Průvodce tématem
Převzato z online přístupného textu Miroslava Hrocha Úvod do studia dějepisu - srv. history.czechian.net/DOWNLOAD/Miroslav_Hroch.doc
(upraveno číslování kapitol)
1. KAPITOLA – METODY HISTORIKOVY PRÁCE
Nejdůležitější je kritika pramenů na jedné straně a vlastní písemné zpracování výsledků analýzy na straně druhé.
Pramenné a mimopramenné poznání
Pramenné – heuristika, vnitřní a vnější kritika, informace z pramene.
Mimopramenné – 3 skupiny ( osobní zkušenost, dosavadní výsledky historické vědy, výsledky ostatních věd, které mají vztah ke sledovanému tématu ).
Induktivní a deduktivní metoda.
Indukce – metoda empirického studia jevů, které přechází od jednotlivých faktů k obecnějším údajům.
Indukce – úplná (zjistíme, že v 17. stol. každý rolník musel vykonat tolik roboty )
-neúplná (odhadujeme průměrný plat dělníka v továrně v meziválečném období)
Záleží to na pramenech. Z urbářů se dozvíme, kolik té roboty bylo, kdežto výplatní záznamy z továren nemáme.
Dedukce – výsledné tvrzení (názor) se odvozuje z jednoho nebo několika tvrzení, úsudku jiných a to s použitím primární logiky
2. KAPITOLA – PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ METODA
Přímá – shrneme paměti současníků, dobovou korespondenci a publicistiku, poté rekonstruujeme průběh bitvy, události.
Nepřímá – nedostatek pramenů, musíme použít pramen o analogických vztazích (např. víme, že Valdštejn nerad riskoval a proto jeho ústup v bitvě u Lützenu neznamenal porážku ).
3. KAPITOLA - DIACHRONNÍ A SYNCHRONNÍ PŘÍSTUP K HISTORICKÉMU VÝVOJI
Diachronní – dějiny města líčíme od jeho založení až po současnost, život významné historické osobnosti líčíme od jejího narození a po smrt atd.
Synchronní – historik sleduje stav na mnoha místech v téže době. Např. dějiny České republiky líčíme jako vývoj 3 celků, ale často se historikové schylují k obecným charakteristikám. Každá syntéza dějin většího celku je založena na kombinaci obou přístupů.
4. KAPITOLA – KVANTITATIVNÍ METODA
-zjišťují počet (obyvatel města, vojáků)
období – předstatistické (do 18. století)
-statistické (po současnost – máme zemské desky, matriky apod.)
5. KAPITOLA – MODELOVÁ ANALÝZA
Užívá se při zkoumání velmi složitých procesů, problémů. Zpravidla to jsou problémy, ke kterým nemáme prameny.
6. KAPITOLA – METODA SONDY
- metoda „vzorku“. Používáme ji, jestliže máme za úkol zpracovat obrovské množství dat. Čas věnovaný jejich zpracování může být neúměrný. Např. chceme-li zjistit průměrnou životní úroveň rolníka v Rakousku-Uhersku – nelze zkoumat jednoho po druhém, a proto provedeme analýzu na vzorku a výsledky aplikujeme na všechny (výsledky generalizujeme).
7. KAPITOLA – KOMPARATIVNÍ METODA
-žádné vědecké dílo se bez komparace neobejde
-nároky: 1) musíme srovnávat téže kategorie (podle stejné definice)
2) určení cílů komparace není totožné s vymezení problematiky
3) určit kritérium komparace – musíme porovnávat podle hledisek, které můžeme uplatnit na všech objektech komparace
4) mimořádný význam má určení v jakém vztahu časové ose budeme komparativní metodu aplikovat
8. KAPITOLA – TYPOLOGICKÁ METODA PERIODIZACE
Typologie – nauka o typech, o způsobu zařazování určitých jevů do širší souvislostí
Tuto metodu používám např. při analýze středověkých měst u nás. Na počátku typologického rozboru shromažďujeme charakteristiky jednotlivých jevů a určujeme v čem se shodovaly a v čem se lišily. Shody a rozdíly poté opět sdružujeme do obecnějších kategorií. Řadu společných rysů s typologickou metodou má periodizace. Při periodizaci rozčleňujeme na základě diachronní komparace historický vývoj určitého teritoria na časové úseky. Tyto časové úseky mají vždy základní charakteristiku, která přímo ovlivňuje všechny události a vztahy, které se v jejích průběhu udály.
9. BIOGRAFICKÁ METODA
A) individuální – myšlení vlivné osoby, její život
B) skupinová – sociální, národní či politické hnutí
10. GEOGRAFICKÁ METODA
Požadavky: 1) historický proces byl vždy zkoumán s ohledem na geografické prostředí v němž se odehrával.
2) aby to prostředí bylo dobře poznáno.
Nejdokonalejší aplikace této metody je identifikace a lokace geografických názvů. Historickogeografický obraz zkoumané oblasti musí být územně vymezen; patří sem údaje o reliéfu.
11. HISTORICKÁ DEMOGRAFIE
Jejím úkolem je studium historického vývoje počtu, struktury, umístění a pohybu obyvatelstva od nejstarších dob až po současnost. Historický vývoj počtu obyvatelstva na našem území lze rozčlenit do čtyř etap:
1) do konce 13. století to studujeme na základě kosterních pozůstatků
2) do počátku 16. století přímé prameny dovolují studovat početnost obyvatelstva.
3) od počátku 16. století do poloviny 19. století – hist. demografie rozvinula plně své možnosti a odpovídá nám na všechny otázky
4) Do současnosti – demografie statistika
12. FILOLOGICKÁ METODA V HISTORICKÉ VĚDĚ
Jazyk, důležitý historický pramen pro studium etnogeneze jednotlivých národů (např. vysoký stupeň rozvoje řemeslné výroby jsou doloženy nejen svědectvím písemných pramenů, ale také rozvinutou terminologií nebo podle názvu obce lze určit její stáří (např. ve 12. století končily obce na of a ín, ve 13. století se používaly lhoty.
(upraveno číslování kapitol)
1. KAPITOLA – METODY HISTORIKOVY PRÁCE
Nejdůležitější je kritika pramenů na jedné straně a vlastní písemné zpracování výsledků analýzy na straně druhé.
Pramenné a mimopramenné poznání
Pramenné – heuristika, vnitřní a vnější kritika, informace z pramene.
Mimopramenné – 3 skupiny ( osobní zkušenost, dosavadní výsledky historické vědy, výsledky ostatních věd, které mají vztah ke sledovanému tématu ).
Induktivní a deduktivní metoda.
Indukce – metoda empirického studia jevů, které přechází od jednotlivých faktů k obecnějším údajům.
Indukce – úplná (zjistíme, že v 17. stol. každý rolník musel vykonat tolik roboty )
-neúplná (odhadujeme průměrný plat dělníka v továrně v meziválečném období)
Záleží to na pramenech. Z urbářů se dozvíme, kolik té roboty bylo, kdežto výplatní záznamy z továren nemáme.
Dedukce – výsledné tvrzení (názor) se odvozuje z jednoho nebo několika tvrzení, úsudku jiných a to s použitím primární logiky
2. KAPITOLA – PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ METODA
Přímá – shrneme paměti současníků, dobovou korespondenci a publicistiku, poté rekonstruujeme průběh bitvy, události.
Nepřímá – nedostatek pramenů, musíme použít pramen o analogických vztazích (např. víme, že Valdštejn nerad riskoval a proto jeho ústup v bitvě u Lützenu neznamenal porážku ).
3. KAPITOLA - DIACHRONNÍ A SYNCHRONNÍ PŘÍSTUP K HISTORICKÉMU VÝVOJI
Diachronní – dějiny města líčíme od jeho založení až po současnost, život významné historické osobnosti líčíme od jejího narození a po smrt atd.
Synchronní – historik sleduje stav na mnoha místech v téže době. Např. dějiny České republiky líčíme jako vývoj 3 celků, ale často se historikové schylují k obecným charakteristikám. Každá syntéza dějin většího celku je založena na kombinaci obou přístupů.
4. KAPITOLA – KVANTITATIVNÍ METODA
-zjišťují počet (obyvatel města, vojáků)
období – předstatistické (do 18. století)
-statistické (po současnost – máme zemské desky, matriky apod.)
5. KAPITOLA – MODELOVÁ ANALÝZA
Užívá se při zkoumání velmi složitých procesů, problémů. Zpravidla to jsou problémy, ke kterým nemáme prameny.
6. KAPITOLA – METODA SONDY
- metoda „vzorku“. Používáme ji, jestliže máme za úkol zpracovat obrovské množství dat. Čas věnovaný jejich zpracování může být neúměrný. Např. chceme-li zjistit průměrnou životní úroveň rolníka v Rakousku-Uhersku – nelze zkoumat jednoho po druhém, a proto provedeme analýzu na vzorku a výsledky aplikujeme na všechny (výsledky generalizujeme).
7. KAPITOLA – KOMPARATIVNÍ METODA
-žádné vědecké dílo se bez komparace neobejde
-nároky: 1) musíme srovnávat téže kategorie (podle stejné definice)
2) určení cílů komparace není totožné s vymezení problematiky
3) určit kritérium komparace – musíme porovnávat podle hledisek, které můžeme uplatnit na všech objektech komparace
4) mimořádný význam má určení v jakém vztahu časové ose budeme komparativní metodu aplikovat
8. KAPITOLA – TYPOLOGICKÁ METODA PERIODIZACE
Typologie – nauka o typech, o způsobu zařazování určitých jevů do širší souvislostí
Tuto metodu používám např. při analýze středověkých měst u nás. Na počátku typologického rozboru shromažďujeme charakteristiky jednotlivých jevů a určujeme v čem se shodovaly a v čem se lišily. Shody a rozdíly poté opět sdružujeme do obecnějších kategorií. Řadu společných rysů s typologickou metodou má periodizace. Při periodizaci rozčleňujeme na základě diachronní komparace historický vývoj určitého teritoria na časové úseky. Tyto časové úseky mají vždy základní charakteristiku, která přímo ovlivňuje všechny události a vztahy, které se v jejích průběhu udály.
9. BIOGRAFICKÁ METODA
A) individuální – myšlení vlivné osoby, její život
B) skupinová – sociální, národní či politické hnutí
10. GEOGRAFICKÁ METODA
Požadavky: 1) historický proces byl vždy zkoumán s ohledem na geografické prostředí v němž se odehrával.
2) aby to prostředí bylo dobře poznáno.
Nejdokonalejší aplikace této metody je identifikace a lokace geografických názvů. Historickogeografický obraz zkoumané oblasti musí být územně vymezen; patří sem údaje o reliéfu.
11. HISTORICKÁ DEMOGRAFIE
Jejím úkolem je studium historického vývoje počtu, struktury, umístění a pohybu obyvatelstva od nejstarších dob až po současnost. Historický vývoj počtu obyvatelstva na našem území lze rozčlenit do čtyř etap:
1) do konce 13. století to studujeme na základě kosterních pozůstatků
2) do počátku 16. století přímé prameny dovolují studovat početnost obyvatelstva.
3) od počátku 16. století do poloviny 19. století – hist. demografie rozvinula plně své možnosti a odpovídá nám na všechny otázky
4) Do současnosti – demografie statistika
12. FILOLOGICKÁ METODA V HISTORICKÉ VĚDĚ
Jazyk, důležitý historický pramen pro studium etnogeneze jednotlivých národů (např. vysoký stupeň rozvoje řemeslné výroby jsou doloženy nejen svědectvím písemných pramenů, ale také rozvinutou terminologií nebo podle názvu obce lze určit její stáří (např. ve 12. století končily obce na of a ín, ve 13. století se používaly lhoty.
Last modified: Thursday, 27 September 2012, 2:44 PM