KPP/MED - Mediální výchova (2023)

Prvopočátky úvah o vlivu médií lze nalézt už ve starověkém Řecku ve varováních Platona před dopadem divadla na mravní vývoj mládeže. J. A. Komenský v 17. století zdůrazňoval význam textů a knih ve vzdělávání, a také noviny považoval za významný zdroj informací a poučení o světě. Zároveň už uvažoval o mechanismu působení médií (tisku) ve společnosti.

Soustavnější úvahy o vlivu médií a o mediální výchově zaznamenalo až meziválečné období 20. století. V Anglii a Německu se množily úvahy o tom, že obsah novin by měl být tématem vyučované látky, noviny by měly být využívány ve výuce jako zdroj informací. V Německu na konci 20. let se k těmto úvahám přidaly požadavky, aby součástí všeobecného vzdělávání bylo také poučení o procesu mediální produkce. Tyto myšlenky se stále ještě týkaly tisku. Vznik rozhlasu a později televize a hlavně neblahé zkušenosti ze zneužití médií k politické propagandě za 2. světové války se staly impulzem zvýšení důrazu na potřebu cílevědomé mediální výchovy. Nejsilněji se snahy o mediální výchovu prosadily v Německu, kde bylo v rámci mateřského jazyka zavedeno „kritické čtení novin“ s rozbory jejich obsahu. Německo má do současnosti bohatou tradici mediální pedagogiky (Medienpädagogik) jako samostatného oboru se širokou základnou výzkumu a s velmi propracovaným systémem metod mediální výchovy.

Druhým impulzem pro rozvoj mediální výchovy pak byla komercionalizace médií, hlavně televize, v 50.-60. letech v USA. Aktivní snahy bojovat s médii se projevily i v občanských iniciativách, např. v Newtonu ve státě Massachusetts založila Peggy Charren organizaci Action for Children´s Television (A.C.T.)[1], která pracovala až do roku 1992, snažila se ovlivňovat kvalitu nabízených televizních pořadů pro děti a spolupracovala s FCC – Federal Communications Comission, jejímž úkolem je mimo jiné na federální úrovni kontrolovat média a zejména televizní a rozhlasové vysílání.

V 60.-70. letech vyvolali také ve Velké Británii a v Austrálii učitelé aktivitu k vytvoření kurikula mediální výchovy, jejímž cílem bylo kritické přijímání mediálních sdělení. Program, který byl zaměřen na porozumění skrytému záměru sdělení a na dovednost rozlišovat mezi fikcí a realitou, byl úspěšně na anglických i australských školách přijat.

Na začátku 80. let následovala Velkou Británii a Austrálii v přijetí konceptu mediální výchovy Kanada. Ve všech těchto zemích byla mediální výchova postavena na spolupráci rodinné a školní výchovy.

V Evropě nebyla komercionalizace díky monopolu státních a veřejnoprávních médií tak silná jako v USA, takže až do konce 70. let nebyla pociťována potřeba mediální výchovy tak jako v USA. Teprve s proniknutím komercionalizace médií začaly více sílit snahy o prosazení mediální výchovy v Evropě, zpočátku hlavně ve Skandinávii a úspěšně se již mediální výchova rozvíjela ve Velké Británii.

Třetí, již celosvětová vlna potřeby mediální výchovy byla vyvolána politickými změnami přelomu 80. a 90. let, kdy se s ekonomickou globalizací a s technologickými změnami (šíření internetu, digitalizace médií) posílil trend ke komercionalizaci mediální produkce. S rozšířením médií do všech sfér života jednotlivce a společnosti a s nástupem nové éry informační společnosti narůstá nutnost připravovat člověka pro život ve zcela novém, medializovaném a digitalizovaném světě. Mediální výchova se stala součástí všeobecného vzdělání ve většině zemí Evropy, obou Amerik, Asie, Afriky, Austrálie a Nového Zélandu.

V mnoha zemích (v Austrálii, Kanadě, ve většině zemí Evropy) je v současnosti mediální výchova již součástí národního kurikula, ve Velké Británii a v Německu má mediální vzdělávání mnohaletou a silnou tradici a je pozitivně vnímáno veřejností, některé země však koncept mediální výchovy přijímají do kurikula až v současnosti a potýkají se s mnoha problémy spojenými s nepřipraveností realizovat mediální výchovu v praxi. Také USA se dlouho potýkala s podceňováním této součásti výchovy ze strany vlád většiny států i (rodičovské) veřejnosti a aktivní nevládní instituce tak před sebou mají nelehký úkol.

V České republice se stala mediální výchova závaznou součástí kurikula vřazením do Rámcových vzdělávacích programů. Mediální ani informační výchova v našich vzdělávacích programech také není úplným nováčkem, pouze nebyly až do přijetí RVP přesně vymezeny (nepoužíval se pojem mediální výchova, informační výchova byla zpočátku nazývána výchovou „informatickou“, nebyly vymezeny cíle a obsah těchto výchov). Jejich obsah byl do jisté míry platný ve Standardu základního vzdělávání z roku 1995 (např. „osvojit si dovednosti k orientaci ve společnosti, faktech a informacích“, „schopnost vyhledávat informační zdroje, čerpat z nich a kriticky je posuzovat“, „chápat funkci divadla, filmu, televize a ostatních médií v životě člověka, naučit se orientovat v jejich mnohostranné nabídce a hodnotit ji z hlediska její kvality i významu pro vlastní život“[2]). Naplňování takto formulovaných cílů bylo nesystematické a záviselo spíše na schopnostech a vůli jednotlivých učitelů. Pojem „informační výchova“ vstoupil do českých škol se vzdělávacím programem Obecná škola, v němž již byl na tuto součást výchovy kladen větší důraz.

Zdroje:

FEDOROV, Alexander. Media education around the world: brief history: http://dppd.ubbcluj.ro/adn/article_1_2_7.pdf

JIRÁK, J. – KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost. Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 208 s. ISBN: 80-7178-697-7.

JIRÁK, Jan - WOLÁK, Radim (ed.). Mediální gramotnost : nový rozměr vzdělávání. 1. vyd. Praha : Radioservis, 2007. 152 s. ISBN 978-80-86212-58-6.

KOLEKTIV AUTORŮ. Média a vzdělávání 2003. Závěrečná zpráva projektu. Praha: VÚP, 2003.

LEMMEN, Ruth. Media Education in European Schools, 2005. http://www.mediaed.org.uk/content/view/84/115/

MIČIENKA, M. – JIRÁK, J. a kol. Základy mediální výchovy. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 296s. ISBN 978-80-7367-315-4.

ROBERTS, Donald.F. – FOEHR, Ulla G. Kids and Media in America. New York: Cambridge University Press, 2004. 1. vyd., 380s.. ISBN 0-521-52790-2.

SAK, P. a kol. Člověk a vzdělání v informační společnosti: vzdělávání a život v komputerizovaném světě. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 296s. ISBN 978-80-7367-230-0.

TORASSA, U. Kids Less Violent, After Cutting Back on TV. San Francisco Chronicle, 15.1.2001. Dostupné z: < http://www.mindfully.org/Reform/Kids-Violent-TV.htm> nebo z: < http://www.webwm.com/set/news.htm>;.

United States Standards for Media Literacy Education: http://www.medialiteracy.com/standards.htm

WHITCROFT, Ladislava. Mediální výchova - inspirace ze zahraničí. 22.9.2010. Dostupné z: < http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-zahranici/mv-ve-svete>.