Vymezení pojmu

Dramatická výchova, dramatika, tvořivá dramatika jsou nejčastěji používané pojmy pro obor, který se v naší republice začal rozvíjet v 60. letech minulého století s částečným uplatněním v lidových školách umění. V celém systému školství se prosadil až po roce 1989.

Za zakladatelku dramatické výchovy je považována Winifred Wardová, která se zabývala pojetím dramatické výchovy ve výchovně vzdělávacím procesu. Hnutí tvořivé dramatiky, pro které našla podporu u děkana školy a s ním i u místních školských orgánů, vzniklo v roce 1924 v USA na Severozápadní univerzitě v Evanstonu. Odtud se rychle rozšířilo nejen po USA, ale i do Evropy. Zakladatelem tohoto oboru v Anglii je Peter Slade. Na něho v této zemi navázal v 60. letech Brian Way. Své místo si dramatická výchova našla i v dalších zemích především západní Evropy – v Německu, Holandsku, Skandinávii, Rakousku. (Machková, 2007)

V pedagogickém slovníku (2009, s. 59–60) je pojem dramatická výchova vysvětlen takto: Dramatická výchova: využívání dramatizace, tj. prvků a postupů dramatického umění, ve výchově a vzdělávání. Je prostředkem podporujícím osobnostní a sociální rozvoj žáků. Využívá dramatické inspirace a schopnosti jednat v navozených situacích obdobně jako ve skutečných. Vytváří pro žáky příležitost znovu prožívat nebo zažívat situace, s nimiž se setkávají nebo mohou setkat v životě. Učí je orientovat se v nich, hledat řešení a rozhodovat se přijímat různé role, lépe projevovat a chápat city, myšlenky, názory i motivy jednání jiných lidí. Podporuje hledání společných hodnot, vzájemné porozumění a spolupráci. Zavádění dramatické výchovy do kurikula je dnes progresivním trendem v zahraničí i v ČR. Významnou funkci plní hlavně v předškolní výchově a na 1. stupni základní školy.

Od počátku 90. let minulého století měli učitelé, lektoři, vychovatelé i inspektoři možnost se s tímto oborem seznámit a vzdělávat se v něm. Byly postupně a stále jsou organizovány dílny, semináře, celoroční kurzy. Dramatická výchova je oborem, který je vyučován i na vysokých školách. Přesto se ještě setkáváme s pedagogy, kteří o jeho obsahu nemají zcela jasnou představu a tento pojem pro ně stále zůstává neuchopitelný. Na dotaz laické veřejnosti (zejména rodičů): „Co je to ta dramatická výchova?“ odpovídají nejasně a nepřesně. Dochází tak k mylným představám, že jde o hraní her ve škole nebo o divadlo. Následující kapitola přiblíží formulační a obsahové vymezení pojmu dramatická výchova prostřednictvím vybraných interpretací českých i zahraničních odborníků.

Terminologie optikou odborníků

Brian Way (1967) přibližuje funkci dramatu velmi zjednodušeně, ale přesto výstižně, ukázkou dvojí možné odpovědi na otázku: „Kdo je slepec?“ Odpovědí může být pouhé jasné a stručné slovní vysvětlení: „Slepec je člověk, který nevidí.“, ale také lze odpovědět takto: „Zavřete oči a zkuste najít východ z této místnosti.“ Autor na tomto příkladu vysvětluje, že zkušenost, kterou takto získáme, nás daleko více obohatí než pouhá slovní informace.  To potvrzuje i úvodní věta Winnifred Wardové (In: Machková, 2007), kterou začíná kniha Playmaking with Children (Dělání her s dětmi), která byla vydána v roce 1947: „Co děti dělají, je pro ně mnohem významnější, než co vidí a slyší.“

J. Somers (In Marušák, 2000, s.1) do definice dramatické výchovy včlenil šest tezí:

1.     Prostřednictvím dramatické výchovy můžeme zkoumat světy, které si dokážeme vytvořit nebo jen představit.

2.     Můžeme se stát částí jiných lidí.

3.     Používáme symbolický jazyk dramatu, který reprezentuje skutečný svět.

4.     V dramatu jsme vždy uvnitř situace a zároveň vně situace (metaxis). Jsme dostatečně v ní, abychom drama rozvíjeli, jsme dostatečně vně, abychom drama hodnotili.

5.     Víme, že drama není skutečné, a to nás chrání, abychom je jako skutečné prožívali.

6.     Dramatická výchova je modelem, je nástrojem k prozkoumávání světa.

V České republice dramatickou výchovu charakterizovali v učebních osnovách programu Obecná škola Irina Ulrychová a Jaroslav Provazník (1996, s. 118): „Dramatická výchova je zaměřena na osobnostní a sociální rozvoj jednotlivce prostřednictvím prvků a postupů dramatického umění. Využívá především dramatické improvizace, jež je založena na lidské schopnosti jednat v navozených situacích, jako by byly skutečné. V dramatických hrách dostávají děti příležitost zažít situace, se kterými se mohou v životě skutečně setkat a které si tak mohou předem prozkoumat a připravit se na ně, s možností děj ve hře znovu opakovat, vyzkoušet různé možnosti řešení a vybrat z nich to nejlepší. Mají možnost vyzkoušet si i roli někoho jiného a podívat se na problém jeho očima. To jim dovoluje zažít a pochopit množství lidských citů, myšlenek a názorů, hledat skutečné motivy jednání, naučit se v nich orientovat a odpovědně se rozhodovat…“

Krista Bláhová (1996) konstatuje, že dramatická výchova jako vyučovací předmět se nejvíce přibližuje estetickým výchovám a společenskovědním oborům a mnohem komplexněji ovlivňuje osobnostní a sociální rozvoj žáka. Za její podstatu považuje hru, jednání, konání, akce, při kterých má poučený pedagog možnost stavět na zkušenostech žáků, přičemž orientuje vyučování na jejich aktivní činnost, jejich vlastní zkoumání a objevování.

Nad používáním pojmu dramatická výchova pro vyučovací předmět, obor nebo studijní program se zamýšlí Sylva Macková (2003). Anglické názvy – Arts, Music, Drama někdy ve spojení se slovem Education – se staly východiskem pro vznik termínu dramatická výchova, který je přizpůsobený českému prostředí. Pod označením dramatické výchovy jako vyučovacího předmětu na základních školách byl její význam spatřován především v dopadu na žákovu osobnost, v rozvoji jeho komunikačních schopností i sociálních dovedností. Jednání v situacích se stalo podnětem pro rozvoj jejich schopnosti empatie, komunikace, ale také k rozeznání a řešení konfliktu, které jsou podstatné pro běžný život. S. Macková upozorňuje na přecenění výchovného dopadu a potlačení umělecké složky, což bylo příčinou ztotožňování dramatické výchovy s osobnostní a sociální výchovou nebo sociálním výcvikem.

Co tedy dramatická výchova je? Mezi často prezentovaná vysvětlení patří výstižná definice Evy Machkové (2007, s. 32): „Dramatická výchova je učení zkušeností, tj. jednáním, osobním nezprostředkovaným poznáváním sociálních vztahů a dějů, přesahujících aktuální reálnou praxi zúčastněného jedince. Je založena na prozkoumávání, poznávání a chápání mezilidských vztahů, situací a vnitřního života lidí současnosti i minulosti, reálných i fantazií vytvořených. Toto prozkoumávání a poznávání se děje ve fiktivní situaci prostřednictvím hry v roli, dramatického jednání v situaci. Je to proces, který může, ale nemusí vyústit v produkt (představení). Cíle dramatické výchovy jsou pedagogické, prostředky dramatické.“

O tom, co není dramatická výchova, napsal Jaroslav Provazník (1995, s. 1). Není to ani nácvik pásma písniček a básniček pro rodiče, ale ani secvičení divadla dle nakopírovaných scénářů. „Dramatika je v současné době mnohými vnímána hlavně jako zásobárna cvičení a her k rozvoji smyslového vnímání, k zvýšení koncentrace, k uvolnění atd. – a často je používána jen jako atraktivní prostředek ke zpestření vyučování. Kdykoliv s dětmi odsuneme lavice a sedneme si ve třídě na zem, kdykoliv jsou děti aktivnější, než bývalo v našich školách zvykem, mají mnozí učitelé dojem, že dělají tvořivou dramatiku.“ J. Provazník doplnil tento výčet o deset let později v příspěvku – Podíl dramatické výchovy na utváření a rozvíjení klíčových kompetencí. (Dostupné z www.damu.cz ) Poukazuje zde na to, že dramatická výchova není secvičení scének nebo tvorba představení na základě pouhé reprodukce předloženého textu bez tvořivého zapojení dětí, ani nemůže být chápána jako prostředek k řešení kázeňských přestupků, psychických problémů a traumat. Nelze také dávat rovnítko mezi dramatickou výchovu a sociálně psychologický výcvik či osobnostní a sociální výchovu. Ve svém textu J. Provazník také uvádí, co dramatická výchova je:

§  Jeden z pěti oborů estetické výchovy[1] a výchovy uměním (vedle výchovy literární, výtvarné, hudební a pohybové, resp. taneční).

§   Pedagogická disciplína, která využívá některých prostředků a postupů divadelního umění, protože pracuje především s mezilidskými vztahy, se situacemi (v nichž se mezilidské vztahy projevují) a s přeměnou, přeměňováním, které vychází z dětem vlastního, přirozeného hraní „jako“; podstatou této přeměny je jednání, jimž se účastníci hry a vše, co je její součástí (prostor, předměty, zvuky), stávají něčím nebo někým jiným, než ve skutečnosti jsou; to hráčům umožňuje vytvářet fiktivní svět – dramatické postavy, děje a prostředí – a vědomě s ním pracovat.

§  Učení především přímým prožitkem a vlastní zkušeností v jednání; nabývání životních zkušenosti tím, že hledáme řešení nastoleného problému (situace) nejen intelektem, ale i se zapojením těla a emocí.

§  Systém činností, které jsou cíleně řazeny nebo strukturovány do smysluplných celků (vyučovací hodina, blok nebo série vyučovacích hodin, projekt; specifickým typem projektu je tzv. školní nebo také procesuální drama, které zpracovává buď příběh, nebo nabízí prozkoumávání určitého problému).

Součástí dramatické výchovy je rovněž:

– proces tvorby jevištního – divadelního(činoherního i loutkového) nebo přednesového – tvaru (inscenace) případně i jeho veřejné předvedení (představení), nikoliv však jako cíl práce s dětmi, ale jako prostředek výchovného a vzdělávacího procesu.

(Provazník, 1995, s. 1)

Terminologií oboru se několikrát ve svých příspěvcích zabýval Josef Valenta. Ve svém textu: Mytologie dramatické výchovy (1994, s. 1–3), kdy vycházel z rozboru písemných úvah o dramatice uchazečů na pražské DAMU, připomíná zde definici dramatické výchovy Evy Machkové (viz výše), ale uvádí i definici Dorothy Heathcoteové, v které zní: „Tvořivá dramatika předkládá dětem problém (vtahuje je do situace obtíže, která je sice „jako“, ale je skutečná); vyžaduje zapojení intelektu, těla a emocí pro nabytí skutečné životní zkušenosti; podporuje prostor pro reflexi (úvahu a hodnocení) této zkušenosti, aby dítě odhalilo jak obecný, tak osobní význam dané zkušenosti.“ Dále zde upozorňuje na pohled budoucích studentů, ale i pedagogické veřejnosti, kteří si pod dramatickou výchovou představují „jakékoliv vyučování jen trochu jiné než ono tradiční“. Ve spojení s dramatickou výchovou akcentuje J. Valenta hru v roli, která modeluje životní situace (zkoumá život takový, jaký je) a je přirozeným jádrem metodiky dramatu.

Ve svém srovnání českých i anglických definic, kdy vedle sebe postavil pět českých definic výchovného dramatu z 90. let (autoři: Bláhová, Macková, Machková, Provazník, Ulrichová, Valenta), uvádí J. Valenta (2001, s. 23–24) prvky, které jsou postaveny na přední pozici – učení, rozvoj, výchova. V anglických definicích se objevují – žánr dramatu, dramatická imaginativnost, duální efekt, souhlas s vytvářením fikce, fiktivní konstrukce dramatické hry, divadelní postupy. Dochází tak k závěru, že: „Anglické definice se liší tím, že pojmenovávají u nás naopak spíše okrajově uváděné psychické procesy, odehrávající se v hráčích…naše definice jsou více pedagogické, jejich více divadelnické. Valenta také upozorňuje na vývoj oboru a tedy i jeho definování v průběhu 90 let, kdy i u nás se v dramatické výchově přiblížené více pedagogickému procesu dostáváme k vazbě na divadelní a dramatické umění.

 V roce 1997 Valenta definoval dramatickou výchovu v knize Metody a techniky dramatické výchovy, kterou upřesnil v přepracovaném vydání (2008, s. 40), a poukázal na dramatickou výchovu jako na: „…systém řízeného, aktivního uměleckého, sociálního a antropologického učení dětí či dospělých založený na využití základních principů a postupů dramatu a divadla, se zřetelem

• na jedné straně:

-        ke kreativně uměleckým (divadelním a dramatickým) a

-        k pedagogickým (výchovným či formativním) požadavkům a

• na druhé straně:

-        k bio-psycho–sociálním podmínkám (individuálním i společným možnostem dalšího rozvoje zúčastněných osobností).“

J. Valenta (2008, s. 45) v knize dále uvádí: „…dramatická výchova využívá jednak přirozeného lidského zájmu o dramatické situace a jednak spontánní lidské schopnosti hrát v řádu ‚jako‘ a dává této schopnosti formu cestou divadelních prostředků za účelem naplnění příslušných formativních cílů.“

Tato práce podává také pohled na dramatickou výchovu v Nizozemsku a Irsku (viz kap. 4). Proto je na místě zmínit se, jak je v těchto zemích pojem drama (u nás je častěji užíváno sousloví dramatická výchova) vysvětlován.

Docent dramatu Holger de Nooij (vyučující drama na IPABO v Amsterdamu, ale i na základní škole ve všech osmi ročnících) v rozhovoru přiblížil pojetí dramatické výchovy v Nizozemsku takto: „Na základě zkušenosti je prostřednictvím dramatu u žáka rozvíjena jeho osobnost i sociální schopnosti. Zkušenosti směřují k tomu, aby dítě fungovalo v sociálním prostředí, aby se naučilo jednat s druhými lidmi. Drama se shoduje v určitých bodech se sociálně emoční výchovou, a to především: v uvědomování si vlastního těla, s vypořádáním se s konfliktem, ve vývoji vlastní zodpovědnosti, ve vyrovnání se s vlastními pocity, v konání rozhodnutí a výběru správného z nich, v poučení z vlastních chyb, které je možné dělat, ale je třeba vzít si z nich ponaučení. Drama se zaměřuje na proces a tím podporuje sociálně emoční vývoj žáka.“

 V Irsku je dramatická výchova prezentována jako proces, který je spojením divadla a vzdělávání. Zapojuje děti do fiktivních situací, které mají tematickou spojitost s životem dítěte. Protože má tento proces kořeny v divadle, je považován za divadelní žánr. Tak jako divadlo i dramatický proces zahrnuje vstupování do rolí a spolupráci v nich v určitém místě a čase. Napětí či hrozba motivují ty, co jsou v roli, k určité akci. Dramatický proces využívá divadelních znaků, aby byly děti zapojeny jak umělecky, tak výchovně. Ve své knize Classroom Drama uvádí Una McCabe (2007, s. 7) první větu ze směrnic pro učitele (Drama Trachet Guidelines): „…the essence of drama is the making of story through enactment.“ (..podstatou dramatické výchovy je tvorba příběhu na základě vlastního zapojení). Irské osnovy zdůrazňují především zásadní význam dramatické výchovy, kterým je v rozvoji dítěte tvořivý proces. Una McCabe rovněž upozorňuje na skutečnost, že pokud učitel s dětmi drama dělá, nemůže to být pouhé kopírování příběhu. Pokud učitel vybere hru, rozdělí role, třída secvičí představení, které předvede publiku – nejedná se o plnění osnov dramatické výchovy Irska.

Je třeba si uvědomit, že pouhé nacvičení rolí je spíše mluvní cvičení, i když bývá propojeno s pohybem, nerozvíjí dětskou představivost. Pokud volíme cestu tvorby představení, která je založena na nějakém vybraném textu, je třeba vést děti k objevování vztahů mezi postavami, dávat podněty k dotváření děje či budování vlastního příběhu. Vlastní nápady dětí je více vtahují do děje a vedou k lepšímu pochopení. Touto cestou je možné docílit lepšího porozumění různým životním situacím.

Představení není cílem dramatické výchovy. Může být pouhým prostředkem k rozvoji dítěte. Zásadní význam v osobnostně sociálním rozvoji má proces tvorby, ať již jde o cestu k představení nebo vstup dítěte do různých rolí v rámci improvizace, dramatické hry. Je zde však skryté riziko, které nemusí být ihned rozpoznatelné. Může se stát, že tlakem na některé stydlivé děti a vnucováním role je můžeme poškodit, protože pocit obrovské nejistoty je může provázet v dalším životě. Zapojení stydlivého dítěte ovšem může mít i pozitivní výsledek – dítě překoná své obavy a do života si odnáší příjemné pocity a posílené sebevědomí.

Shrneme-li pohledy odborníků na pojem drama ve výchově, dramatická výchova, dramatika, tvořivá dramatika, můžeme konstatovat, že je to umělecký, estetickovýchovný obor, který vychází z přirozené dětské hry a využívá divadelních prvků. Je zaměřen na sociální komunikaci, sebevyjádření, učení vlastní zkušeností i poznávání dramatického umění. Zabývá se mezilidskými vztahy, konflikty, které vzájemnou interakcí mezi účastníky vznikají, a jejich řešením. Otevírá účastníkům pohled na současný svět a navozuje situace, ve kterých se na základě vlastních aktivit učí jednat. Umožňuje jim vstupem do světa „jako“ vžít se do blízké či daleké minulosti nebo budoucnosti. Žáci mají příležitost prostřednictvím rolí, v kterých vystupují a jednají sami za sebe nebo někoho jiného, vyjádřit své city, prožít emoce pozitivní i negativní, a tak je jim dána možnost kontrolovaného uvolnění v bezpečném prostředí třídy.

Je jisté, že se do vývoje dramatické výchovy během posledních dvaceti let promítly změny v pojetí cílů vzdělávání, které korespondují se změnami ve společnosti. Cíle dramatické výchovy, které zprvu upřednostňovaly osobnostní a sociální rozvoj, prošly určitou proměnou. Dnes je v dramatické výchově akcentována především její esteticko–výchovná stránka. Můžeme tedy říci, že tento obor by měl u žáků rozvíjet vše, co jiné obory nedokáží. Ihned nám vyvstanou na mysli otázky: „Co je tou nadstavbou? Čím může být dramatická výchova pro dítě přínosem, co jiný obor nepřináší, neobsahuje? Odpovědi na tyto otázky jsou uvedeny v kapitole 2.4.5, která se zabývá specifickými kompetencemi dramatické výchovy.

 

 

 

Literatura

BLÁHOVÁ, K. Uvedení do systému školní dramatiky. 1. vyd. Praha: IPOS, 1996. 85 s. ISBN 80-7068-070-9.

KOŤÁTKOVÁ, S. a kol. Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. 1.vyd. Praha: Karolinum nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. 222 s. ISBN 80-7184-756-9.

MACKOVÁ, S. Dramatická výchova, úvaha terminologická. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 2003 roč. XIV, č. 3, s. 33–36. ISSN 1211-8001.

MACKOVÁ, S. Dramatická výchova v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání [online]. Theatre Faculty of the Academy of Performing Arts 2007-2011 [citováno 2010-01-27]. Dostupné z http://www.damu.cz/katedry-a-kabinety/katedra-vychovne-dramatiky/dramaticka-vychova-a-ramcove-vzdelavaci-programy/silva-mackova-dramaticka-vychova-v-ramcovem-vzdelavacim-programu-pro-zakladni-vzdelavani

MACHKOVÁ, E.: Metodika dramatické výchovy. 7. rozšířené vyd. Praha: ARTAMA, 1993. 152 s. ISBN 80-7068-041-5.

a) MACHKOVÁ, E. Jak se učí dramatická výchova. 2. vyd. Praha: AMU, 2007. 224s. ISBN 978-80-7331-089-9.

b) MACHKOVÁ, E. Úvod do studia dramatické výchovy. 2. upravené vyd. Praha: NIPOS, 2007. 200 s. ISBN 978-80 -7068-207-4.

Manuál pro tvorbu školních vzdělávacích programů v základním vzdělávání. Praha: Výzkumný ústav pedagogický, 2005.

MARUŠÁK, R. John Somers: od her přes improvizaci k divadlu. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 2000, roč. XI, č. 1, s. 1–6. ISSN 1211-8001.

MARUŠÁK, R. Literatura v akci. Metody dramatické výchovy při práci s uměleckou literaturou. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2010. 195 s. ISBN 978-80-7331-172-8.

MARUŠÁK, R., KRÁLOVÁ, O., RODRIGUEZOVÁ, V. Dramatická výchova v kurikulu současné školy. Využití metod a technik. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 128 s. ISBN 978-80- 7367-472-4.

McCABE, U. Classroom Drama - A Practical Guide. 1. vyd. Dublin: Primary ABC, 2007. 136 s. ISBN 978-0-9545837-6-7.

MLEJNEK, J.: Dětská tvořivá hra. 2. vyd. Praha: IPOS, 2004. 152 s. ISBN 80-7068-163-2.

MORGANOVÁ, N., SAXTONOVÁ, J. Vyučování dramatu. Hlava plná nápadů. 1. vyd. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku ve spolupráci s IPOS-ARTAMA Praha, 2001. 250 s. ISBN 80-901660-2-4.

MURPHY, P., O'KEEFFE, M. Discovering drama. Theory and practice for the Primary School. 1. vyd. Dublin: Gill&Macmillan, 2006. 154 s. ISBN 978-0-7171-3934-7.

NEELANDS. J. Strukturování dramatické práce. In příloha časopisu Deník Dětské scény. Ústí nad Orlicí: 1995. (vybrané části knihy, překlad R. Svoboda).

NOOIJ, H. Kijk op spel. Drama voor de pabo. 1. vyd. Groningen/Houten, The Netherlands: Wolters-Noordhof, 2004. 256 s. ISBN 978-90-01-62217-6.

PASCH, M. (et al.) Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. (Z anglického originálu přeložil Milan Koldinský) 2. vyd. Praha: Portál, 2005. 416 s. ISBN 80- 7367-054-2.

PIJPER, G. Drama voor de beroepspraktijk.1. vyd. Groningen/Houten, The Netherlands: Wolters-Noordhof, 2006. 228 s. ISBN 90-01-14016-5.

PAVLOVSKÁ, M. Dramatická výchova dnes. In Dramatická výchova a dítě v bludišti dnešního světa. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku ve spolupráci s katedrou výchovné dramatiky DAMU a Centrem dětských aktivit v ARTAMĚ Praha, 2001. s. 84–88. ISBN 80-901660-4-0.

PROVAZNÍK, J. Co je a co není dramatická výchova. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 1995, roč. VI, č. 1, s. 1–3. ISSN 1211-8001.

PROVAZNÍK, J. Dramatická výchova a školní inspektoři. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 2004, roč. XV, č. 1, s. 23–24. ISSN 1211-8001.

PROVAZNÍK, J. Podíl dramatické výchovy na utváření a rozvíjení klíčových kompetencí [online]. Praha: Theatre Faculty of the Academy of Performing Arts, 2007-2011, 29. 11. 2005 [citováno 2010-01-27]. Dostupné z  <http;//www.damu.cz/?c_id=5922>

PROVAZNÍK, J. Dramatická výchova a klíčové kompetence. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 2006, roč. XVII, č. 3, s. 10–11. ISSN 1211-8001.

PROVAZNÍK, J. Vývoj české dramatické výchovy v českých zemích [online]. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku, 2003–2010 [citováno 2010-07-07]. Dostupné z http://www.drama.cz/historie/index.html

PRŮCHA, J. (ed.) Pedagogická encyklopedie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009. 936 s. ISBN 978-80-7367-546-2.

v Praze – Pedagogická fakulta, 2003. 59 s. ISBN 80-7290-107-9.

ULRYCHOVÁ, I. Drama a příběh. Tvorba scénáře příběhového dramatu v dramatické tvorbě. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, 2007. 103 s. ISBN 978-80-7331-096-7.

ULRYCHOVÁ, I., GREGOROVÁ ,V., ŠVEJDOVÁ, H. Hrajeme si s pohádkami. Praha: Portál, 2000. 116 s. ISBN 80-7178-355-2.

ULRYCHOVÁ, I., PROVAZNÍK, J. Návrh osnov dramatické výchovy. In Návrh učebních osnov obecné školy. Praha: Portál, 1996, s. 117–130. ISBN: 80-85282-51-8

 

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 524 s. ISBN 80-7178-308-0.

VALENTA, J. Mytologie dramatické výchovy. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 1994, roč. V, č. 3, s. 1–3. ISSN 1211-8001.

VALENTA, J. Ještě k terminologii v oboru výchovy dramatické. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 1996, roč. VII, č. 2, s. 13–15. ISSN 1211-8001.

VALENTA, J. Dramatická výchova – aplikovaná psychologie, nebo umělecký obor? In. Dramatická výchova a dítě v bludišti dnešního světa. Praha: Sdružení pro tvořivou dramatiku ve spolupráci s katedrou výchovné dramatiky DAMU a Centrem dětských aktivit v ARTAMĚ Praha, 2001. s. 22–28. ISBN 80-901660-4-0.

VALENTA, J. Učit se být. 2. vyd. Praha: Agentura STROM, 2003. 96 s. ISBN 80-86106-10-1.

VALENTA, J. Dramatická výchova a výchova osobnostní a sociální. In Tvořivá dramatika. Praha: NIPOS-pracoviště ARTAMA ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku a katedrou výchovné dramatiky DAMU, 2007, roč. XVIII, č. 1, s. 1–8. ISSN 1211-8001.

VALENTA, J. Metody a techniky dramatické výchovy. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 352 s. ISBN 978-80-247-1865-1.

WAY, B. Rozvoj osobnosti dramatickou improvizací, 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 1996. 219 s. ISBN 80-85866-16-1.