Pravopis (ortografie) obecně představuje soubor pravidel, která řídí vztah mezi mluvenou a psanou podobou jazyka. Říkají nám, jak správně zapsat to, co slyšíme.

Proč jsou tato pravidla užitečná? Kladou sice nároky na pisatele, který by je měl znát a dodržovat, aby psal korektně, avšak na druhé straně jejich znalost a dodržování umožňují snadnější a správnou identifikaci slov a významů na straně čtenáře. Napomáhají funkční komunikaci.

Český pravopis lze charakterizovat jako tzv. fonetický. To znamená, že v zásadě psaní odpovídá výslovnosti, píšeme, jak vyslovujeme/slyšíme (srovnej např. angličtinu). Většinou, až na několik výjimek, jedné hlásce odpovídá jedno konkrétní písmeno. A toto písmeno píšeme vždy, slyšíme-li odpovídající hlásku.

Jsou zde ale některé případy, kdy je tento princip porušován. Jde třeba o tzv. spodobu znělosti (v důsledku pozice nějaké hlásky v rámci slova a jejího hláskového okolí se může její výslovnost měnit, vyslovujeme místo ní hlásku jinou). Píšeme např. muž, muži, mužský, ačkoli ve dvou z uvedených tří slov nevyslovujeme [ž], ale [š]. Důvodem, proč i zde píšeme ž, je zřejmě to, abychom v psaném textu snadněji identifikovali stejný morfém muž- ve všech těchto slovních tvarech či příbuzných slovech (a prostřednictvím tohoto morfému také význam). Jiné takové případy jsou třeba na shledanou, shánět. V těchto případech se liší výslovnost v Čechách a na Moravě, ale v obou variantách dochází ke spodobě: české [naschledanou, schánět] vs. moravské [nazhledanou, zhánět]. (Pozn.: výslovnost v hranatých závorkách nezapisujeme formálně korektně, ale tak, aby byla zřetelná i nelingvistům.) Pro některé hlásky máme variantně několik písmen, avšak není jedno, které si v konkrétním případě pro zápis hlásky vybereme. Viz písmena I/Y, Ú/Ů. Někdy zapisujeme skupinu 3 hlásek jen 2 písmeny, viz pěnkava, varianta mě (versus alternativní mně, kde jsou pro stejné znění písmena 3). I samotná abeceda obsahuje 3 písmena, u nichž neplatí proporce 1 grafický znak = 1 hláska (na jedné straně dvěma hláskám odpovídají jednotlivá písmena x, q – a proti tomu máme ch, které se skládá ze 2 grafických znaků, ale ty reprezentují jedinou hlásku).

Takové jevy pochopitelně komplikují správné psaní a je třeba osvojit si pravidla, která takové psaní řídí.

 

Pravopisná problematika zasahuje většinu jazykových rovin/plánů. Podle těchto plánů lze vyčleňovat: 
morfologický pravopis (skloňování a s ním spojená problematika);
morfematický pravopis (problémy související se slovotvorbou a stavbou slova; spadají sem např. i takové jevy, jako jsou předpony s/z – shlédl/zhlédl, psaní jednoduchého či dvojitého n/nn – kamenný/kostěný, vinný/viný, které vyplývá ze způsobu, jímž je slovo utvořeno, podobně jako třeba alternativy bě/bje – oběť/objet a řada dalších jevů); 
lexikální pravopis (nejde o jevy, které alespoň dnes chápeme jako „gramatické“, ale o záležitosti dané spíše historicky, konvencí apod.; spadá sem např. problematika vyjmenovaných slov, psaní ú/ů, psaní přejatých slov, můžeme sem zařadit i problematiku psaní velkých písmen); 
syntaktický pravopis (problematické jevy spojené se zapojením slov do věty či syntaktického celku – např. shoda podmětu a přísudku, psaní správných koncovek v přívlastku shodném – mladý muž / mladí lidé – apod.).
Do českého pravopisu se řadí i problematika interpunkce.


Problematika psaní I/Y je ale třeba natolik komplexní, že zasahuje jak do oblasti morfologického (I/Y v koncovkách jmen), tak lexikálního (vyjmenovaná slova, slova cizího původu) i syntaktického pravopisu (I/Y ve shodě podmětu s přísudkem či ve vztazích řízenosti). Podobně i jiné jevy mohou přesahovat jedinou rovinu a vyskytovat se i v dalších (namátkou psaní mě/mně v rovině lexikální: domněnka, paměť – i morfematické: tamější…).


Pomineme-li speciální literaturu určenou bohemistům, obšírné zpracování problematiky spojené s pravopisem najdete např. ve výkladové části Internetové jazykové příručky (knižně vyšlo jako Akademická příručka češtiny), mnohem stručnější verzi třeba v Pravidlech českého pravopisu.

Nejrůznější zpracování pravopisné problematiky je ovšem k dispozici i jinde, spolu s rozličnými testy a cvičeními s různou úrovní náročnosti. Připomeňte si základní pravopisnou problematiku; oblasti, s nimiž máte potíže, důkladněji.

Dobře populárně zpracoval základní pravopisnou problematiku před několika lety např. Jiří Kostečka v seriálu Pereme se s češtinou, který publikoval na webu idnes.cz – tam je stále k dohledání.

Některým náročnějším kapitolám českého pravopisu, jako třeba interpunkci či psaní velkých písmen, se věnujeme v samostatných kapitolách i v tomto e-learningovém kurzu.

 

Literatura:

ČECHOVÁ, M. Čeština - řeč a jazyk. Praha: ISV, 2000, s. 47n (kapitola Pravopis/ortografie).