Finanční účetnictví

Zásada účetní jednotky

vychází ze skutečnosti, že hospodářské jevy se zachycují ve vztahuk určitému ekonomickému subjektu - účetní jednotce, která je v záhlaví účetních knih a účetních výkazů přesně definovaná, aby bylo příjemci informace zřejmé, za jaký subjekt jsou údaje vykazovány. V české legislativě je pojem účetní jednotky zakotven v zákonu o účetnictví, který za účetní jednotku považuje v současné době právnické osoby, které mají sídlo na území ČR, zahraniční osoby, pokud na území ČR podnikají nebo provozují jinou činnost podle zvláštních právních předpisů, dále organizační složky státu, fyzické osoby, které jsou jako podnikatelé zapsány v obchodním rejstříku, ostatní fyzické osoby, které jsou podnikateli, pokud jejich obrat podle zákona o DPH[1] v rámci jejich podnikatelské činnosti přesáhl za bezprostředně předcházející rok částku 25 miliónů Kč - tyto subjekty se stávají účetní jednotkou od prvního dne kalendářního roku. Dále se účetní jednotkou stávají fyzické osoby, které se tak samy rozhodly, jsou účastníky sdružení bez právní subjektivity, kde alespoň jeden z účastníků tohoto sdružení je účetní jednotkou, případně další fyzické osoby, pokud jim vedení účetnictví ukládá zvláštní právní předpis[2]. Dále zákon dodává: „Účetní jednotky jsou povinny vést jedno účetnictví za účetní jednotku jako celek."[3]

Na rozdíl od obecného principiálního požadavku vymezení účetní jednotky, tj. účetní jednotka je jakýkoliv subjekt uskutečňující ekonomické činnosti, česká legislativa považuje za účetní jednotky jen vymezený soubor subjektů. Ostatní subjekty nevyhovující tomuto vymezení nejsou účetními jednotkami a nevedou účetnictví - jsou však povinny vést evidenci příjmů a výdajů pro daňové účely.

Zásada účetního období

bezprostředně souvisí se zásadou předpokladu neomezené doby trvání účetní jednotky. Pro sledování stavu a pohybu majetku a zjišťování výsledku hospodaření je nezbytné vymezit účetní období, a to z následujících důvodů: v tomto účetním období mají uživatelé možnost posoudit nejen okamžikový stav majetku a výsledku hospodaření, ale také mohou srovnávat v čase, k jakému pohybu došlo mezi jednotlivými účetními obdobími. Účel členění na účetní období vyžaduje, aby se za dané období zaúčtovaly jen takové účetní případy, které se k němu vztahují. Výsledek hospodaření je zjišťován periodicky, v pravidelných intervalech, a to pro potřeby řízení podniku a současně pro stanovení daňových povinností. Maximální interval, to znamená nejdelší období, za jaké je zjišťován výsledek hospodaření, by měl být jeden rok. Tento roční interval současně představuje účetní období. Tento způsob periodického zjišťování výsledku hospodaření má však jisté omezení - zcela přesně lze výsledek hospodaření a finanční situaci podniku změřit jen po likvidaci účetní jednotky a po převodu jejího majetku na peníze. Proto každý uživatel by měl brát v úvahu jisté zkreslení vykázaných položek, které ovlivňují stanovené odpisy dlouhodobého majetku, tvorba a rozpouštění položek časového rozlišení a rezerv apod. Dalšími faktory způsobených nepřesností v periodickém vykazování jsou např. pohyblivost cenových hladin či soustavný pokles kupní síly peněžní jednotky. Česká legislativa se k této zásadě vyjadřuje takto: „Účetním obdobím je nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců, není-li dále stanoveno jinak. Účetní období se buď shoduje s kalendářním rokem nebo je hospodářským rokem. Hospodářským rokem je účetní období, které může začínat pouze prvním dnem jiného měsíce, než je leden ... uplatnit hospodářský rok lze pouze po oznámení záměru změny účetního období místně příslušnému správci daně z příjmů nejméně 3 měsíce před plánovanou změnou účetního období ..."[1]

Česká legislativa v zásadě následuje vymezení účetního období dle všeobecně přijímaných účetních zásad. Z ustanovení českého zákona o účetnictví je však patrný vliv zásahů státu - v důsledku toho, že základem vyměření daní jsou účetní záznamy, je subjekt povinen oznámit správci daně úmysl změny režimu účetního období.