpovědi objeví několik sloves, z nichž každé vyžaduje jiné doplnění (liší se např. v pádu, někdy jde o předložkovou vazbu a jindy o bezpředložkovou apod.), ale všechna tato slovesa jsou spojena mechanicky jen s jedním tvarem. Včera jsem viděl a mluvil s Petrem. (Správně: Včera jsem viděl Petra a mluvil s ním.) Nemusí ovšem jít o slovesa: Žádáme cestující, aby pro příchod a odchod k vlakům použili podchod. (Příchod k vlakům – avšak odchod od vlaků.) Mluvíme o rozdílu hmotnosti před a po porodu. (…před porodem a po něm.)
  • Atrakce (spodoba): tvar určitého slova je (chybně) změněn podle jiného, blízkého slova. Je širší než delší (správně: dlouhý). Před tisíci diváky (správně: diváků). – V některých takovýchto ustálených vazbách to již není považováno za chybu.
  • Kontaminace (směšování vazeb): nesprávně použijeme jinou vazbu, než bychom měli, zpravidla pod vlivem jiného, významově blízkého či podobného slova, případně podobné frekventované vazby. Jako součást domácí literatury byla pokládána i díla psaná latinsky. (Správně: Za součást… - správná vazba je pokládat něco za něco, oproti např. vnímat, hodnotit něco jako něco…)


Naposledy změněno: pondělí, 15. března 2021, 15.22