Hry ve výuce

Literatura:
BLÁHOVÁ, K.: Uvedení do systému školní dramatiky. Praha: IPOS, 1996.
KASÍKOVÁ , H.: Kooperativní ucení, kooperativní školy. Praha: Portál 1997.
KOTÁTKOVÁ, S. a kol.: Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. Praha: Karolinum
nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998.
MACHKOVÁ, E.: Metodika dramatické výchovy, Praha: ARTAMA, 1993
MACHKOVÁ, E.: Jak se ucí dramatická výchova, 2.vyd. Praha: AMU 2007
MACHKOVÁ, E.: Úvod do studia dramatické výchovy, 2.vyd. Praha: NIPOS 2007
MARUŠÁK, R., KRÁLOVÁ, V., RODRIGUEZOVÁ,V.: Dramatická výchova v kurikulu
soucasné školy: využití metod a technik. Praha: Portál, 2008
PROVAZNÍK, J.: Podíl dramatické výchovy na utvárení a rozvíjení klícových kompetencí.
29.11.2005, <http;//www.damu.cz/?c_id=5922>;
ŠTEMBERGOVÁ – KRATOCHVÍLOVÁ, Š.: Metodika mluvní výchovy. Praha: STD, 1994.
Rámcový vzdelávací program pro základní vzdelávání. Praha: VÚP, 2006.
ULRYCHOVÁ. I., GREGOROVÁ V., ŠVEJDOVÁ. H.: Hrajeme si s pohádkami: dramatická
výchova v materské škole a na 1. stupni základní školy, 1. vyd. Praha: Portál, 2000
ULRYCHOVÁ. I., TAUBENHANSLOVÁ, K.: Cteme si a hrajeme si 1. Praha: Pansofia,
1994
ULRYCHOVÁ. I.: Cteme si a hrajeme si 3. Praha: Pansofia, 1996
VALENTA, J,: Metody a techniky dramatické výchovy. Praha: Agentura STROM, 1997.
WAY, B.: Rozvoj osobnosti dramatickou improvizací, Praha: ISV nakladatelství, 1996.
Metody DV
• simultánní hra
• ucitel v roli
• narativní pantomima
• pantomima
• živý obraz
• zverejnování myšlenek
• hra v roli
• improvizace
(zpracováno podle I. Ulrychové)
2
Simultánní hra (Ovoce, zelenina)
Je to cinnost, kterou provozují všechny deti (individuálne ve dvojicích nebo malých
skupinkách)soucasne vedle sebe. Muže jít o pantomimu, rozhovor nebo plnou improvizaci (se
slovy i pohybem). V prípade individuální simultánní hry deti vzájemne nenavazují kontakty,
jsou v akci soucasne, ale zároven každé samo. Jestliže pracují deti simultánne ve dvojicích
nebo malých skupinkách, pak sice dochází k interakci mezi partnery uvnitr dvojice ci skupiny,
ale ne už vzájemne mezi ruznými dvojicemi a skupinami.
Simultánní hra muže zbavovat deti ostychu z toho, že jsou pozorovány. Pestuje si schopnost
vytvorit si tzv. okruh verejné samoty (nenechat se rozptylovat podnety zvencí, které nepatrí do
hry). Chybí však okamžik sdílení s ostatními (ukázat, jak to probíhalo a k cemu hrác ci
skupinami došli).
Ucitel v roli (Ovoce a zelenina)
Ucitel prijímá úcast v detské hre tím, že vstupuje do role a stává se jednou z postav hry, tj.
mluví a jedná jako tato postava a zapojuje se do interakce s ostatními postavami, hranými
detmi.
Hra v roli umožnuje uciteli:
• vtáhnout deti rychle a úcinne do dramatické hry
• umožnit jim spontánní a autentické reakce a jednání
• vytvorit príležitost pro vznik nepredstíraného prožitku
• udržovat hru v chodu a dále ji rozvíjet
• prohlubovat detské premýšlení o tématu a problému
• nabídnout detem model vhodného jazyka a chování v roli
• zmenit styl vzájemné komunikace
Ucitel díky roli muže postavit skupinu pred necekanou výzvu (problém, otázku, konflikt),
kterou skupina musí „tady a ted okamžite rešit. Situace, která je nastolena, má v sobe jisté
prvky napetí a prekvapení, jež vyvolávají zájem detí a vtahují je hloubeji do dramatu.
Deti nemají dostatek casu, aby si predem pripravily, co reknou a jak se zachovají, nemají cas,
aby sáhly k obvyklým ale casto neuprímným a šablonovitým rešením. Jejich reakce je
spontánní a autentická. Nepredstírají, že neco reší, ale skutecne hledají rešení. Nehrají city,
které toto hledání provázejí, jejich prožitek je opravdový.
Tím, že ucitel ve své roli klade detem otázky, vznáší námitky, vyslovuje pochybnosti, zkrátka
aktivne zasahuje do rozvíjející se diskuse, nutí deti, aby znovu a znovu reagovaly. Udržuje tak
hru v chodu a prohlubuje zároven premýšlení detí o tématu, umožnuje jim zkoumat problém
z nejruznejších stran, uvedomovat si širší souvislosti, domýšlet dusledky svých rozhodnutí a
nezustávat u prvních nápadu.
Tím, jaká slova a styl reci ucitel volí a jak se sám v roli chová, nabízí detem príklad
k následování a dodává jim materiál pro jejich hru role i odvahu k hraní. Ucitel pri volbe
vlastní role rozhoduje také o své pozici vuci skupine. Muže si zvolit roli autority, která je
blízká jeho obvyklé ucitelské roli. Muže však vstoupit i do role, ve které bude mít stejná
práva a povinnosti jako ostatní. Nabízí tím skupine možnost prevzít odpovednost za své
konání a vetší samostatnost pri rozhodování. Ucitel muže dokonce prijmout roli nekoho, kdo
je ješte slabší než skupina, protože potrebuje pomoc, nebo se vuci ní nejak provinil.
Od ucitele v roli není požadováno, aby umel „hrát divadlo“ a mel predcházející herecké
zkušenosti a školení. To, co je pro nej duležité, je jasné vedomí smyslu (proc práve ted pracuji
v roli a co tím sleduji), peclivý výber klícových slov, která bude v roli ríkat (jaké informace
musí podat a v jakém poradí, jaký postoj bude zastávat, jaký slovník a jazykový styl pro svou
roli zvolím).
Pro odlišení hrové a civilní podoby muže také ucitel použít kostýmní náznak (napr. klobouk,
3
šátek, brýle apod.). Zvlášte pro menší deti a zacínající skupiny je totiž velmi duležité, aby
presne vedely, kdy je ucitel v roli a kdy už ne.
Narativní pantomima (Jak kaprovi zvonilo v uších)
Ucitel vypráví krátký príbeh nebo jeho cást a hráci soubežne s tím dej príbehu predvádejí jako
pantomimu. Vyprávení by melo být soustredeno na jednu ústrední postavu a melo by mít
výrazne dejový, akcní charakter. Ucitel si muže dej sám vymýšlet. Zpocátku (obzvlášte je-li
dej složitejší, je možné ho detem nejprve precíst), zapojení detí je až pri druhém ctení.
Pri vetší zkušenosti detí je možné využít i vyprávení, kde muže dojít k interakci dvou i více
osob.
Ucitel svými slovy zcela jasne urcuje, co se bude dít a deti jen hledají zpusob, jak toto
vyprávení prevést do pohybové akce. Tato metoda pomerne jednoduchým zpusobem uvádí
deti do dramatické hry, rozvíjí predstavivost a pripravuje deti pro nárocnejší fáze dramatické
práce.
Simultánní aktivita muže dodat odvahu i nesmelým detem, protože na ne není uprena
pozornost. Zároven se deti ucí soustredení, které je duležité pro jejich školní práci. Vlastní
prožití príbehu v nich nechává hlubší vzpomínku na príbeh.
Pantomima (Jak kaprovi zvonilo v uších)
Je to dramatická hra beze slov, kdy hrác vstupuje do role a rozehrává situaci za použití pouze
neverbálních prostredku, jako je mimika, gesto a pohyb v prostoru. (Nejde o totéž jako je
pantomima v umeleckém žánru).
Živý obraz (Ukradená peneženka)
Skupina detí vytvorí ze svých tel statický obraz, který zachycuje urcitou situaci, respektive
její nejduležitejší okamžik. Seznamuje napr. s minulostí postavy, s klícovými okamžiky jejího
života. Tento obraz deti dále nerozehrávají, ale setrvávají v nem po jistou dobu bez pohybu,
beze slov ci zvuku. Pocet detí ve skupine muže být ruzný. Deti dostanou urcitou dobu (3 – 5
min.) na prípravu. Pak jsou živé obrazy predvádeny ostatním. Pri jejich prezentaci je vhodné
použít nejakých domluvených signálu.
Nekdy mohou vznikat živé obrazy bez prípravy, takzvaným nabalováním: je zadáno téma
obrazu a jedno díte po druhém vstupuje do prostoru a doplnuje postupne se rodící obraz.
Živé obrazy jsou vhodné pro zacínající skupiny, protože jejich vytvorení je jednodušší než
rozehrávání skupinové dramatické improvizace. Na rozdíl od improvizace lze také živý obraz
delší dobu zkoumat, hledat výklad pro nejruznejší detaily.
Zverejnování myšlenek (Ukradená peneženka)
V urcitý okamžik hry se pozornost úcastníku zamerí na to, co se deje uvnitr nekteré postavy,
na její myšlenky a pocity v dané situaci. Vnitrní pochody se hráci nesnaží vyjádrit celým
telem, ale verbalizují je formulují do slov.
Zverejnování myšlenek se muže týkat celé skupiny postav, kdy každý hrác vysloví za svou
postavu v jedné až dvou vetách to nejduležitejší ci nejvýraznejší, nac práve myslí. Takto
vzniklá mozaika vnitrních výpovedí doplnuje obraz situace o to, co je pod jejím povrchem.
Hráci se také mohou spolecne zamerit na jednu, ústrední postavu. Každý pak dostává možnost
vyslovit jednu nebo více myšlenek tohoto cloveka. Souhrn myšlenek vytvorí komplexnejší
obraz nitra.
Tato technika umožnuje i malým detem zabývat se – v rámci svých možností- duševním
životem postavy více do hloubky, než by bylo za obvyklých okolností možné.
4
Hra v roli (Ukradená peneženka)
V rámci hry díte prijímá roli nekoho jiného. Pak v této roli jedná tak, jak si myslí, že by jeho
postava jednala. To mu dává príležitost nahlédnout na situaci a problém z urcitého úhlu.
Ucitel nezachází do hlubšího psychologického pochopení postavy, ale jde o zachycení
nekterých jejích typických rysu (stací pouze jeden). Díte nesetrvává v prubehu dramatické
hodiny pouze u jedné role, ale vstupuje do ruzných rolí. Tak má možnost videt daný problém
z ruzných úhlu.
Zvláštním typem hry v roli je simulace, kdy hrác hraje sám sebe, jak by se on zachoval, jak by
jednal za urcitých okolností. (Napr.: deti nejprve jednají za urcitou postavu, potom rozehrávají
obdobné situace, jak by se na jejím míste zachovaly ony.)
Menším detem dává simulace príležitost distancovat se od chování postavy, kterou hrály
predtím, a demonstrovat jak si predstavují správné jednání.
Improvizace (Ukradená peneženka)
Je základní metodou dramatické výchovy. Jde o hru v urcité situaci a roli, která muže být
zcela nepripravená a je tvorena „tady a ted“ – okamžitá reakce na jednání dalších úcastníku
dané improvizace, nebo je predem pripravená – deti mají možnost si predem dohodnout její
prubeh a nekdy i krátce zkusit, ale nejsou vedeny pevným textem, což znamená, že je zde
prostor na další vývoj. Casto se stává, že se liší od predem vyzkoušeného a deti prirozene
reagují na podnety od svých „spoluhrácu“. Domluvená linie zustává.
Improvizovat mohou deti v malých skupinách, ale muže být i improvizace hromadná. Tu však
nelze obvykle predem podrobne domluvit. Práve nepripravenost, která vede k spontánnímu
jednání, je pro deti velmi cenná.