MÉDIA A MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE - studijní text
2. Komunikace
Jedna z nejvýstižnějších charakteristik pojmu komunikace říká:
Komunikace je přenos informací od určitého jedince nebo skupiny k jiným. Komunikace je nezbytným základem všech sociálních interakcí.V bezprostřední komunikaci hrají kromě jazyka významnou roli i neverbální náznaky, které účastníci používají k interpretaci toho, co druzí říkají a dělají. S rozvojem písma a elektronických médií (rozhlas, televize, internet) se komunikace do jisté míry odděluje od bezprostředního kontextu sociálních vztahů
(Giddens, 1993, s. 550)
Komunikace je tedy dorozumívání - sdělování informací, myšlenek, názorů a pocitů mezi živými bytostmi.
Komunikace mezi komunikujícími partnery probíhá přes komunikační kanály. Kunczik (1995) jich rozděluje šest (podle toho, jaké jsou zapojeny smysly):
- auditivní kanál (mluvená řeč)
- vizuální kanál (výraz tváře, výměna pohledů, gesta a pohyby těla, celkový vzhled, využívání odstupu či blízkosti při komunikaci)
- hmatový kanál (například dotýkání se , strkání)
- čichový kanál (vnímání vůně těla)
- teplotní kanál (pociťování tělesného tepla jiné osoby)
- chuťový kanál (vnímání chuti).
Prostředkem komunikace tedy může být slovo, mimika či gestikulace při běžné bezprostřední /face-to-face/ verbální komunikaci, dále tištěný text, grafický záznam jiného druhu, magnetofonový nebo digitální záznam zvuku, televizní přenos atd.
Podle použití prostředkůrozlišujeme komunikaci:
- verbální (řečí, písmem)
- nonverbální (jinými způsoby - bez použití slov)
- specifickým typem je komunikace elektronická (starším názvem telekomunikace) - telefon, internet
Při analýze prostředků komunikace je nutné rozlišit komunikační prostředky sloužící interpersonální(interindividuální) nebo skupinové komunikaci (dopis, telefon) a prostředky sloužící současnému sdělování většímu počtu osob - masové komunikaci (tzv. hromadné sdělovací prostředky - masově komunikační média).
Interpersonální - meziosobní komunikace
spočívá v tom, že člověk sděluje něco o něčem druhému člověku. Tato komunikace je aktem individuálním (proto, že vzniká ze záměru jedné osoby) i společenským(proto, že zahrnuje nejméně dvě osoby). Lidé při komunikaci zastávají specifické role, které se v průběhu komunikace mění (posluchač se stává mluvčím a naopak).
Meziosobní komunikace má dvě významové linie:
- obsahovou (o čem se mluví)
- interpretační(jaký smysl tématu komunikující přikládají)
Skupinová komunikace
- hovoří spolu více lidí najednou - v jednom okamžiku je více příjemců, role mluvčího se přesouvá mezi jednotlivými členy skupiny, jedinci na sebe působí bezprostředně, všichni sdílejí stejné významy
Masová komunikace
- tok komunikace je narozdíl od předchozích dvou typů jednosměrný, příjemci jsou velké skupiny (masy) lidí
Funkce komunikace:
- informativní (předávání informací)
- instruktivní (instruuje druhého k určitému jednání)
- vzdělávací a výchovná
- osobní identity (ujasnění si svých postojů, názorů, sebevědomí a ambicí)
- socializační a společensky integrující (upevňuje nebo ovlivňuje vztahy mezi lidmi)
- přesvědčovací (mluvčí se pokouší přesvědčit posluchače o svém stanovisku)
- motivační
- zábavná a úniková (odreagování od starostí, vyvolání a udržení dobré nálady apod.)
Verbální komunikace
má rovinu
- racionální - sdělování informací, komentování
- emocionální - způsob podání, pocity při komunikaci
Druhy verbální
komunikace
- formální - plní specifické cíle, bývá plánována (přijímací pohovor, komunikace při vyučování apod.)
- neformální - nezávazné povídání
Součástí verbální komunikace je tzv. paralingvistická komunikace - hlasitost řeči, intonace, emoční zabarvení, plynulost řeči atd.
¨ Literatura k tématu - např.:
Giddens, A. Socilogie. Praha: Argo, 1999.
Kunczik, M. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum, 1995.
Vybíral, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005.