Zdravý způsob života

Stres představuje v současnosti velmi diskutované téma, a to zejména díky své roli při vzniku hromadných neinfekčních onemocnění.

I přesto je obtížné stres jako termín definovat a přesná, jednotně používaná definice není prozatím vůbec zavedena.

Třebaže je stres širokou veřejností vnímán především negativně, jedná se o fyziologickou odpověď organismu na potenciálně nebezpečné podněty, s nimiž se lidský organismus musí vypořádat. Stresová reakce je spouštěna potenciálně nebezpečnými nebo škodlivými podněty, které porušují homeostázu. Tato fyziologická odpověď motivující jedince k vyšším výkonům se nazývá eustres.

Eustres

Glukokortikoidy zvyšují hladinu glukagonu v krvi, což přirozeně vede k nárůstu glykemie. Při současném zvýšení tepové frekvence a krevního tlaku se zvyšuje i průtok krve vitálními orgány a glukóza tak může být velmi efektivně dopravována k cílovým orgánům. Vzhledem ke schopnosti glukokortikoidů indukovat periferní rezistenci vůči inzulínu je většina glukózy rezervována pro mozek. Tím dojde ke zlepšení kognitivních funkcí stresovaného jedince.

Distres

Při dlouhodobě udržované periferní rezistenci vůči inzulínu začne insulární tkáň pankreatu produkovat více inzulínu. Tyto signály také aktivují centra hladu v hypotalamu a jedinec začne vyhledávat větší množství vysokokalorické stravy. Přebytečná energie je pak uložena ve formě tuků. Dlouhodobě vede distres spojený se změnami stravovacích návyků k dalšímu zvyšování inzulinové rezistence, až vyústí v chorobný stav zvaný steroidní diabetes.

Určujícím faktorem pro vznik stresové reakce je stresor, na který reagujeme s velkou individuální variabilitou. Každý jedinec reaguje na daný stresor různě.  

Stresory mohou mít jak endogenní, tak exogenní původ. Jedná se celou řadu podnětů, které zahrnují stavy hladovění, zranění, nemoc, změnu vnějšího prostředí spojenou s tepelným diskomfortem, strach, atd. Stresorem mohou být faktory fyzikální, chemické, biologické, psychosociální.
Podle doby působení rozeznáváme akutní a chronický stres vyvolávající stresový syndrom.
Odpověď organismu je v rovině neurohumorální, kde základní úlohu hrají struktury hypotalamu, a to jak na podněty zevní, tak na impulzy z CNS. V hypotalamu stoupá koncentrace adrenalinu, dochází k vyplavování katecholaminů na periferii nervového systému a později i z dřeně nadledvinek s ovlivněním cílových orgánů, zvedá se hladina glukokortikoidů a mineralkortikoidů vyplavovaných z kůry nadledvinek.
Existence neurohumorální stresové osy zapojující mozkovou kůru, hypotalamus, hypofýzu, nadledvinky, sympatický nervový systém až k ovlivnění orgánů a tkání určuje i charakter stresové reakce. Obecně jde o přípravu na útěk, boj nebo nepříznivou reakci celkového strnutí.
Prvotní stresová reakce je tedy pro organismus výhodou, ale při delším působení stresoru dochází k vyčerpání rezerv s nástupem nepříznivých důsledků vedoucích až k patologickým stavům. Příkladem je celá řada civilizačních chorob.

Ukazuje se, že vývojově je určitá míra stresu pro organismus nutná. Organismy se také lépe vypořádávají s akutním stresem, oproti tomu hůře je snášen chronický stres, který vede často k závažným poruchám celého organismu.
Lze shrnout, že stresová reakce od svého spuštění probíhá automaticky, na stejný stresor může být různá patogenní odpověď a vnímavost je odlišná u různých lidí, stejně jako míra adaptace. Svou roli hraje i vyváženost typu nervové soustavy, vlivy genetické a intenzita a souběžnost stresorů.
Z pohledu patologické fyziologie zaznamenáváme poškození organismu při akutním stresu, které může vyústit do závažných stavů, a dokonce končit smrtí, oproti celé škále chronických stresů vedoucích k rozsáhlé patologii organismu.
Co do závažnosti směrem k patologickým stavům existuje určitá škála závažnosti stresorů od nejzávažnějších, jako živelné katastrofy, války, mučení, terorismus, rukojmí, smrt dítěte, závažná onemocnění, smrt blízké osoby, existenční problémy, rozvod, trauma, po rodinné konflikty a pracovní neshody. Zajímavá je statistika chování lidí při živelných pohromách, případně extrémní zátěži, kdy až 25 % zůstane klidných a chová se racionálně, dalších až 25 % zpanikaří a zbytek se nechá řídit a ovládat.

Akutní silný stres vyvolává posttraumatickou stresovou poruchu projevující se emoční labilitou, nepřiměřenými reakcemi, ale i stavy deprese, desorientace a úzkosti až po paniku.
Chronický silný stres vede ke vzniku psychosomatických onemocnění projevujících se na oběhovém nebo trávicím, dýchacím a kožním ústrojí, promítá se i do endokrinních, reprodukčních a imunitních postižení. Nelze úplně vyloučit i vliv na vznik nádorových a některých akutně vzniklých psychických poruch.