Předchozí
Následující

2. Komunikace

Jedna z nejvýstižnějších charakteristik pojmu komunikace říká:  

 

Komunikace je přenos informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným. Komunikace je nezbytným základem všech sociálních interakcí.V bezprostřední komunikaci hrají kromě jazyka významnou roli i neverbální náznaky, které účastníci používají k interpretaci toho, co druzí říkají a dělají. S rozvojem písma a elektronických médií (rozhlas, televize, internet) se komunikace do jisté míry odděluje od bezprostředního kontextu sociálních vztahů

 (Giddens, 1993, s. 550)

Komunikace je tedy dorozumívání - sdělování informací, myšlenek, názorů a pocitů mezi živými bytostmi.


Komunikace mezi komunikujícími partnery probíhá přes komunikační kanály. Kunczik (1995) jich rozděluje šest (podle toho, jaké jsou zapojeny smysly):

  • auditivní kanál (mluvená řeč)
  • vizuální kanál (výraz tváře, výměna pohledů, gesta a pohyby těla, celkový vzhled, využívání odstupu či blízkosti při komunikaci)
  • hmatový kanál (například dotýkání se , strkání)
  • čichový kanál (vnímání vůně těla)
  • teplotní kanál (pociťování tělesného tepla jiné osoby)
  • chuťový kanál (vnímání chuti).

 

Prostředkem komunikace tedy může být slovo, mimika či gestikulace při běžné bezprostřední /face-to-face/ verbální komunikaci, dále tištěný text, grafický záznam jiného druhu, magnetofonový nebo digitální záznam zvuku, televizní přenos atd.

 

Podle použití prostředkůrozlišujeme komunikaci:

  • verbální (řečí, písmem)
  • nonverbální (jinými způsoby - bez použití slov)
  • specifickým typem je komunikace elektronická (starším názvem telekomunikace) - telefon, internet

 

Při analýze prostředků komunikace je nutné rozlišit komunikační prostředky sloužící interpersonální(interindividuální) nebo skupinové komunikaci (dopis, telefon) a prostředky sloužící současnému sdělování většímu počtu osob - masové komunikaci (tzv. hromadné sdělovací prostředky - masově komunikační média).


Interpersonální - meziosobní komunikace

spočívá v tom, že člověk sděluje něco o něčem druhému člověku. Tato  komunikace je aktem individuálním (proto, že vzniká ze záměru jedné osoby) i společenským(proto, že zahrnuje nejméně dvě osoby). Lidé při komunikaci zastávají specifické role, které se v průběhu komunikace mění (posluchač se stává mluvčím a naopak).

 

Meziosobní komunikace má dvě významové linie:

  • obsahovou (o čem se mluví)
  • interpretační(jaký smysl tématu komunikující přikládají)

 

Skupinová komunikace

- hovoří spolu více lidí najednou - v jednom okamžiku je více příjemců, role mluvčího se přesouvá mezi jednotlivými členy skupiny, jedinci na sebe působí bezprostředně, všichni sdílejí stejné významy 

 

Masová komunikace

- tok komunikace je narozdíl od předchozích dvou typů jednosměrný, příjemci jsou velké skupiny (masy) lidí

 

Funkce komunikace:

  • informativní (předávání informací)
  • instruktivní (instruuje druhého k určitému jednání)
  • vzdělávací a výchovná
  • osobní identity (ujasnění si svých postojů, názorů, sebevědomí a ambicí)
  • socializační a společensky integrující (upevňuje nebo ovlivňuje vztahy mezi lidmi)
  • přesvědčovací (mluvčí se pokouší přesvědčit posluchače o svém stanovisku)
  • motivační
  • zábavná a úniková (odreagování od starostí, vyvolání a udržení dobré nálady apod.)

 

Verbální komunikace má rovinu

  • racionální - sdělování informací, komentování
  • emocionální - způsob podání, pocity při komunikaci

 

Druhy verbální komunikace

  • formální - plní specifické cíle, bývá plánována (přijímací pohovor, komunikace při vyučování apod.)
  • neformální - nezávazné povídání

 

Součástí verbální komunikace je tzv. paralingvistická komunikace - hlasitost řeči, intonace, emoční zabarvení, plynulost řeči atd.

 

¨ Literatura k tématu - např.:

Giddens, A. Socilogie. Praha: Argo, 1999.

Kunczik, M. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum, 1995.

Vybíral, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. 

Předchozí
Následující