Učitel DV
Učitel dramatické výchovy
1) Obecné aspekty
Hlavní cíl RVP ZV – připravit děti pro život na základě činnostního učení předpokládá u pedagogů využití nových přístupů a klade na ně vyšší nároky. Uplatnění metod dramatické výchovy vyžaduje od učitele osobnostně-sociální dispozice. Ve třídě vystupuje jako facilitátor, respektující a respektovaný partner, podněcovatel, ale specifikem výuky dramatické výchovy je i role spoluhráče. (Marušák a kol., 2008)
Kvalita učitele je složena z různých stránek, které jsou nezbytné pro celkové působení učitele, ale zároveň jsou nepostradatelné pro učitele dramatické výchovy. Ve shodě s Helusem (1999) můžeme jejich výčet uvést takto:
- Osobní kvalita a mravní přesvědčivost – učitel na žáky působí svým osobním postojem v každodenních situacích školního i mimoškolního života, jeho osobní příklad je pro chování žáků velmi důležitý. Tento aspekt si při vedení žáků neustále uvědomuje.
- Didaktická znalost – dramatická výchova dává příležitost nahlédnout do problémů života a odborné vedení žákům pomáhá utvářet vlastní názor.
- Přesvědčivé jednání, které u dětí upevňuje vědomí pozitivního vztahu učitele k nim – je nezbytné pro uvolněné jednání v roli, toto chování vede k pocitu důvěry a následné otevřenosti žáků.
- Schopnost vytvářet pozitivní klima ve školní třídě – volbou odpovídajících témat a vhodných metod dramatické výchovy lze vést žáky ke kooperaci a rozvíjet u nich potřebu vzájemné pomoci a úcty.
- Schopností vhodné motivace i volby přiměřených technických prostředků, pomůcek a v dramatické výchově také rekvizit probouzí učitel u žáků zájem o výuku.
- Disponuje širokým spektrem představ o způsobu vedení výuky, dokáže vybrat ty nejvhodnější metody, je schopen improvizace v nečekané události nebo při odchýlení směru vývoje od původního plánu.
- Dokáže žáky zaujmout výukou – výběrem tématu, volbou vhodných metod, iniciativním přístupem k řešení zvoleného problému, vlastní angažovaností.
- Využívá diagnostického přístupu k pochopení jednání žáků, rozpozná bloky a bariéry v jejich výkonu a umí navodit situace tak, aby nastal obrat k pozitivnímu.
- Spolupracuje s ostatními kolegy a pomáhá tak spoluvytvářet nejen dobré klima třídy, ale i školy.
- Dokáže vysvětlovat procesy vznikající ve výuce dramatické výchovy a jejich přínos pro žáky.
- Kooperuje s rodiči a zapojuje je do aktivit třídy.
- Je schopen sebereflexe, na základě analýzy své práce dokáže vyvodit důsledky a možný dopad na žáka. Dále se vzdělává.
Shrneme-li výše uvedené, lze konstatovat, že nezbytným aspektem obecné roviny je vztah k dětem a rozvinuté profesní učitelské kompetence. Jak již bylo výše uvedeno, je třeba akcentovat u učitele především kompetenci osobnostní. Výuka dramatické výchovy či integrace jejích metod předpokládá uplatnění představivosti, tvořivosti, empatie, tolerance i vyváženého přístupu k představám, prožitku i racionálnímu světu.
2) Specifické požadavky
Součástí odborné literatury u nás i v zahraničí, která se zaměřuje na dramatickou výchovou a její výuku, bývá i téma věnované osobnosti učitele dramatické výchovy. I když se nejedná vždy o samostatnou kapitolu, nelze v textu přehlédnout odkazy na jednání, přístupy i vlastnosti učitele dramatické výchovy např. H. Kasíková (2010), U. McCabe (2007), N. Morgan a J. Saxton(1987), H. de Nooij (2004), J. Somers (1994)
Pro tuto kapitolu jsem zvolila pojetí osobnosti učitele dramatické výchovy: K. Bláhové, S. Koťátkové a E Machkové.
K Bláhová (1996) jako základní vlastnost učitele dramatické výchovy zdůrazňuje tvořivost. S ní je úzce propojená představivost a fantazie, cit pro temporytmus, prostor a smysl pro tvar. Mezi další podstatné vlastnosti učitele řadí empatii - vcítit do pocitů druhého, umět mu naslouchat, ale také pohotově reagovat na dané okolnosti a dle potřeby improvizovat. Nelze opomenout orientaci v dětské literatuře, která bývá zdrojem jeho nápadů při volbě témat, primární znalosti z oboru divadla - základní režisérské a dramaturgické dovednosti, znalosti z teorie dramatu a divadla. Pro realizaci metod a technik dramatické výchovy je třeba znalost scénografie, ale předpokládají se i určité herecké schopnosti.
S. Koťátková a kol. (1998) uvádí vedle předpokladů pro úspěšné vedení skupinové práce i předpoklady učitele pro vlastní dramatickou práci:
§ zvládání techniky řeči,
§ schopnost identifikace, improvizace obecně a především v roli,
§ přijmutí role v intencích se základními hereckými předpoklady,
§ schopnost pro jednání v roli za použití neverbálního a pohybového vyjádření,
§ plánování hodin dramatické výchovy, začleňování metod dramatické výchovy i tvořivé reakce a podněcování nových situací,
§ schopnost reflexe, sebereflexe a přijetí zpětné vazby,
§ osvojení si didaktických zásad, metod a technik dramatické práce,
§ orientaci v literatuře, historii, ve skutečných problémech dětí a zvládání základních předpokladů dramaturgické práce,
§ získávání dramatizační zkušenosti (tempo, zkratka, symbol, rytmus ve struktuře dramatické hry,
§ zvládání základů režijní práce,
§ využívání technických prostředků pro vytváření dramatického kontextu (zvuky světlo, tma, rekvizita).
Z textů E. Machkové (1992, 2007b) vyplývají dovednosti, kterými by měl být učitel dramatické výchovy vybaven a které je třeba v průběhu studia tohoto oboru rozvíjet.
Ve výuce dramatické výchovy by měl učitel:
§ uplatňovat partnerský přístup k žákům,
§ promyšleně a plánovitě stimulovat žáky k činnosti,
§ koncepčně přistupovat k práci a být schopen metodického vedení,
§ vést žáky k hledání poznatků, souvislostí a napomáhat jim je ve světě odhalovat,
§ být odolný vůči zátěži z neustálého kontaktu s žáky, neklidu, hlučnosti i určitému pracovnímu chaosu, které výuka dramatické výchovy přináší,
§ být schopen převzít zodpovědnost za žáky, a to nejen z hlediska jejich bezpečnosti, ale zejména za jejich rozvoj a úspěšnost,
§ být odborně připraven v oblasti sociální psychologie,
§ vést žáky k vytváření vlastních poznatků, stanovisek, závěrů,
§ umět se vcítit se do situace a poskytnout žákům potřebnou podporu nebo jim ponechat volnost pro vlastní tvorbu,
§ vytvářet příznivou a uvolněnou atmosféru a postupně tak utvářet klima třídy,
§ dodávat žákům pocit jistoty, úspěšnosti a bezpečí,
§ vyjadřovat se srozumitelně (pedagogická expresívnost), vnímat projevy druhých, pozitivně je hodnotit a motivovat tak žáky pro další činnosti,
§ vést žáky k vzájemné toleranci, ale i sám být tolerantní vstřícný a umět naslouchat a uplatňovat pedagogický takt,
§ být schopen komunikovat slovně i mimoslovně a rozvíjet u žáků komunikaci a kooperaci,
§ napomáhat k tvorbě vzájemných osobních vazeb,
§ uplatňovat svoji tvořivost, fantazii, empatii, smysl pro rytmus,
§ uplatňovat estetické cítění – hudební i výtvarné,
§ rozvíjet své herecké předpoklady, vstupovat do rolí,
§ mít znalost elementárních pojmů z teorie dramatu, režijní a dramaturgické práce.
Učitelé dramatické výchovy jsou organizátoři i pedagogové řízeného tvůrčího procesu, proto by měli být pro výuku vybaveni profesními kompetencemi, ale také v jejich přípravě je třeba utvářet specifické dovednosti. Nejpožadovanější osobnostní kvalitou je jejich emocionální a sociální zralost. Vysoké nároky jsou kladeny na komunikaci, která se na rozdíl od jiných vzdělávacích oborů rozvíjí mezi učitelem a žákem ve dvou rovinách. První komunikační rovina probíhá mezi učitelem – pedagogem a žáky, druhá rovina je specifická a rozvíjí se mezi učitelem v roli a žáky, kteří rovněž vstupují do rolí.
Praktická výuka v přípravě učitelů dramatické výchovy by měla být zaměřena na rozvoj psychosomatické osobní vybavenosti, která zahrnuje techniku řeči hlasu, pohybovou výchovu hudební i výtvarnou průpravu, ale i hereckou výchovu, při které se naučí vstupovat do rolí. Důležitá je příprava v teorii a didaktice dramatické výchovy. A jak již bylo zmíněno, je nutné vybavit studenta i elementárními znalostmi z oblasti divadla (divadelní pojmosloví, základy dramaturgie, režie, scénografie atd.).
I když výuka dramatické výchovy na 1. stupni základní školy nemusí probíhat jako samostatný předmět, ale může být realizována integrací metod dramatické výchovy do předmětů nebo využitím metod v rámci projektového vyučování, vždy je nezbytné, aby byla vedena učitelem, který je v oboru dramatická výchova odborně připraven.
Literatura:
BLÁHOVÁ, K. Uvedení do systému školní dramatiky. 1. vyd. Praha: IPOS, 1996. 85
s. ISBN
80-7068-070-9.
HELUS, Z. Učitel - vůdčí
aktér proměny školy. In. Učitelské listy.
Praha:Agentura STROM, 1999/2000, roč. 7, č. 6, ISSN 1210-6313.
KOŤÁTKOVÁ, S. a kol. Vybrané kapitoly z dramatické výchovy. 1.vyd. Praha: Karolinum nakladatelství Univerzity Karlovy, 1998. 222 s. ISBN 80-7184-756-9.
MACHKOVÁ, E. Úvod do studia dramatické výchovy. 2. upravené vyd. Praha: NIPOS, 2007. 200 s. ISBN 978-80 -7068-207-4.
MARUŠÁK, R., KRÁLOVÁ, O., RODRIGUEZOVÁ, V. Dramatická výchova v kurikulu současné školy. Využití metod a technik. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 128 s. ISBN 978-80- 7367-472-4.